Byl večer. Vcelku teplý večer, který jsem hodlala strávit na střeše Avengers Toweru, odkud je vidět na většinu New Yorku.  Byl tu klid, občas v dálce zahoukala sanitka, která nejspíše jela pro někoho raněného či těžce nemocného, jinak se nic neobvyklého nedělo.  Seděla jsem na okraji střechy shlížejíc dolů na lidi, co se procházeli kolem Toweru. Koukali nahoru na nápis Avengers  Toweru a doufali, že spatří někoho z nás, nejlépe Kapitána nebo Iron Mana . Ty však vidět nemohli ani kdyby zaklonili hlavu ještě více, oba se momentálně nacházeli v obývacím pokoji a sledovali nějaký film. Nebyli tam jenom oni, ale i ostatní.

 Odpoledne dorazil z Asgardu Thor, a tak jsem na své trápení s Clintem nemusela alespoň na pár hodin myslet. Pobavili jsme se o aktuální situaci na Asgardu a  na ostatních planetách, o tom jak se má Frigga, Ódin a Loki, poslechla jsem si vyprávění o dalším boji po boku Fandrala, Hoguna,Volstagga a mé kamarádce Sif. Tahle parta mi také neskutečně chyběla. Luna a Asgrad spolu velmi úzce spolupracují, Asgard nám poskytuje ochranu, kterou bychom vlastně ani nepotřebovaly a my jim to oplácíme svými službami. Pomáháme jim se vším, co je třeba, jsme věrnými přítelkyněmi a moje známost s Thorem přispěla i mému setkání s jeho rodiči a nevlastním  bratrem, kterého jsem měla ráda, ale jehož bych zároveň roztrhala na milion kousků kvůli tomu, co prováděl.  

Pohledem jsem zavadila o  luk se šípy vedle mě. Terče jsem měla připravené, stačilo jenom popadnout luk, nasadit šíp na tětivu a začít střílet. Střílet z luku jsem se naučila při jedné misi, když jsem ho vzala jednomu mrtvému zločinci, abych se mohla vůbec bránit. Šípů jsem měla tehdy dost, než jsem se strefila do prvního protivníka, byla to celkem dlouhá doba , ale o to větší radost jsem měla. Novou naučenou schopnost jsem pak dále trénovala až se mi povedlo být v tom dobrá přesně jako Clint, i když nemám cvičené oči jako on. Na tenhle kladkový luk mám jenom krásné vzpomínky.

Kouknu se dolů. Je to pěkná výška, ale nejedná se o nic, co by mi nějak zvlášť  vadilo. Odrazila jsem se rukama od okraje, ano, padala jsem dolů. Vítr mi čechral vlasy, byla jsem v sedmém nebi. Pomyslela jsem na  vzduch, který mě o několik setin vteřiny zachytil a znemožnil mé rozplácnutí na zemi. Sebevražedné sklony postrádám, ale adrenalin zbožňuju. Pomalu jsem za pomocí vzduchu stoupala výš a výš. Jamile jsem vystoupala do úrovně střechy, jedním skokem jsem se přesunula na ní. 

Sehnula jsem se k luku, popadla ho do ruky, toulec se šípy hodila na záda a vytáhla z něj jeden z šípů černé barvy. Přiložila jsem ho na tětivu a začala se trefovat do terčů. První jsem nestrefila přesně do středu a já s ničím než s dokonalostí nesmířím. Než jsem na stejný terč vystřelila další šíp, hluboce jsem vydechla a zavřela oči. Trefa do středu. Vítězoslavně jsem se usmála.

„Dokonalost," došla jsem blíže k terči, abych se podívala na svou ráno a hlavně, abych vytáhla šíp toho nepovedeného prvního pokusu. Vrátila jsem se na svoje místo, odkud jsem střílela. Šípy jsem začala pálit rychle za sebou na různě rozmístěné terče, pokaždé jsem se trefila do středu nebo těsně vedle něj.

Po všech pokusech jsem si šla posbírat všechny šípy z terčů, abych mohla začít nanovo. A taky bych začala, kdyby nade mnou neproletěl vrtulník. Nejprve jsem měla za to, že to byl vrtulník s turisty, ale on mě jednou obletěl, jakoby zjišťoval, kdo jsem. Poté zůstal ve vzduchu na jednom místě a někdo z něj na mě zasvítil velmi silným světlem. Svůj napnutý luk s šípem jsem otočila na vrtulník i když jsem s přihmouřenýma očima kvůli světlu viděla úplný kulový. 

Někdo z něj seskočil ke mně. Automaticky jsem teď šípem namířila na něj. Na toho člověka jsem neviděla, stál ve světle, takže jediné, co mi pomohlo s mířením byla jeho silueta. Ta se přibližovala. Luk jsem napínala stále více, bylo čím dál tím těžší nevystřelit. 

„Ahoj," ozval se čísi hlas. 

„Kdo jsi?" Zeptala jsem se osoby blížící se ke mně. 

„ V pohodě, v pohodě, neublížím ti." Osoba zvedla ruce vedle hlavy.

„Tak zhasněte to světlo." Křiknu po něm, nejsem ráda připravená ani o jeden smysl. Něco řekl do vysílačky a světlo bylo pryč. Zaostřila jsem na muže před sebou. Nemohlo mu být více než 25,  mohl mít maximálně 180 centimetrů, hnědé vlasy měl rozcuchané poryvem větru, což ho akorát dělalo mnohem více sexy. Vrtulník se trochu vzdálí, ale stále ho slyším. 

„ Tohle můžeš dát dolů, nemám zbraň." Přejde až ke mně, položí ruku na můj luk a směrem doleva ho skloní dolů.

„Co po mně chceš?" Ptám se ho koukajíc mu do světle modrých očí. 

„Myslím, že o nás víš." Pousměje se.

„Jak se jmenuješ?" Zajímám se, nevím o koho se jedná a potřebuji získat odpovědi na určité otázky.

„ Zachary, ale upřednostňuju, když mi lidi říkají Zac." Představí se. „A ty jsi?"

„Odkdy je jméno důležité?" Odfrknu si, čímž si odfouknu i vlasy ve tváři. Jeho tvář zvážní, celkem hrubě mě chytí za ramena a jeho tvář se přiblíží k té mé.

„Pro nás sakra důležité. Závisí na tvém přežití."

„ Jsem si jistá, že přežiju." Ušklíbnu si. Chlapec neví, s kým si zahrává.

„Tak řekni jméno," naléhá a celou se mnou prakticky mává. „Oheň," pomyslím si. Jeho ruce okamžitě zmizí z mých ramenou a on se ode mě odtáhne na dva metry.

Tak kdo koho teď straší, Zacu. Pocit nadvlády se mi líbí. Jdu jeho směrem, jenom dál stojí a civí na mě. Zlověstně se usmívám, občas takové nálady mívám. 

„Jmenuju se," blížím se k němu. Zůstává na místě. Pozoruje mě.

„Lucy" Výrazně artikuluji každou hlásku svého jméno. Jeho pohled mi nic neříká, očividně umí to samé to, co já. Být nečitelný.

Narušuji jeho osobní prostor, dávám mu ruce za krk, jakoby to snad byl můj partner, co se týče toho, tak nikdy, děkuji. „Thompson," šeptnu mu do ucha. Zachvěje se. Strachem to však není. Mezi mé přednosti patří i flirtování a uvádění lidí do rozpaků. Opřu se čelem o to jeho a oba hluboce oddechujeme. Usmívám se, zase se mi to povedlo. 

Jeho ruce se přesunou na moje boky, přistoupil na mojí hru, ve které ale na plné čáře vyhrávám. „Tebe přesně hledám." Poví mi v poměrně těsném tělesném kontaktu. „Proč?" Zjišťuji dál.

„Neptej se," odvětí a nepřestává mě hladit po bocích. „Ne teď, prosím Za tyhle věci bych měla dostat Oscara, kam se na mě hrabe kdejaká herečka.

„Jsi z HYDRY," objasním mu a odtáhnu se od něj.  „Co po mně chceš?" 

„ Aby ses přidala k nám," odpověděl mi okamžitě. 

„ A proč bych to dělala?" Uchechtnu se a dám ruce v bok. Přejde ke mně blíž.

„ Poslouchej, Lucy. Nevidíš to. Nemůžeš to vidět. Ti lidé, se kterými pracuješ, nejsou takoví, jací si myslíš, že jsou."

„Mám s nimi skvělý vztah." Opáčím.

„ Takže na dnešní hádku s lukostřelcem jsi snad zapomněla? A to nevíš, jak se o tobě baví, když tam nejsi. Zrovna teď dole řeší, co s tebou a tvými schopnostmi. Myslí si, že jsi až moc nebezpečná."

„Nemluvíš pravdu," zarazím se. Jsem zmatená, opravdu o mně takhle mluví tam dole? Co jsem udělala špatně? Měla jsem jim o schopnostech říct dříve? 

Zac ke mně natáhl ruku s mobilem. Byli to oni a bavili se, co se mnou bude. Clint byl nejvíce pro, aby jsem byla v izolaci.  Mobil jsem mu podala zpět. Víc jsem vidět nepotřebovala. Uklidil ho zpět do kapsy a zpět svůj pohled stočil na mě.

„ Když řeknu, že se k vám přidám. Co mě čeká v HYDŘE?" Ptám se Zaca, který se hned usměje.

„Rozhodně nic takového jako tady. Náš vůdce Johnny o tebe a tvoje schopnosti velmi stojí. Byla bys ceněným členem našeho týmu. Žádný zajatec, uklízečka ani nic takového. To bych ani nedovolil." Pohladí mě po tváři. Kývnu.

Bere mé kývnutí jako souhlas na vše a do vysílačky něco zamumlá. „Co teď?" Zeptám se, zatímco se nachází natisknutý na mně. 

„Tyler nám z vrtulníku shodí lano s karabinou, kterou si připnu k pásu. Ty se mě budeš muset pevně držet. Tyler nás pak vytáhne nahoru." Přitlačí rukou na moje záda a tím mě donutí se na něj nalepit.  Ooukeej chlapče, tys to vzal nějak vážně.

Vrtulník přilétne a zůstává na místě nad našimi hlavami, netrvá ani minutu a dolů k našim nohám spadne lano s karabinou zhruba ve výši Zacova pasu. Zac se ode mně odlepí, aby se mohl připnout. Když se připne, nastavuje ruku, abych se ho mohla chytit, ale v tu chvíli prosviští vzduchem šíp a proletí těsně vedle Zacovi hlavy. Těsně minul i tu mojí. To nejsou moji přátelé.

„Clinte sundej ten vrtulník, já jdu pro El." Od dveří se ozve hlas Steva. Sakra. Šíp mine vrtuli, ale i to působí pilotovi značné potíže. Vrtulník se nakloní doprava a Zac se tím pádem dostává mimo střechu. „Clinte dělej další, sejmi ho."

„Lucy, ten vrtulník to nezvládne, blíž se k tobě nedostaneme. Musíš skočit!" Křičí na mě Zac, aby přehlušil zvuky vrtulníku. Otočím se na své bývalé přátele, povzdechnu si a rozbíhám se. Kraj střechy mi opět poslouží jako odrazový můstek, který mi má pomoci dostat se k zavěšenému Zacovi.

Díky bohu nemusím využívat své síly a povede se mi chytit jeho ruku. „Mám tě," křikne Zac. Vyšvihnu se o trochu výše a můžu ho konečně obejmout kolem pasu a vyvarovat se tím tak pádu. „Tylere můžeš nahoru," promluví ke svému kamarádovi, ani netuším, kdo to je, tak tipuji, že kamarád.

Nahoru nás vytáhl Zacův něco, doteď netuším, co to je za muže. „Měli jste namále," konstatoval, jakmile jsme se dostali dovnitř kabiny vrtulníku.  „Neříkej," procedím mezi zuby, zatímco si Zac vedle mě odepíná pás a odhazuje ho před nás. Hned poté se otočí na mě a chytí mě za ruku. 

„Za to se moc omlouvám." Omluví se smutným pohledem ve tváři a než se stihnu zeptat, proč se omlouvá, ucítím bodnutí v předloktí.  V předloktí mám zabodnutou stříkačku s neznámou tekutinou. Zac ji držel v druhé ruce a já si toho nevšimla. Po vyprázdnění obsahu stříkačky do mého organismu ji vytáhne a odhodí ji k pásu před sebe. Svět se začne pomalu točit. „ Co..co.." Ptám se z posledních sil. „ Trošku se prospíš." Odvětí stále s neradostným tónem, očividně by mi to neudělal, kdyby nemusel. „ Pr..proč?" Svět se točí rychleji a rychleji, jako bych byla na kolotoči, který nemůžu zastavit. „Promiň," omlouvá se. V sedu se nedokážu udržet, padám. Zac mě chytí, abych spadla směrem na něj. Než se ponořím do nuceného spánku, cítím, že mi rukou hlavu položil k němu do klína. „Sladké sny krásko, brzo se uvidíme." Pohladí mě po tváři a já ztrácím pojem o čase.

*Korekce 17.1.2021*

Ahooj, v rekordním čase přidávám další kapitolu. Eh, názor? Napište mi do komentářů, děkujuu. Každá odezva na příběh je fantastická a s každou se posouvám dál a dál. Jestli máte dotazy ohledně čehokoliv, pište. :)

 Bojím se, jestli se vám tahle kapitola bude líbit a taky se vám snažím vynahradit minulou krapet smutnější kapitolu. 

Mějte se koťata, další kapitolka po neděli.