Konflikty pro ně nikdy nebyly ničím neobvyklým. Malovy názory se dosti často rozcházely s Alininými, možná dokonce častěji, než když našli společnou shodu. Jejich vztah byl odjakživa dynamický, s výstupy na hory štěstí a následnými pády do hlubin zmaru, to vše v neustálém koloběhu. Když však překonali Vrásu, Alina si slíbila, že bude smířlivější. Trpělivější. Mal se podle všeho odhodlal k něčemu podobnému, v počátečních letech jejich manželství vždy přistupoval, anebo se o to alespoň snažil, k neshodám zdráhavě, viditelně se pokoušející dospět ke kompromisu, a to bez zdlouhavých hádek a uštěpačných slov.

Snaha tam zjevně byla, a to na obou stranách. Ze začátku.

Síly se však během let začaly vyčerpávat, snaha přestávala stačit. Pokud jeden v druhém dříve nacházeli útěchu, každý další pohled na Mala Alině postupně začínal připomínat pouze neshody, věci, s nimiž nesouhlasil, ta z jejích rozhodnutí, jež odsuzoval. A ačkoli si stále cenila těch čím dál tím vzácnějších chvil, kdy spolu je tiše na zápraží nastavovali tvář odpolednímu slunci, byla to jen ztěžka, tak moc ztěžka udržovaná rovnováha.

Jako kdyby se cesta, která je svedla k sobě, opět začala větvit.

Hádky nabývaly na síle. Občasné zneklidněné pohledy dětí napovídaly, že ačkoli se své konflikty snažili skrývat, postupně to přestávalo býti možné. Personál k nim postupem času přestal přistupovat jako k jedinému celku, už neřešili své problémy s kterýmkoli z nich jako dříve, kdy věděli, že si o všem vzájemně poví.

Z uštěpačných slov se brzy staly výkřiky. A i ty nakonec přestaly stačit, jako kdyby každý z nich začal mluvit pro toho druhého cizím jazykem. Pro Alinu to bylo mlčení. Pro Mala ... inu ...

I jeho zoufalství bylo zjevné, tolikrát se jí snažil přimět, aby viděla jeho očima. Když svíral její zápěstí příliš pevně, marně se snažící setřít rozdíly mezi jejich názory. Když ji hrubě popadl za rameno, zatímco v slzách chtěla vyklouznout z místnosti, neschopná pokračovat dále. Stále častěji a častěji na ni nehleděly oči jejího jediného přítele, ale bojovníka, připraveného vyslat svá slova kupředu, jako vojáky do boje.

Alina si nepřála vést s Malem žádné další bitvy.

Nebylo pak výjimkou, že Alina po takovém střetu končila schoulená v temnotě zaprášené půdy, s prameny stínů plazících se po stěnách a po podlaze, jako hádky, ovíjející se kolem jejích kotníků, prokluzující mezi prsty.

Cožpak se již nenabojovala dost?

~~~

Zasáhlo ji to až v den jejich desátého výročí.

Slunce toho dne začalo stoupat nad obzor brzy, dříve než jiné dny. Jeho měkké paprsky pronikaly do ložnice v jižním křídle Keramzinu i přes těžké záclony, zaplavující místnost něžným pohlazením zlatavého světla. Alina jeho svit s potěšením nastavovala tvář, zatímco se pomalu zdvihla z lůžka, tak, aby neprobudila tvrdě spícího Mala, a odplížila se do přilehlé koupelny.

Neobroušené hrany původní kamenné podlahy se jí zabodávaly do bosých chodidel, když stanula před popraskaným umyvadlem, když ohnula záda, aby si opláchla spánkem slepená víčka a smyla ze sebe poslední střípky nočního vřískotu Volker. Sotva se však opět narovnala, zůstala nehybně stát, zírající na zrcadlo pověšené na zdi.

Za několik týdnů měla oslavit osmadvacáté narozeniny. Její tvář však stále patřila sedmnáctileté sluneční světici. Její pokožka nenesla jedinou vrásku navíc, stále si držela lesk, získaný před lety v Malém paláci, poté, co její síla konečně vyvěrala na povrch.

Alina nezestárla o jediný den.

Jen mocní Grišové vzdorovali toku času. Jenomže ona se Grišou nemohla nazývat již řadu let. Nesmrtelnost vyklouzla z její mysli v ten samý okamžik, kdy ztratila kontrolu nad světlem, jakékoli myšlenky týkající se dlouhověkosti se zcela vytratily, zanechávající za sebou pouze vědomí, že zestárne společně s otkazat'sya kolem ní.

Mýlila se.

Jak se mohla mýlit?

Nemohla se mýlit.

Anebo ano?

Stíny kolem jejích kotníků se ovinuly pevněji, jako kdyby jí chtěly něco sdělit. A nezapomenutelný hlas z jejích vzpomínek se opět připomněl.

„Viděl jsem, co jsi skutečně zač."

Alina se odvrátila od zrcadla.

Se sirotčincem za zády jí na prohlížení vlastního odrazu v zrcadle obvykle čas nezbýval, byla vděčná, pokud se jí podařilo padnou do měkkých peřin před půlnocí. Její myšlenky zaměstnávalo až příliš jiných záležitostí než, aby se zabývala vlastním vzhledem, a nikdo jiný jí nikdy předtím ani slovem nenaznačil, že by bylo s jejím vzezřením cokoli v nepořádku. Ani Mal jí nikdy nedal důvod domnívat se, že se jakkoli liší od všech ostatních kolem, přirozeně stárnoucích.

On sám koneckonců byl zářným příkladem. Ačkoli si díky nepřetržité námaze udržoval dobrou fyzickou kondici, Alina přeci jen na jeho hrudi, tam kde kdysi bývaly pevné svaly, čas od času zaznamenala nepatrné náznaky za několik let počínajícího břicha. Jeho tvář začínala vykazovat známky budoucích ztrhaných rysů a linie vlasů začala zvolna oznamovat svůj ústup.Nic neobvyklého pro muže vstupujícího do třetí dekády jeho života.

Když se Mal toho rána také probudil, Alina se o svém podezření nezmínila. Tím dnem počínaje si však začala všímat občasných, letmých pohledů jejím směrem, o nichž předtím nevěděla. Čas od času v jeho očích zachytila plíživé znepokojení v okamžicích, kdy si myslel, že mu nevěnuje pozornost.

„Viděl jsem, co jsi skutečně zač a nikdy jsem se k tobě neotočil zády. A nikdy to neudělám. Může říct on to samé?"

I přesto o tom mezi nimi ještě dlouho poté nepadlo jediné slovo. A to ani v těch nejvypjatějších chvilkách.