,,Bráško?" 

Byl jsi v ten den tak šťastný,ale pak se v tobě něco zlomilo a ty jsi na mě byl, pak tak zlý.

,,Ano?"

Zase tvůj sladký úsměv. 

,,Máš mě rád?" 

Pak ten tvůj udivený výraz,když jsem se tě na to zeptala.

,,Mám tě rád. Proč se ptáš?"

Neodpověděla jsem a dál se vyptávala.

,,A ublížil bys mi?"

Ten tvůj bolestivý  úsměv,když jsem vyslovila tuhle větu.

,,Ne nikdy!"

Lhal  mi.

,,Opravdu?"

,,Opravdu sestřičko."

Stále jsi mi lhal...proč?

,,Co tě trápí? Většinou se tak neptáš."

Zahleděla jsem se do země. Klekl sis ke mě a pevně jsi mě objal. Tohle byla opravdová sourozenecká láska,kterou jsi mi v ten den dal. Tekli mi slzy,ale tys mě stále držel.

,,Už je ti líp?"

Zavrtěla jsem hlavou a utírala si slzy.

,,Tak co ti je?"

Snažil ses to ze mě dostat,za každou cenu. Pak jsem se to nakonec rozhodla říct.

,,Jeden kluk,ze školy mě nenávidí."

Byl jsi tak pozorný. Proč to nemohlo zůstat,až do konce.

,,Bije tě? Napadá tě slovně?" 

Stále jsi se ptal,ale já tě přerušila. Neřekla jsem ti co mi přesně udělal.

,,Tohle nějak vyřešíme sestřičko."

Měl jsi mě tak rád. Někdy mě překvapovalo,kde se ti ta láska ke mě brala.

,,Ne! Bude to ještě horší!"

Smutně jsi vzdychl. 

,,Jdi spinkat sestřičko. Ráno,až se vyspíš tak  ti chci něco hezkého dát."

Poté jsi ode mě pomalu vstal a odešel jsi do pokoje,ani jsi mi nedal pusu,jak jsi to vždycky dělával.