Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

☆78☆ Den v městečku

Po celý zbytek čtrnáct dní s námi Justin na chatě zůstal. Nikdo s tím neměl žádný problém, což nám vyhovovalo a tak jsme si ten pobyt užili.

Nakonec jsem to byla já s Justinem, kdo den, před Štědrým dnem musel zajet do města a jít nakoupit všechno potřebné.

Včera jsme totiž všichni s mamkou a babičkou dopekli poslední Vánoční cukroví a dnes se muselo pro jídlo na Štědrovečerní večeři.

Všechny ženský si ráno sedly ke stolu s kávou v rukou a dohodly se na napsaném dlouhém lístku co a kde se musí koupit.

Ustrojila jsem se do teplého, stejně tak Justin, který si půjčoval domácí oblečení od Frankieho a nakonec s ním nastoupila do jeho Jeepu a mohli jsme vyrazit.

Jeli jsme směr co nejbližší možné městečko s velkým supermarketem a tam si nakoupili potřebné potraviny.

Nebyli bychom to ale my, kdyby jsme nedělali blbosti. Zatímco jsme si vždy rozdělili kdo, a co najde, mezitím jsme tancovali a různě dováděli mezi regály.

Při konci jsme pak různě dělali bordel s košíkem a červenali se jak raci, když nás napomenula ochranka.

Starší paní, kterou jsme po obchodě nespočetně krát potkávali, nás vždy projela pohoršeným pohledem a mi jí od-ignorovali a tlemili se dál.

Bylo nám naprosto jedno, že nás tu lidi postupně poznávali a že hrozilo, že se naše fotky objeví v novinách.. Prostě jsme jen využili vhodnou chvíli na blbnutí.

No.. Po pár minutách jsme toho dosti litovali.

Když jsme totiž zaplatili ten ohromný nákup pro několik lidí a mířili směr k východu, oba jsme kulili oči.

Před východem stálo hrozně moc fanynek s doprovodem hladových novinářů, kteří čekali jen na nás.

Když nás zahlédli, strhnulo se peklo.

Bez ochranky by jsme venku jen tak neprošli, a tak jsem zamířila za ochrankou obchodu, zatímco Justin po telefonu obvolával tu svou.

Ochranka z obchodu i pár prodejců nám pomohlo se prorvat davem k našemu autu a pak počkali, až jsme vyjeli z parkoviště.

I když to byl opravdu mazec, vše jsme zvládli a nakonec se tomu i společně zasmáli v autě při cestě zpátky na chatu.

Zrovna Justin vyjížděl z města, když jsem se ozvala, že se mi zpátky ještě nechce.

A tak to otočil přesně tam, kde se dalo, a zamířili jsme do kavárny. Sedli jsme si úplně dozadu, tam, kde jsme mohli mít naprosté soukromí a každý si objednal něco dobrého.

Já měla své oblíbené latté, zatímco Justin si vzal s radostí černou kávu. Prý potřeboval probrat a zjistit, jestli je to sen, nebo realita.

Když to řekl, mírně jsem se pousmála a položila ruku na tu jeho.

''Taky tomu nedokážu uvěřit.. A věř mi, když ses zjevil před těmi dveřmi, byl to pro mě naprostý šok. Jsem ale ráda, že tu jsi. Najednou.. Je svět takový.. Veselejší a příjemnější.'' Pronesla jsem spokojeně a on se usmál.

''Cítím to stejně.'' Řekl nakonec a natáhl se přes stůl pro polibek.

Naše rty se střetly zrovna ve chvíli, kdy se okolo nás ozvalo řinčení Justinového hrníčku o talířek, který naznačoval, že právě vylil kafe.

Okamžitě jsme se od sebe odtáhli a když jsme pohlédli na tu pohromu, vybuchli jsme v šílený smích.

Mladá číšnice ihned přiběhla a začala to uklízet. Justin ji ale zastavil se slovy, že to uklidí sám a s omluvou na rtech se do toho pustil.

Ještě jednou jsem se Té číšnici omluvila a poprosila o náhradní kafe, pouze přikývla a odešla.

Zasmála jsem se, když na mě Justin mrkl.

''Ty jsi trdlo..'' Pronesla jsem se smíchem a on doutřel poslední flek.

''Tvoje?'' Ušklíbl se a já se přestala smát.

Nahmatala jsem jeho ruku tou svou, pohlédla mu do očí a pronesla souhlas.

''Ne, ani to nezkoušej.'' Řekla jsem hned, když se schylovalo k tomu, že mě opět políbí.

Jen se tomu zasmál a pokroutil nad tím očima. Mezitím, co číšnice dělala Justinovi nové kafe, jsme se pustili do zákusků.

Musím uznat, že oba byly naprosto vynikající a vzhledem k tomu, že jsem milovník čokolády a můj kousek dortu byl čokoládoví, musela jsem si přidat.

Nebyla jsem však sama. Justinovi ten jeho jahodový také zachutnal a tak jsme už strnule čekali, až přijde obsluha.

Když jsme číšnici poprosili každý ještě o jeden zákusek, usmála se a pronesla, že by udělala to samé. Jen jsme to s úsměvy odsouhlasili a opět si všímali sebe navzájem.

Zatímco si Justin sladil kafe, já přemýšlela, jestli mám vyzvídat. Nakonec jsem usoudila, že ano.

''Justine?'' Pronesla jsem a on ke mě zvedl pohled.

''Jak jsi se vlastně dozvěděl kde jsem?'' Zajímala jsem se a on se nad tím zasmál.

''No.. Ona je to taková.. Dlouhá historie.'' Uchechtl se a já na něj mávla, aby pokračoval. Já mám času dost..

''Byl jsem doma, kde jsem byl podrobován výslechu, proč jsem nepřijel s tebou a jak je možné, že nás už rodiče nevidí spolu v televizi. Mamka byla opravdu smutná, protože ses jí už od začátku zalíbila a zbytek rodiny na tom nebyl jinak.'' Začal vysvětlovat a já přikývla.

''Děkujem..'' Řekli jsme jednohlasně servírce, která nám donesla dortíky.

''Tak jsem byl donucen jim všechno vyklopit. Rodiče poslali prcky do svých pokojů a pak mě seřvali na dvě doby. Chtěl jsem odejít a vyvětrat si hlavu dlouhou procházkou, když jsem ale otevřel dveře, s velkým úsměvem na mě pohlédl Scooter s jeho rodinou za zády.'' Podíval se na mě a přitom si upil kafe.

''Nejen, že přivezli dárky od nich pro nás.. Ale i dárky OD TEBE a to mě vlastně utvrdilo v tom, že moc dobře věděl, kde jsi. Protože doma jsi nebyla, tam jsem byl.. Takže jsem si ho vzal stranou a po pár minutách věděl kde jsi a s kým.'' Zašklebil se a já nad tím s úsměvem pokroutila hlavou.

''Co by jsi dělala bez Scootera..'' Pronesla jsem se smíchem a on mykl rameny.

''Asi to, co ostatní.. Nejspíš bych ti zavolal, což jsem udělala i tak.. Popřál ti krásné Vánoce, protože bych si nedovolil ti nepopřát. Stejně tak Nový rok a pak jen čekal, kdy se objevíš doma.'' Odpověděl v klidu a upil si kávy.

''Hmm.. Myslím ale, že tohle bylo lepší..'' Zavrněla jsem s pusou u hrnečku s lattém a poté si upila.

Justin se na mě zašklebil a nakonec se pustil do dortíku. Na chvíli jsem se zahleděla z okna, které bylo nedaleko a pak se pustila do toho svého.

Asi po hodině strávené v kavárně jsme vycházeli ven zahalení do všeho možného, aby nás protentokrát nepoznali. Na chvíli jsme si ještě prošli město a pak zalezli do auta.

''Zítra bychom si mohli zajít na procházku, co myslíš?'' Navrhl při cestě a já radostně souhlasila.

Sice tu byla zima, ale ta zasněžená příroda byla naprosto úžasná. Navíc, ani jeden z nás není moc zvyklí na sníh, když většinu času trávíme v teplejších oblastech Ameriky, kde nesněží skoro vůbec.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro