Zaslechla jsem praskání, a chvíli na to i příjemnou vůni smažených vejcí a slaniny. Natáhla jsem onu vůni pomalu otevřela oči. Nejprve jsem chvíli tápala zda byla má postel vždycky tak tvrdá a zda byl strop vždycky takový špinavý a pak jsem se rozpoměla. Pak mi však pohled přejel k fotografii Nathanielovi rodiny.

Pomalu jsem se posadila a když jsem se rozkoukala, všimla jsem si podivné skvrny na potahu, jen kousek od mých nohou. "To si snad dělá srandu... Neříkej mi že on..." Než jsem stihla myšlenku dokončit tak se ozval Nathův hlas. „Dobré ráno Chloé, promiň jestli jsem tě vzbudil, připravil jsem nám snídani a...“ tentokrát jsem jej nenechala dokončit já.

Pohlédla jsem na něj vražedným úsměvem. „Ty...Nathe? Co jsi včera večer dělal když jsem usla?“ zeptala jsem se mírným hlasem, po kterém jsem obvykle začala křičet a být nepříčetná. Nath se zamyslel jako by musel vzpomínat na něco co se dělo před několika lety. „Usnul, pak se probral a..“ zarazil se a zrudl.

V očích mi zajiskřilo. „A? Copak jsi dělal potom?“ zeptala jsem se krátce a pomalu zatínala pěst, připravená mu jednu vlepit. „...obrátil tě aby si mohla ležet na poštáři a pak odešel spát do svého pokoje.“ navázal a z něj poněkud nevině. „Skutečně? A co ta skrvna?“ zeptala jsem se již pomalu ostře. „Skrvna?“ zeptal se nechápavě. „Ano, skvrna Nathe, skvrna u mých nohou.“ pronesla a důsledně zdůraznila spojení: u mých nohou.

Na to se Nath lehce zarazil a pak se nahlas rozesmál. „Čemu se smějěš prasáku!?“ rozkřikla jsem se. Naštvaná z toho, že náhle si s tím nic nedělal. „Tu jsi udělala sama.“ řekl mezi smíchem. „Já..“ řekla jsem zaraženě a nevěděla co říct. „Tak trochu jsi slintala když jsi usnula, opřená mi o rameno. A něco asi se dostalo i na pohovku.“ vysvětlil ale to už jsem v obličeji rudla. Tentokrát ne zlostí ale studem.

„Pojď, najíme se.“ řekl a položil dva talíře s vejci na stůl. Pomalu jsem vstala ze sedačky a mlčky usedla ke stolu. Nath se zatím pustil do jídla. Já na něj hleděla a přemýšlela. "Jsi poměrně zvláštní, hezký, tichý a vždycky usměvavý ač zamlklý. Ne jako Adrien." „...Adrien volal.“ vytrhl mě ze světa myšlenek Nath. Zřejmě ještě něco říkal před tím ale já jej nevnímala. Zavrtěla jsem hlavou a zamrkala. „Promiň, co s Adrienem? Jsem ještě nějaká rozespalá.“

Nath, bezezměny tónu opakoval: „Adrien volal, ptal se kde jsme, že prý dnes začali zkoušky na ples, tak jsem mu řekl že jsem tě u sebe nechal přespat a dorazíme později.“ Spadl mi kámen ze srdce, kdyby to byl někdo jiný tak bych asi i byla naštvaná. Ale Adrien věděl že tohle nemusí nikdo jiný vědět. „A kde to vlastně bude?“ zeptala jsem se a zakousla se do slaniny. „V sokolovně. Ta je odsud kousek.“ dodal, snad aby mě uklidnil.

Když jsme dojedli, tak jsem se však zarazila. „Vždyť já tu vlastně nemám co na sebe!“ vykřikla jsem zoufale. „Klid, vezmeš si něco po se...“ než to dořekl jsem jej zvednutím ruky zarazila. „Nic takového, pučím si její oblečení jen na cestu do krámu.“ Zřejmě chtěl cosi namítnout ale to už mi v očích zažehli plamínky. "Od možnosti nakupovat mě nikdo nebude odrazivat a když už jsme u toho," zamyslela jsme se a pohlédla na Natha, „ty by sis taky zasloužil nějaký pěkný ohoz.“ „Ale já...“ zvedla jsem ruku a položila mu jí na ústa. „Už jsem řekla.“ V očích měl pořád námitku ale když pohlédl do mých, pochopil že mi to prostě nevymluví a pokrčil rameny na znak porážky. „Neboj, nebudeš litovat.“ řekla jsem a šiblasky se usmála.