Už od začátku roku jsem si myslela, že tento nový rok bude plný radosti a úspěchů. Bohužel mi takové mínění hned překazilo náhlé změnění zdravotního stavu mého milovaného dědečka. 

Hned v prvním měsíci -v lednu- nového roku se dědovi udělalo nevolno. Z nějakého neznámého důvodu ho tlačilo na hrudi a nemohl dýchat. 

Poté, co jsme ho bleskově převezli do nemocnice se ho okamžitě doktoři ujali, do poslední chvíle nám nechtěli nic říct.

Až po několika hodinách v nemocnici po boku své rodiny a Justina jsme se všichni dozvěděli tragickou zprávu. 

Děda zemřel přímo na sále. Já se na místě složila, byla to pro mě stejně zdrcující zpráva jako pro ostatní, ale nedokázala jsem to ustát. Nedokázala jsem pochopit a přiznat si, že děda je pryč, bohužel se tomu nedalo nijak zabránit. 

Měl srdeční zástavu. Poté, co jsem se probudila ve své posteli doma, jsem se dozvěděla, že tlačení na hrudi, nevolnost, náhle silná bolest zad a těžké dýchání, byly příznaky přicházejícího infarktu. 

Nikdy před tím jsem si nepřála víc brečet jako v tu chvíli, bohužel slzy nepřicházely. Asi to můj mozek pořád nechtěl přiznat, že jsem přišla o tak úžasnou osobu.. 

Měla jsem po boku všechny, ale mou největší oporou byl Justin. Celé dny mě držel v medvědím objetí, vyslýchal mé bolavé srdce, hladil mě po zádech a snažil se mě uklidnit. I když slzy nepřicházely, cítila jsem ohromnou bolest. 

A nejen já, v obýváku brečela babička v mamčiný náruči a Frankie se zamkl v pokoji. V celém domě vládla pochmurná nálada a jinak tomu nebylo ani dalších dnů po dobu jednoho týdne. 

Došlo nám, že děda by to tak nechtěl. Nechtěl by, aby jsme truchlili pro jeho smrt a ronili slzy. Proto jsme se pustili do přípravy pohřbu. 

Nebyla to zrovna příjemná situace rozloučit se s milovanou osobou, ale v životě nás opustí tolik věcí a lidí, že si na to jednoduše MUSÍME zvyknout. Tak to prostě bývá. Takový je život.. A já se ho hodlala respektovat. 

V den dědova pohřbu, jsem si dovolila brečet. Oblečená celá v černém, ruku v ruce s Justinem, po boku své rodiny. 

Byl to velmi bolavý den, který se zaryl do našich srdcí navždy, stejně tak jako dědovo jméno. 

Navždy budeš v našich srdcích. Stálo na dědově rakvi z toho nejdražšího a nejlepšího dřeva. 

Dost smutná a pro Vás čtenáře nezvykle kratká kapitola je na světě 😅
Slibuji, že další kapitola vyjde delší a ne tak smutná, ale tato událost, která se stala v Ariany životě byla nutná, abych jí sem dala ❤💔
Přece jenom je to příběh z velké části jejího životopisu pravdivý. 💜
No nic, přeji hezký zbytek dne a letím psát další část/kapitolu, aby byla co nejrychleji na světě a Vy ji mohli číst 😊💕
Vaše Sweeaty_