Když si odešel,tak jsem tu byla chvíli sama, pak jsem musela do školy, bála jsem se jít sama, ale svůj strach jsem nakonec překonala a vyšla do školy.

Cestou jsem si zpívala svojí oblíbenou písničku.

Když jsem prošla několik uliček, zaslechla jsem křik.

,,Marek není teplej! Je to můj nejlepší přítel!"
Poznala jsem tvůj hlas.

,,Nenávidím teplouše!"

Někdo s tebou byl.

,,A já nenávidím falešné přátelé! Jsi debil Adame!"

Pomalu jsem nakoukla do uličky.

Stál jsi uprostřed kruhu, co jsi tam dělal, proč jsi nešel do školy.

Jeden z nich ti dal pěstí do břicha.

,,Ne!"

Nechali tě být a otočili se na mě.

,,Nechte jí být prosím!"

Chtěla jsem od tamtud utéct, ale nemohla jsem tě tam nechat.

Bála jsem se o tebe.

Nakonec tě nechali jít, ale já si to dávala stále za vinnu bylo mi tě líto.

,,Proč jsi mi lhal?!"

Podíval ses na mě a pak sis klekl, abys mi viděl do očí.

,,Slovně napadali mého kamaráda..."

Proč jsi ho bránil?  To proto, že jsi ho miloval?

,,Ale on není malý...a není to ani holka dokáže se o sebe postarat..."

Tohle tě zaskočilo.

Nic jsi neřekl, až do té doby dokud jsi mě nedoprovodil, až k bráně školy.

,,Dávej na sebe pozor sestřičko."

Při těhle slovech jsi mě políbil na čelo. 

Dokonce jsem cítila, že jsem se i trochu začervenala.