Sedím v kavárně s nasazenou blond parukou držíc v ruce hrnek s kokosovým café latté zírající přemýšlivě do dálky. Rozvracet. Vracejí se mi slova napsaná Stevem v dopise. Rozlož je zevnitř. Od společné snídaně se Zacem uběhl týden a já se zatím úspěšně snažím hatit plány HYDRY pouhým nabouráváním se do systému, kde je soupis všech akcí a plánů, které posílám SHIELDU, aby jej zhatily. A přesně týden a 4 dny, kdy jsme se naposledy viděli s Clintem. Chybí mi, neskutečně moc.

Možná vám vrtá hlavou proč paruka. Johnny vyhodnotil jako velké riziko jít ven sama za sebe. Prý by mě mohl někdo poznat, kamery SHIELDU nalézt a oni by ztratili silného spojence. Ale zároveň mi nechtějí odpírat být na čerstvém vzduchu a venku, v čemž předčili mé očekávání o zamčení vevnitř a nemožnosti vyjít ven.

Dnes má proběhnout nějaká další akce, nicméně já na ní nebyla pozvána, tedy alespoň zatím. Kdo ví, jestli ještě na nějakou pojedu. Minule jsme byli s Tyem na akcičce, lehce vydírací, chlápek něco dlužil HYDŘE a neměl se k vyrovnání služeb, co mu HYDRA velkoryse poskytla. Tam šlo vše hladce, nikdo nám akci nepřerušil, možná i z toho důvodu, že já sama jsem se o ní v systému nedočetla a neměla tak možnost někoho upozornit. Co jsem zjistila, měl určitou informaci o viru vyvíjeném v Bangkoku. 

Nevím, jestli otočit hlavu směrem do ulice mě donutila nějaká vyšší moc, ale jsem ráda, že jsem ji otočila. Osoba na opačné straně vozovky na mě letmo mávne a ukáže směrem k nákupnímu centru poblíž. Spěšně do sebe naliju zbytek kávy, u pultíku zaplatím a mířím si to směrem, který mi byl pouze gestem sdělen. Třesou se mi ruce, jsem lehce nervózní. Je to už dlouho.

Procházím kolem uličky, která ačkoliv svítí sluníčko, je zahlcena tmou. Mám tušení, což se během následující minuty naplní. Ten někdo mě chytí za ruky, stáhne do tmy a kvůli očekávanému křiku mi dává dlaň přes pusu. Klišé. Odporné klišé z filmu, co jsem nikdy vlastně nepochopila a fanoušek toho nejsem dodnes. Strhnu si jeho ruku z pusu, otočím se k němu čelem a silně ho obejmu. Obejmutí mi opětuje.

„Neměl jsem čas se rozloučit. Chybíš mi." Hladí mě po vlasech, přičemž na mě mluví nejvíc uklidňujícím hlasem. Ach bože, děkuju za něj. Za toho člověka, co mě teď svírá v náručí. Kde bych teď bez něj byla? Dobře, blbá řečnická otázka, ale chápeme se, ne?

„ Nikdy bych neřekla, že mi po tak krátké době budeš tolik chybět." Povídám mu užívající si jeho medvědí objetí. 

„Chtěl jsem vědět, jak se máš? Steve říkal, že tě nemáme kontaktovat, ale já musel. Vím, jaké to tam je." Už jsem říkala, že je to nejlepší člověk na zeměkouli?

Jemně se od něj odtáhnu pohlížejíc do jeho modrých očí, zatímco mu prsty prohrábnu tmavě hnědou kštici, která mu podle mého názoru dost za tu dobu narostla. Moje ruce vezme do těch jeho a naléhavě vyzvídá dál. Nechávám ho mě držet, cítím se v bezpečí.

„Plně mi důvěřují. Nechávají mě samotnou chodit ven, jídla dostávám, kolik chci, na akce mě posílají..panebože to zní strašně, jak to říkám," zasměju se a on se mnou.

„Chovají se ke mně dobře, nesnaží se mě ovládnout a já se můžu relativně v klidu věnovat onomu rozvracení." Kýve hlavou, že chápe, avšak tváří se velmi smutně.

„Co se tváříš jako kakabus?" Starostlivě se zajímám já. 

„Clint nepřekousl to, že za účelem rozvracení flirtuješ s někým jiným. Řekl bych, že tě chce celou jen pro sebe, i na mě kouká celkem špatně, když zmíním, že mi chybíš. Zná slovo kamarádství?" Zasměje se. Bezvadně. Clint nemůže překousnout součást mého plánu na rozvracení. Kdybych se s někým líbala nebo se vyspala, tak neřeknu ani ň, ale takhle? Jasně, říká se, že od flirtování to do líbání je to kousek, ale v mém případě je to takový kousek jako přes celou Asii.

„Vyřiď mu, že se nemá čeho bát. A že ho moc miluju. A všechny ostatní moc pozdravuju." Chci se z této uličky už vytratit, ale on mi v tom zabrání. 

„Zase bys odešla bez rozloučení? El, to si kamarádi nedělají. Ne ti nejlepší." Pevně ho obejmu. 

„Budeš mi chybět, Bucky. Děkuju, že jsem s tebou mohla strávit pár chvil. Až dokončím tuto misi zvu tě na panáka, abych ti vynahradila čas, který jsem strávila u tohoto úkolu." Nakonec mu vlepím přátelskou pusu na tvář a raději mizím než se někdo domákne, že jsem byla pryč někde jinde než jsem hlásila.

(...)

„Volal si mě?" Vejdu do dveří Johnnyho kanceláře. „Áá Lucy, můj nejoblíbenější člověk tady, posaď se. Uvolní mi jeho místo u stolu, na kterém ho vystřídám přičemž on se opírá o stůl těsně vedle mě.

„Uuu začala bych se červenat, ale mám dojem, že to říkáš tady úplně všem." Usměju se na něj a snažím se přijít na to, co se tu ksakru děje.

Johnny se natáhne pro sklenku s alkoholem, upije z ní  a pak pokračuje dál. „Kluci, Zac a Tyler dneska večer jedou na jednu akci. Potřebuji, abys jela s nimi." 

„Co já tam s nimi?" Divím se. Upřímně se divím, že mě s nimi chce poslat.

„Musíš je ochránit. Poslední dobou se nám akce nedaří, vždycky nás vyčmuchá ta tvoje bývalá parta. Tylera minule málem dostali, nechci, aby se něco podobného stalo i někomu dalšímu od nás."

„Jak je Tylerovi teď?" Optám se, když mi nalévá do skleničky zlatavou tekutinu. 

„ Hádám, že si teď u něj nebyla." Slovíčko teď ve mně zanechá otázky.

„Vím, že jsi ho byla léčit a nemůžu ti za to dost poděkovat. Kluci souhlasí, že s nimi pojedeš, myslím, že by mi to nabídli sami, kdybych je nepředběhl. Doslova si jim učarovala." Možná bych se mohla naoko začervenat? Jo, dobrý nápad. Vzpomenu si na můj vztah s Clintem a červenám se okamžitě.

„Moc mě přeceňuješ. Tak paf ze mně snad nejsou, ne?" Uchechtnu se, zatímco upíjím ze sklenky. Nejsou ze mně paf, nejsou, nejsou. Prostě ne.

„To by ses divila, Lucy. Na klucích to poznám okamžitě." Odporuje. Sakra. 

„Změna tématu, prosím," mrknu na něj, přiložím si sklenku ke rtům a upiju tekutinu. „ Takže ochránit jo? Co tam jedou dělat?" Zajímám se. Johnny obejde stůl, přičemž zamumlá, že to je vlastně jedno a otevírá mi dveře na znamení, abych se šla připravit. Sklenku odkládám před sebe a jeho přání respektuju. Odcházím, zatímco on mi ještě velmi ochotně sděluje, že vyrážím s klukama za dvacet minut a že si mám s přípravami pohnout.

Sbalím si nejnutnější věci, hodím na sebe něco, v čem se mi bude dobře hýbat a nebude mě to nijak omezovat. Černé džíny, tričko a mikina s kapucí mé požadavky dokonale splňují.

Za několik málo minut s připevněnými dýkami a zbraněmi kolem pasu a ve stehenních pouzdrech připravuji náš dopravní prostředek na cestu. 

„Kam se vlastně letíme?" Zeptám se, když se kolem mě nachomýtne Zac v teplé zimní bundě. Nikdo mi neřekl, jak moc teple se mám obléct a aktuálně si přijdu velmi blbě. 

„Na Aljašku." Odpoví mi, ale jakmile se na mě podívá, pochopí moji starost. „Řeknu Tylerovi, ať ti od sebe vezme jednu z jeho bund. Bude ti větší, ale myslím, že bude důležitější to teplo než vzhled." Chvilinku ťuká do mobilu, potom ho vrátí nazpátek do kapsy od kalhot a teplou bundu odkládá na volné sedačky v zadní částí quinjetu. Než dorazí Tyler, stihneme vtipkovat, připravit důležité věci na cestu a na pozdější přistání a kvalitně si i popovídat. 

„Pardon, pardon za zpoždění, Luu tady máš bundu, ale bude ti velká si myslím." Podává mi černou bundu, která má na kapuci umělou kožešinu. 

„Děkujuu, Tyi." Jako slušná holka poděkuji, jsem přeci vychované děvče. 

„Děcka?" Ozve se z přední části Zac sedící i řízení startující motor. 

„Ano mami?" Vrátím mu to nazpátek. Jak tak uvažuji, utahování si ze Zaca bude můj nový koníček.

„Držte se, startujeme." Tyler i já se na jeho povel chytneme sítě zavěšené od stropu obsahující batohy s padáky a dalšími potřebnými věcmi. 

Vzlet Zacovi nejde. Opravdu nejde. Jde mu vtipkování o tom, jdou mu i silácký řeči o tom, že to zvládá na jedničku, ale je tu jedno ale. Nikdy, přísahám nikdy se mi při vzletu nechtělo zvracet. No moje snídaně po Zacově výkonu chtěla ven se podívat  na svět. Až tak špatný to bylo.

„ Přísahám, že už se Zacem už v životě nepoletím." Chytám se za břicho, Tyler vedle mě se mi směje a povídá, že než si zvykl, musel snídani vyhodit pokaždé, když Zac pilotoval. 

Po tom, co se posadím a Tyler mi podá lahev s čistou vodou, které se vzápětí napiju, jsem schopná už normálně mluvit. „Jak je vůbec tobě?" Zeptám se ho, když mu vracím jeho lahev, zatímco on sedí vedle mě a  hladí mě po zádech. 

„Ani škrábnutí," usměje se na mě a poklepává si na hrudník. Jo, to já ten svůj měla zakrvácený za tebe. „Jsem ráda, že jsi v pohodě." Kouknu na něj, přičemž úsměv opětuji. 

„ Tys prý úplně v pořádku nebyla," pokračuje dál, „Alex tě prý málem nestihl chytit." Pohled stočím na ruce, jež mám položené na klíně. 

„Měla jsem i horší zranění, tohle byla maličkost a skoro to nebolelo." Takže to, že jsi se v ložnici skoro rozbrečela bolestí, nic neznamená? Dobře. Jak myslíš holka. 

Tyler mi tuhle polopravdu nesežral. Vytáhl na mě všechno, co mu Alex řekl. Jasně, Alex léčitel měl povídavou. Nemůžu mu to brát asi za zlé, být já na jeho místě a vidět, jak někdo šeptá cizí slova, žíly mu  najednou zčernají a vidět onu barvu proudit k místu, které léčí u zraněného*, nejspíš bych reagovala jako on.

Odkývala jsem mu to, nechtěla jsem se o tom bavit. Co mě aktuálně sžíralo zevnitř bylo to, že někdo z Avengers bude vyslán, aby tuto naší akci přerušil, jenomže tam narazí na mě a já nebudu mít jinou možnost než jít proti nim a vyhrát, jinak bych byla podezřelá. 

V mezičase, a že z New Yorku to na Aljašku nějakou dobu trvá, jsme společně se Zacem i s Tylerem prošli hodně témat a pořád se bylo o čem bavit. 

Přistání jsem si vzala na starost já- o další pocit na zvracení jsem opravdu nestála. Po přistání jsem dostala jeden z nejlehčích úkolů, a to zůstat v quinjetu, hlídat kamery přes notebook, co tu je a v případě nutnosti zasáhnout. Pohodička.

(...)

Sedím tu už dvě hodiny, piju už asi pátý čaj, jsem přikrytá dekou a na kamery se kouknu pouze jednou za čas. Moje věčná chyba. Během několika sekund mi začne otravně zvonit mobil, který ukazuje, že mi volá Tyler. Udýchaný mi sděluje, že musím okamžitě dorazit do lesa, co je poblíž, protože jsou tady oni. Nemám jinou možnost. Odhazuji deku, čaj nechtěně zvrhnu, za běhu beru do ruky bundu a oblékám se do ní. Běžím směrem, jenž mi Tyler stihl sdělit.

Tyler se s nějakým mužem krčí za stromem, zatímco kolem nich létají šípy snažící se je trefit. God damn it! Je tu on!

„Stop!" Rozkřiknu se doufajíc, že kluci z HYDRY i s tím mužem zpozorní a až budou moci, utečou. 

Všechno střílení i  létající šípy ustanou a nic se neděje. Kráčím směrem, odkud vycházela střelba. Na mýtině stojí část mé party - Bucky, Clint a Steve. Skoro až zabijácké trio.

Sněží. Sněhové vločky mi padají do vlasů, kde hned roztají a zanechávají za sebou mokrou stopu, což je jediný důkaz jejich existence. Tylerova černá bunda je mi extrémně velká, ale hřeje, což je v této zimě potřebné. 

Zůstávám od tria stát několik desítek metrů. Nemám z nich strach, nikdy jsem neměla, ale v této situaci mi to přijde správné, že stojím takhle daleko. 

„Nemusí to takhle být! Odejděte a nechte nás být!" Teatrální. Velmi teatrální, Lucy! Tleskej si. Ale musela jsem je nějak varovat, že nebudu moct hrát jemně. 

„ Po tom všem se proti nám postavíš? Nemáme jinou možnost než bojovat!" Steve se ujal slova.

„Je mi to líto," šeptnu spíše pro sebe. Nemají šanci mě slyšet. 

Z dlaní mi vyšlehnou plameny, které je obklopí a oni nemají šanci úniku, nemohou se hnout z místa. Pomalu se k nim přibližuji stále s ohnivýma rukama a přemýšlím, jak to narafičit, abych je zneškodnila, ale zároveň jim nic neudělala.

„El, nemusíš to dělat." Volá na mě Clint. „Musím! Nedali jste mi na výběr." Překřičím ho. Steve! Už to mám! Steve je to, co udělám.

Plameny přestanou kolem nich hořet, nahradí je však průhledná kupole vody. Všichni tři na mě koukají překvapeně, mysleli si, že to neudělám. Neudělala bych to, jenomže bych se prozradila.

Jednou rukou ovládám vodu, která tvoří kupoli a druhou rukou pobídnu vítr, aby kouli a mou maličkost zvedl do vzduchu. Vít, který vějící výše je chladný a když ho ještě více popoženu, voda tvořící kupoli zamrzne. Jsme několik metrů nad zemí. Mí přátelé, jakoby nepřátelé mě očima prosí, ať to nedělám.  Vědí, co mám v plánu a vrtí hlavou.  Zamrzlou kupoli i s mými přáteli trochu za pomocí větru přemístím o pár metrů níž.  Můžeme se nacházet 5 metrů nad zemí. 

Promiňte. Ale vím, že vy to přežijete, protože ten led je dost silný, aby ten pád přežil a neroztříštil se. Když se to pokazí, zlomí si maximálně nohu nebo ruku, žádné větší zranění nehrozí. 

Ruce spustím podél těla, což znamená, že kupole začne padat dolů. Další výhodou mých přátel je, že sněhová pokrývka činí minimálně 2 metry sněhu, což je další faktor, co jim hraje do karet. 

Jakmile koule dopadne, zkontroluji, jestli žijí. Když zjistím, že jsou všichni v pořádku, použiji vítr, aby mě donesl nazpátek k mojí HYDRA partě. 

Právě jsem shodila v ledové kouli z 5 metrové výšky nejlepší lidi, co v životě mám. Co budu muset udělat příště?

Ahoooj!

Nová kapitolka na světě a já bych moc moc ráda znala váš názor na ni. Hodně blbý nebo to ujde? Nicméně  důvodem pro mou nečinnost byl..ehm ehm určitý problém v mém životě (#rozchod), ale už jsem asi(?) v pohodě. Chtěla jsem psát i během zotavování se z toho, ale všechno, co jsem napsala, mi přišlo strašně depresivní. A co  nechci je, aby knížka zbytečně byla ovlivněna mými špatnými náladami.

Nevím, jestli si z vás někdo všiml, ale jeden čas tato knížka byla číslem 1 v kategorii Avengers. Dneska je tedy 5. v kategorii Avengers, ale zkusme se hecnout. Dostaneme ji opět na vrchol? Věřím vám.

Komentář, srdíčko, názor potěší. <3 

Love yaa

Al

-------------------------------------------

Pozn. k příběhu: 

*Léčím ránu na pravém rameni, rána se přenese na mé pravé rameno.