Soud byl u konce a já tak byl spoután s rukama za zády a veden přes dlouhý řetěz korunním princem. Hrad byl chladný a tmavý. Zachvěl jsem se zimou a pokračoval bosýma nohama po chladné, kamenné podlaze. V tom jsme vešli do jedné komnaty a já hned podle velikosti  a majestátnosti pochopil, že se jedná o jeho ložnici. V krbu vesele tančil oheň a místnost byla celkově slazena teplejšími barvami. Škubl s řetězem a já tak skončil na zemi u krbu.

,,Zahřej se. Daruji ti nějaký svůj oděv, aby jsi tu nepoletoval nahý. I když pohled na tebe je krásný. Kdybych neviděl tvoje ohanbí, řekl bych si, že jsi žena bez prsou."

Uraženě jsem odvrátil zrak. Opravdu si nechci zahrávat. Kdo ví čeho je a není schopen. Slyšel jsem jak si ke mě poklekl. Jemně mě vzal za bradu a natočil si ji opět k sobě. Naše oči se opět sešly. Jako by se setkal požár se stromem života. Nespouštěl ze mě oči..

,,To znamená, že jsi překrásný. Nehněvej se na mě nadarmo. Něco mi říká, že ty nebudeš jen tak obyčejný."

Odmlčel se na delší dobu a pak se podíval na moje ranky. Přejel po nich pomale svými prsty.

,,Jenže tvá slova tě zraňují. Co můžeš a nemůžeš říct?"

Vyzvídal a pomalu mě pustil. Jako by mi četl myšlenky. Poodtáhl se o kousek dále a pak i zvedl.

,,Ty nevíš..že? Zjistíme to. Pověz mi. Odkud pocházíš? Jaké je tvé datum?"

Chvíli jsem na něj váhavě jen hleděl a pak mi došlo, že nemám na vybranou. Začal jsem mluvit. Dlouze. O svém původu, práci, roce, domově. Když jsem zmínil něco co on neznal tak se mi vytvořila ranka. Došlo mi to!

,,Nesmím mluvit o budoucnosti. O věcech z ní. Teď tomu rozumím."

On se na mě jen usmál a došel k mohutné skříni, vyráběnou z různých druhů dřeva. Ne jeden řezbář by se na této dokonalé skříni vyblbnul. Hodil po mě košili a pak si mě prohlížel.

,,Rozvážu tě a obléknu. Pak ti to zase nasadím. Nemůžu věřit tomu, že mě ve spánku nezabiješ. Otestujeme zda-li máš tedy pravdu. Pověz mi o něčem co je jen u vás."

Bez rozmyslu mě napadla první věc, kterou jsem hned vyslovil.

,,Auto. Mechanický stroj poháněný motorem.."

Ostrá bolest v boku mi zamezila mluvit. Poplácal mě po rameni a rozvázal. Všechny ty rány viděl. Přišlo mi ale, že je opravdu opatrný a rány mi jemně ošetřoval hadříkem nasáklém vodou. Štípalo to ale neodvažoval jsem se protestovat. Když přestal tak přejel dlaní po mé pokožce na hrudi a já zrudl. Nikdy jsem si nemyslel, že se mi něco takového zalíbí. Následně mě oblékl košili a pomohl mi se postavit. Košile mi byla velká až ke kolenům. Nic nebylo vidět. Bylo mi o něco tepleji. Oddechoval jsem klidněji. V tom to přerušil hlas mě již dobře známý. Patřil Henrymu, co seděl v křesle u krbu a poklepával si na klín.

,,Pojď blíž. nestyď se."

Váhavě jsem zacouval. Nebyl ale tak daleko, aby se pro mě nenatáhl snadno, chytl si mě za pas a strhnul si k sobě na klín. Zrudl jsem, ale teď spíše studem. Zašeptal mi do ucha.

,,S tebou by to nemuselo být k zahození co? Pověz mi. Byl jsi někdy v rukou jiného muže? Svíraly tě jiné paže tak jako ty mé?"

Překvapeně jsem jen stíhal sotva registrovat jeho ruce jedoucí po mém boku až k mým prsům. Jako by si mě prohlížel doteky, akorát z tohoto jsem neměl tak moc dobrý pocit. Nešlo se od něj dostat. Jako by si mě omotal kolem prstu a už nechtěl nikdy pustit.

,,Nikdy jsem neviděl tak krásnou osobu víš? Jak bych ti to jen popsal.. Je to jako bych viděl ve vyprahlé poušti barevnou a krásnou květinu. Takovou co tě bodne do očí a září na celé kolo."

Jeho slova mi na jednu stranu lichotila. Nebyl hrubý ani vlezlý. Seděl jsem čelem k němu a on mi hladil boky. Dávalo mi to pocit jakési ochrany. Možná to bylo stresem a strachem z neznáma. Přitiskl jsem se k němu a zavřel oči.

,,Mám strach.. Jestli se nevrátím.. Nikdo mě hledat nebude. Všem to bude fuk. Proč se o mě takhle staráš?"

Henry si odkašlal jako by zdůrazňoval, že je princ a měl bych ho oslovovat pane a vykat mu. Prominul mi to, ale pouze pro tentokrát.

,,Protože dle tvého tvrzení na tom jsi nevině. Navíc jsi tak zmatený, že je pochopitelné, že sem nepatříš."

Jeho ruka mi přejížděla teď po zádech a já se cítil jako batole na rameni rodiče co je přesně takhle uspáváno. Seděli jsme u krb ještě dlouho než mě únava přemohla a já tak upadl do říše snů. Ráno se probudím a všechno to bude pryč. Jako by se to nikdy nestalo. Nebo snad ne?

Probudilo mě až ranní světlo z okna a já na chvíli opravdu zapomněl. Na chvíli. Pak přišel šok z toho, že jsem stále tady. Nemělo to vše zmizet? Jsem blázen? Probudil jsem se v jeho posteli a to s řetězy na rukou. Vedle mě ležel on. Nebo spíše tedy poloseděl, jak je to zvykem v těchto dobách. Už si mě prohlížel.

,,Vypadáš takhle opravdu k sežrání. Víš to Andrew?" Mé jméno mi projelo ušima jako by tamtudy proletěl jen hmyz. Pomalu se začal zvedat na čtyři a v tu rán byl nade mnou. Zrudl jsem jak rajče. Nade mnou se držel čela postele a ušklíbal se nad mým obličejem. Jeho rty jsou tak blízko. Kdybych jen jemně zvedl bradu tak se svými rty stoprocentně otřu o ty jeho. Jeho neposedné vlasy teď vysely směrem ke mě jako by mě vábily i ony. V tom se zvedl a prohlásil pobaveně.

,,Tak tedy konec válení a jde se pracovat. No ne?"

Otočil se na mě a já netušil co říct jak jsem byl stále zaražený z té pozice, ve které jsme byli. Není to tady náhodou trestné? To tedy sním do postele tedy ne. Pomalu jsem se s jeho pomocí zvedl. Rozvázal mě a dal mi ještě nějaké kalhoty. Již připraveni jsme se společně vydali z jeho komnaty. V hlavě mi stále hrála jedna myšlenka.

Když mu povím o jeho osudu.. Změní se celý chod dějin? Jak moc to bude bolet mě? Využije toho? Přežije? Nebo i tak zemře?...