Je až neuvěřitelné jak to všechno letí. Chápu, že moje záliba v knihách o historii a pracovní život může být pro někoho velmi nudný, ale pro mě to je životní styl. Sen tam si rád zajdu na prohlídku na zámek či hrad a zkoumám architektonické skvosty gotiky, renesance a romantismu. Náhodou existuje spousta ujetých historiků, co si moc rádi přečtou moje povídky a zážitky z těchto fantastických míst a sdílí se mnou své zážitky a názory.

Souhlasím ovšem s vámi, že život dvacetiletého člověka je v mnoha ohledech složitý a nelítostný. Koho by v tomto věku netrápily peníze, nedostatek času, spánku a jiných potřeb ať už to je zubní pasta nebo nezaplacená elektřina. Všechny tyto životní problémy jsem byl schopen přejít a to jen protože jsem si zvykl.. Třeba zrovna teď utíkám ze své, pro někoho, bolestivé reality, do světa historie, poznání a překvapení.

Procházeli jsme místnost po místnosti s naší paní průvodkyní jsme vešli do obřího sálu kruhovitého tvaru. Jak jsem se dozvěděl, místnost se nazývala soudní síní. Uprostřed byl stupínek se schody pro panovníka nebo právě mluvícího. Naproti vchodu, kterým jsme vešli. Byl totiž mohutný trůn. Schodiště od vstupu bylo uděláno tak, aby ten kdo vešel se mohl zařadit do jedné z tří řad se židlemi. Byly zde i 4 tapiserie ukazující roční období. Zima byla z našeho pohledu napravo ode dveří a vlevo zase Jaro.

Byl jsem doopravdy zaujat touto honosnou místností s pozlaceným kobercem uprostřed. Dokonce tak moc, že jsem nezaregistroval, že už se místnost opouští. Někomu jsem stál v cestě a tak jsem se zapotácel směrem k Jarní tapiserii a cítil se jako kdybych padal věčně. Tento šok mě přešel ve chvíli kdy jsem dopadl, ale ne dle mého očekávání na zeď, ale za doprovodu překvapených, mužských výkřiků, přes troje patra židlí s tapiserií kolem svého těla. Natloukl jsem se docela dost. Chvíli jsem ležel, zcela obalen v tapisérii a v tom si uvědomil jak moc cítím na své pokožce materiál dané tapiserie. Byl jsem nahý!

No tak takhle mě nikdo ven rozhodně nevytáhne. Pomyslel jsem si a automaticky zkřížil ruce a chytl se u ramen. Jako by se i ochladilo. Okolo se mumlalo a já se snažil chvíli vzpamatovat. V tom se ale ozval hluboký mužský hlas, nikdy nezapomenu jak majestátně a vážně zněl.

,,Ať jsi kdokoliv, či cokoliv. Vylez ven. Nebo tasím meč!"

To poslední znělo opravdu jako výhružka než vyjednávání. Na nic jsem tedy nečekal a pomalu vylezl ven. Vystrčil jsem hlavu a zaregistroval velký lustr nad mnou hlavou. Ležel jsem stále v soudní síni, ale něco tu opravdu nehrálo. Okolo byla spousta mužů, oblečených v hábitech a vypadali opravdu zmateně a šokovaně. Muž nade mnou, schovávající se díky stínu vytvořeném v jeho obličeji, znovu promluvil.

,,Co to má znamenat? Sem nikdo nesmí. Tohle místo je vysoce úředně důležité a není pro chudáky z ulice."

Chudák z ulice? To přece nejsem. Nikdy jsem ani nebyl, nebo neplánoval být. Pomalu jsem si klekl, zrak jsem z něj nepouštěl a zakryl jsem se tapiserií, jedinou možnou ochranou mé hrdosti.

,,Prosím? Nedospěl jsem tak daleko, abych sbíral odpadky ze země a žebral o peníze."

Muž na mě zmateně upíral zrak a jakmile ho zvedl a podíval se do šuškajícího si publika mohl jsem vidět jeho vyrýsovanou bradu a zářivě zarudlé oči, jako by se snad jednalo o smrt. Sestoupil ke mě ze stojánku a klekl si. Můj pohled na něj se zlepšil. Jeho neposedné černé vlasy mu sem tam spadly do čela. Jeho oči pozorovali moji maličkost a žádaly odpovědi. Ty jsem ale já neměl. Z davu šlo slyšel jak mě nazývají čarodějem, nadpřirozenou bytostí a nebo dokonce zlodějem. Další zmínky zněli o něco kladněji jako třeba, zrození boží, padlý anděl a nebo prorok seslán bohem. Muž jen lehce zavrčel a v tu ránu bylo ticho.

,,Jak jsi se tu zjevil?"

Zeptal se rovnou k věci a já jen pokrčil rameny. Někde jsem ho už viděl. Ty oči jsou mi tak povědomé.

,,Přišel jsem sem na prohlídku, no a nějak jsem se asi ztratil paní průvodkyni takže.."

Zaseknul jsem se. Na tváři jsem cítil lehnou bolest. Jako by někdo přejel nožem po mé kůži a ten tajemný muž to také zaregistroval. Pozvedl svou ruku a chytl moji bradu. Nahnul se blíž a já měl pocit jako kdyby...ne... Otočil mou hlavu a díval se na místo na mé tváři.

,,Co to děláte? Nesahejte na mě? Je slušnost se alespoň zeptat. Zavolám na vás policii.."

Znovu jsem tu bolest cítil, ale byla o něco silnější. Na mém krku. Teď jsem mohl cítit i kapku krve tekoucí s malé ranky co se mi vytvořila. Nesmím snad mluvit? Co jsem udělal? To jsem si tak moc ublížil a jen jsem to nezaregistroval? Překvapeně jsem se díval do jeho očí. On prstem přejel po mé rance na krku a pak povstal.

,,Nevím kdo to je policie. Ani ta tvoje paní průvodkyně. Jenže tady..."

Nahnul se blíž, ale již se ke mě neskrčil. Nedůvěřivě mě stále zkoumal pohledem a jako by ode mě nemohl odtrhnout oči.

,,Tady nikdo takový není."

Dodal až s děsivým tónem. Zachvěl jsem se. Hlasitě jsem polknul a začal jsem chápat celou situaci. Tohle není skrytá kamera, ani nějaký jiný podobný typ žertu. Tohle je minulost, dávná minulost. Musel jsem se praštit do hlavy. Možná jsem v kómatu a teď mě převáží do nemocnice.

,,To není možné..jak jsem se tu octnul.."

Řekl jsem si spíš pro sebe než pro někoho jiného tady. Moje hlava poklesla jaký jsem najednou dostal strach. Jestli to je realita. Nemůžu si zahrávat. V tom jsem ale byl hlavu donucen zvednout a to protože muž chytil moje vlasy a já se tak díval přímo do publika na židlích.

,,Netuším odkud je. Jenže odtud není. Není to anděl. Není to čaroděj. Je to člověk jako my, z masa a kostí. Moje instinkty mi radí si ho zde nechat. Bude užitečný. Jenže pro narušení tohoto místa by měl být váš názor rozhodující. Nemyslíte?"

Rozpoutala se horoucí debata co se mnou. Nakonec se ale dospělo k tomu, že zůstanu a to pod dozorem neznámého. Donutil mě se postavit a já těžkou tapisérii déle neudržel. Spadla mi a tak jsem byl odhalen všem.

,,Tak tedy. Já Henry III. Prohlašuji, že tenhle mladík bude v mém osobním dozoru."

Henry III. Samotný nekorunovaný král. Člověk, který má zemřít ve válce, nekorunován, avšak prvorozený. Nikdy neoženěný. Sám..

,,Henry...velký Henry.."