Věnuji eliskabrejnikova a Anet_Bieber 😅 Snad se bude líbit holky ❤
Jinak pomalinku, ale jistě se nám blíží konec 🙈
Musím se přiznat, že z této kapitoly mám docela.. Radost 😅💕 Jsem zvědavá, na Vaše názory ❤

Zrovna když jsem si sedala na sedačku vedle Alexy, která si povídala s mamkou a babičkou v jednom, mi začal v kapse vibrovat mobil.

Zamračila jsem se a vyndala si ho z kapsy. Kdo by mě otravoval?

Na ploše mi blikalo neznámé číslo a já chvíli přemítala, jestli ten hovor přijmout nebo ne. Mohl to být kdokoliv. Fanoušek nebo třeba někdo důležitý. Musela jsem to risknout.

Omluvila jsem se z obýváku a vplula do prvního volného pokoje, který byl co nejblíže.

Stiskla jsem zelený kruh na obrazovce značící přijetí hovoru a přiložila si telefon k uchu.

''Prosím?'' Pronesla jsem normálně.

''Ahoj.'' Řekl po chvíli ticha ON a mé srdce vynechalo pár úderů.

''Justine?'' Zamrkala jsem nevěřícně, abych zahnala slzy, po chvíli.

''Jo..'' Uchechtl se.

''To jsem já.'' Pronesl nakonec a já se podívala po pokoji.

''Potře-.'' Nestihla jsem to doříct, protože mi skočil do řeči.

''Jestli něco potřebuji? Ehm.. Chtěl jsem jen slyšet tvůj hlas.'' Odpověděl mi na nedořečenou otázku.

Šeptla jsem tiché ''Aha.'' a chvíli to na druhé straně opět ohluchlo.

''A taky zjistit jak se máš..?'' Pronesl po chvíli ticha a já přešla pokoj k oknu.

''No.. Vzhledem k okolnostem to jde.'' Odpověděla jsem klidným hlasem, i když jsem uvnitř sebe sváděla neskutečný boj.

''A ty?'' Zeptala jsem se nakonec zdvořile a on se nad tím uchechtl.

''Vzhledem k okolnostem zas tak dobře ne..

Mám chuť všeho zanechat. Zpívání, tancování.. Tour a celkového života celebrity. Chci být zpátky ten normální kluk z Kanady, kterému se posmívali, že umí zpívat...'' Promluvil klidným hlasem, který se mu sem tam trochu zaklepal.

''Moc dobře jsi věděl do čeho jdeš..'' Pronesla jsem tiše a on vydechl. Nejspíše kouřil. Opět..

''Máš pravdu. Ale kdybych se nestal celebritou a tenkrát nešel zničený do Starbucks pro jeden hrníček kafe, nepoznal bych Tě..'' Řekl a já se začala třást. Chtělo se mi brečet, ale nechtěla jsem, aby mě slyšel.

''Nepoznal bych, jak úžasné je být s Tebou a mít Tě u sebe.. Nepoznal bych osobu, která je neskutečně upřímná, milá, KRÁSNÁ, talentovaná a vždy mě dokáže uklidnit. Nepoznal bych Tebe samou a to by byla nejspíše má osudová chyba.'' Vydechl a mě pomalu začaly stékat slzy po tvářích.

''Vím, že jsem v našem vztahu udělal spousty chyb Ariano.. Nenávidím se za to, jaký jsem byl debil. Ale já to už bez Tebe nedávám.. Nemůžu být bez Tebe.

Jak by řekli básníci a romantici dohromady.. Jsi moje Slunce, můj déšť i vzduch. Moje droga, bez které nedokáži žít a dýchat. Jsi přístroj, který mě stále drží při životě, i když vysí na vlásku.

Chci Tě, potřebuji Tě. Jsi mé jediné přání i jediná správná cesta do mé budoucnosti. Protože jen budoucnost s Tebou si dokáži představit. S žádnou jinou. Jen s Tebou.'' Šeptal do telefonu a já mezitím sklouzla po zdi na zem a držela si pusu, aby ze mě nevyšel vzlyk.

''Ariano?'' Pronesl tiše chvíli potom.

Nedokázala jsem ani promluvit. Měla jsem strašnou chuť zavěsit, ale z nějakého důvodu jsem toho nebyla schopná. Řekl mi totiž přesně to, co jsem chtěla. O co jsem ho žádala a na co jsem tak dlouhou dobu čekala.

Za tak krátkou dobu našeho odloučení si uvědomil přesně to, co jsem chtěla. Netušila jsem, jestli za to mohla žárlivost, nebo jen čistá láska s touhou ke mě.

Slzy mi tekly plným proudem a já se nezmohla na jiná slova, než jen na ty, plné lásky.

''Justine..'' Vydechla jsem mezi tichými vzlyky a on se trhavě nadechl. Taky mu bylo do breku.

''Miluji Tě.'' Řekla jsem nakonec a já zaslechla, jak začal štěstím brečet.

Už jsem to dále nevydržela a típla hovor. Jen, co se mi na obrazovce ukázalo jeho číslo, jsem si ho okamžitě přidala do kontaktů a poté se pustila do zběsilého tichého pláče.

Seděla jsem na studené zemi, opřená o ještě studenější zeď s skrčenými a pod rukami schovanými nohami a svěšenou hlavou mezi nimi. Všechny emoce ovládly mé tělo a já se jen třásla z přívalů slz, kterých postupně ubývalo na počtu.

Najednou však někdo zaklepal na dveře a já leknutím zvedla hlavu ke dveřím. Rychlostí blesku jsem si utřela slzy. Zhluboka se nadechla a vstala.

Tiše jsem přešla ke dveřím, které jsem chytila za kliku a šeptla tiché ''Ano?''

''Ariano?'' Pronesl za dveřmi jeho nakřáplý hlas a já je rychlostí blesku otevřela. Panebože!

S udivením jsem ho celého pozorovala a všimla si, jak za ním stojí úplně všichni a čekají, co se bude dít.

V ruce ještě držel telefon s otevřeným mým kontaktem a jeho uplakané oči najednou zazářily při pohledu na mě. Bez jakýkoliv obav a všeho možného jsem mu vlétla do náruče.

Za tu dobu odloučení jsem pomalu zapomněla, jak uklidňující to je pocit, když mě pevně sevře ve svém náručí kolem ramen. Takový pocit.. Jistoty, pohody a bezpečí.

Najednou jsem cítila, že už mi nic nechybí. Že dokážu být šťastná přesně tady a teď. V tu chvíli, na tom místě, v jeho náručí a s ním.

Už od začátku mé srdce patřilo jemu, jen jsem si to nechtěla přiznat. Za tu dobu našeho odloučení jsem se však cítila neúplná. Teď už jsem chápala proč. Zatímco on měl mé srdce prahnoucí po tom svém, já měla to jeho, prahnoucí potom mém.

Když jsme tu ale teď byly oba, v náručí toho druhého, mohli jsme nejen my, ale i ostatní poslouchat, jak zamilovaně a hezky do rytmu společně tlučou.

Zatímco on mi šeptal uklidňující slova plná lásky do ucha, já se snažila vyčuchat jeho dokonalou a osobitou vůni z jeho kůže a zarýt si jí do paměti hned, než ho opět ztratím. Ne. Neztratím. To už nedovolím.

Zvedla jsem svou hlavu a pohledem hledala jeho -stejně tak jako moje- uslzené oči, plné různých smíšených emocí. Ta překrásná jiskra, tam stále byla a křičela na mě, že opravdu existuje. A že existuje jen pro mě. Jen pro mě..

Přivřela jsem víčka, postavila se na špičky, abych se mohla více nahnout k jeho tváři a konečně usadit své rty na ty jeho. Pasovaly do sebe jako dvě puzzle, stvořené pro sebe.

A jakmile náš polibek zaznamenali ostatní, vykřikli v štěstí a radost. Otevřela jsem víčka a hledala v davu jednu osobu. Maca. Teď byla jediná chvíle, kdy jsem mohla poznat, co ke mě cítí.

Ulevilo se mi, když jsem viděla, jak se raduje s ostatními.

Asi chápete mé obavy. Nerada bych někomu ublížila a ještě k tomu osobě, která mi takovou dobu pomáhala a podpírala mě v těch nejtěžších chvílích.