Když Adrien zažehnal situaci. Tak celá třída umlkla. Nikdo se neodvážil ani muknout. Dokonce na Chloé ani nikdo neukazoval. Buď si uvědomila jak hloupě se chovali, nebo se spíše báli. Ne Chloé ale Adriena. Což bylo snad poprvé. Poprvé za ty tři roky.

Chloé náhle pocítila nutkání mu i přesto poděkovat. Počkala až odešel ven ze třídy a pak vyšla za ním. Zastihla jej o patro níž. Přesně u východu.

„Adriene!“ zavolala na něj aby si jí všiml. „Co je, Chloé?“ zeptal se. Zdál se ještě na pořád rozrušený. A Chloé věděla proč. „Já, chci ti poděkovat.“ řekla Chloé a Adrien se ušklíbl.

„Jestli to je vše, vrátím se do třídy.“ odbyl jí a obešel. Chloé jej však chytla za ruku. „Proč jsi to udělal? To už na mě nejsi naštvaný?“ zeptala se. Chtěla to vědět. Musela udusat ten pocit, co v ní každou chviličku sílil.

Adrien se jí škubnutím vytrhl a otočil k ní čelem. „Ne. Kvůli tobě ne. Ale nechci, aby do toho tady, byla zapojena Marinette až dorazí.“ řekl a zarazil se. Zdálo se že se to snažil držet pod pokličkou.

Chloé se ale kupodivu ulevilo. "Takže to opravdu nebylo kvůli mě." Potvrdila si v myšlenká a donutila se usmát. „Marinett přijede sem? Kdy?“ zeptala se ikdyž pochybovala zda jí to řekne.

Adrien chvilku přemýšlel a probodával jí nedůvěřivým pohledem. Něco v jejím úsměvu jej však uklidnilo. A ujistilo, že když jí to řekne, nic se nestane. „Pár dnů před plesem. Popravdě, dozvěděl že i tobě má někdo dorazit.“ řekl a byl lehce překvapený, když Chloé zmitel z tváře úsměv.

„Takže o tom víš?“ zeptal se pro jistotu. Přikývla a povzdechla si. „Nevím ale kdo to je. Prý můj "nastávající" ale já o něm nevím nic.“ přiznala. Adrien se zamyslel. Zdálo se že o něčem dlouze dumá.

„Ty se s ním nechceš vidět?“ zeptal se a překvapivý obrat v jeho hlase donutil Chloé se zamyslet. jeho hlas byl klidný až chápavý. „Né že bych nechtěla. Věřím otci že ví co je pro mě nejlepší. Ale...“ než to dokončila jí pomohl. „Nechceš aby ti určoval celý život dopředu.“

Chloé na něj překvapeně zamrkala. Adrien se pobaveně usmál. „Chloé, ty už jsi snad zapomněla, že v Paříži si byli naše rodiny hodně blízko? Vždyť jsem to původně měl být já.“ Připoměl jí.

Chloé se musela zasmát. „Máš pravdu. Říkala jsem ti "cukroušku" a Marinette jsem se neustále snažila srážet...byla jsem tak pitomá.“ Ke konci se praštila dlaní do tváře.

Adrien, lehce překvapený, sledoval její změnu a pak se usmál. „No tak Chloé. Nechme už tu minulost. Co se stalo stalo se. Věřím, že tohle by si Marinette určitě nepřála.“ utišil jí.

Chloé se ušklíbla. „Pravda, ona by mě nejraději vykoupala v kašně. Řekl bych že v tomto jsme na tom byli podobně. Ale stejně...“ „Chloé...“ zastavil jí Adrien a položil ruku na rameno.

Chloé na něj pohlédla a on se usmíval. Byl to jeden z těch úsměvů co na něm milovala. Aspoň tak tomu bylo dříve. „Co bylo bylo. I Marinette ti už určitě odpustila. A ty jsi už taky jiná. Dám ti radu. Hoď teď starosti o to co se stalo za hlavu. A ukaž ostatním svou dobrou stránku.“

Z nějakého důvodu, však jeho slova působila trochu jinak, než byla mířena. „Máš pravdu nenechám se jimi srazit. Už ne.“ řekla a usmála se. „To je ta správná Chloé.“ pochválil jí a oba se vydali zpět do třídy.