Možná příštího jara, tak vždy zněla její odpověď.

A mínila ta slova vážně, alespoň když je pronesla poprvé.

Milovala každé z dětí v Keramzinu. Drobňoučkou Galinu, kterou v jejích čtyřech letech přivedli silně podvyživenou z nedaleké vesnice, zasmušilého Maksima, nikdy nepronesoucího více než pět slov naráz, a věčně rozpustilého Dmitryho, pro nějž musel Mal nejednou vylézt do korun jabloní, poté, co se tam vyčouhlý chlapec ve svých uličnických epizodách schoval. Prvních několik let to byli jen oni tři, sourozenci Mishovi, který do té chvíle snad zapomněl, jaké to je, mít kolem sebe otkazat'sya stejně staré jako on sám.

Všichni čtyři rostli jako z vody. Mal byl pro ně modlou, pro Mishu obzvlášť. Z vyjukaného klučíka s dřevěným mečem a Micinkou po boku vyrostl v mladíka se širokými rameny a odhodlaným pohledem. Alina věděla, že občanská válka v Ravce se na něm podepsala možná více, než na nich všech a že právě proto se pro něj Mal stal ztělesněním dobra, nezlomného bojovníka za svobodu. Ale nebyl jediný, Galina, Maksim, a dokonce i Dmitry se nakonec rozhodli s obdivem následovat Malovy kroky.

Alina děti v Keramzinu milovala více než cokoli jiného. Vrhla by se pro ně před Volkru, prošla Fjerdu napříč oděná jenom v keftě do čekající náruče Drüskelle, postavila se sama celé Druhé armádě. Díky vzpomínkám na vlastní dětství si bolestně uvědomovala, jaké to je, vyrůstat bez rodičů a udělala by cokoli, jen aby to dětem vynahradila. Společně s Malem se je snažila naučit rozlišovat dobré a správné. Když Misha, horlivě povzbuzovaný Dmitrim, prakem vysklil okno v salónku, oběma vyhubovala a oba je potrestala. Když Anika svýma roztřesenýma ručkama omylem převrhla další z hrnců, nikdy jí nevyčinila, namísto toho spolu uklidily rozlité mléko. A když chlapci pomohli projíždějícímu kupci, jehož kolo se polámalo, do nejbližší vesnice, plná hrdosti je vychvalovala ještě týdny poté.

Stejně jako Mal se jim snažila jít co možná nejlepším příkladem, být trpělivou a laskavou starší sestrou. Anou Kuyou ale mnohem přívětivější. Jenom ne ... matkou.

Mal jí tu otázku položil poprvé několik let po jejich návratu z Os Alty. Když se vše konečně usadilo, postupně se začalo stávat stále více zjevným, že jejich život nyní byl vším, po čem její manžel touží, a to jen s jednou malou výjimkou. Domov pro ně a jejich děti. A to i včetně jejich vlastních.

To téma se ve vzduchu vznášelo několik měsíců předtím, než se jej konečně odhodlal nadhodit. S pro něj tak netypickou opatrností, jako kdyby se bál, že Alinu popálí, konečně dovolil té otázce, aby splynula z jeho rtů.

Správná odpověď byla nasnadě. Jak snadné by bylo přitakat, dát mu přesně to, co chtěl. A přeci se Alina zarazila. Protože slova, která se jí formovala na jazyku, byla špatná, neslučitelná s tím, co cítila. Co měla cítit. Tehdy je v sobě potlačila, přinutila se pousmát a pod Malovým pohledem plným očekávání odpovědět vyhýbavě, neurčitě. Poskytla jim oběma falešnou naději, vyhlídku, že toto vše je pouze výsledkem traumatu a vlastní nedospělosti. Že jednoho dne odpoví kladně.

Přijal její slova s podivuhodným mírem, s klidným výrazem a příslibem, že se opět zeptá příštího jara.

Podruhé se jí zeptal na břehu řeky, když s dětmi krmili nedaleké hejno labutí.

Potřetí po těžkém dni, kdy si Maksim po pádu ze schodů vyrazil tři zuby a proplakal celé odpoledne.

Vytrval, přesně tak, jak jej o to Alina pokaždé znovu požádala. Nenaléhal na ni. Ale s každým dalším uplynulým rokem se na jeho tváři začala objevovat stále znatelnější nevíra, že mu jeho žena někdy poskytne vytouženou odpověď. I tak se ale nikdy nezapomněl zeptat.

Do Keramzinu s postupem let začaly přicházet i další děti, navzdory klidné, pro Ravku tak vzácné, situaci v zemi, se v okolí vždy našlo další osiřelé dítko, které by jejich dům mohl vzít pod svou střechu. Ale s každýma příliš velkýma očima na podvyživené tváři, hledající cokoli, kohokoli, ke komu by se mohly upnout, si Alina stále zřetelněji uvědomovala lež, ve které si zvolila žít.

Kéž by byla pouze Alinou Oretsevovou, pak by bylo snadné stát se matkou. Jenomže to Alina nemohla, ne když bývala mnohem víc.

„Není nic špatného na tom být ještěrka. Pokud se ovšem nenarodíš jako jestřáb."

~~~

Návštěvy a dopisy z Os Alty se během let staly spíše sporadickými událostmi, občasnými paprsky slunečního světla na jinak podmračené obloze. A Alina jim to neměla za zlé. Uvědomovala si, že jsou to právě oni, její přátelé, na jejichž bedrech spočinulo to nejobtížnější. Temnyje porazili společně. Ale napravit škody, které způsobila občanská válka, v tom jim Alina již pomoci nemohla.

Genya s Davidem se nakonec odhodlali k dětem, obě od raných letech vykazující schopnosti vlastní Materiálčíkům a Korporálčikům.

Tamar s Tolyou pokračovali ve službě krále a kultu sluneční světice, kterou však Alina již dávno nebyla.

A ani Nikolaiovi nezbývalo mnoho času. Volné chvíle, které nevěnoval Ravce, si pro sebe nakonec usurpovala Zoya.

Nebylo pochyb, že si všichni z nich zasloužili štěstí a Alina jim přála jen to nejlepší. Ale stejně tak si v počátečních letech přála, aby si na ni našli více času.

Dumala, v měsících po své mučednické smrti se k tomu často vracela, jakým směrem by její život býval směřoval, kdyby paprsky slunečního světla neunikly z jejího dosahu, kým by byla, kdyby na jejích ramenou namísto stínů stále spočívalo paroží Morozovova jelena a v dlaních zlaté sluneční světlo.

Při těch několika vzácných příležitostech, kdy se setkali tváří v tvář, Alina svým přátelům nastavovala přesvědčenou masku, obraz dívky naprosto spokojené s vlastním osudem. Ve skutečnosti však byla unavená, vyčerpaná udržováním představy Malova vytouženého snu.

Jejich poslední návštěva byla spíše rozpačitou záležitostí, proloženou dlouhými odmlkami a marnou snahou naleznout společné téma. Genya, David a Zoya se ohleduplně vyhýbali záležitostí Grišů, takových však bylo až příliš. Když se Nikolai pokusil zavést řeč na cokoli z domácí politiky, jeho snaha byla téměř ihned zmařená sáhodlouhým vysvětlováním širších souvislostí, neboť ani Alina, ani Mal nebyli již dlouhou dobu v obraze.

Ke každému z nich stále cítila náklonnost a dobře věděla, že je oboustranná. Jenom společná řeč k nim již prostě nepřicházela tak snadno.

Tak toto bylo odcizení?

Alina již nepatřila pod střechu Malého paláce, ale pohodlně se necítila ani v náručí keramzinských zdí. Kde tedy bylo její místo?

„Jsme stejní, ty a já. Nikdo jako my není a nikdy nebude."

Vždy doufala, že na to příštího jara nalezne odpověď.