Některé věci se nezměnily.

Byli to opět jen oni dva, Alina a Mal. Tak jak tomu bylo vždy předtím.

Ne předtím. Předtím před tím.

Šli dál. Rozhodli se znovu vykročit kupředu po stezce života, neohlížet se zpět na křižovatky a překážky, které překonali a na vzpomínky, jež přinášely pouze bolest. Mal si nic nepřál tolik jako zapomenout na Grišy, předstírat, jako kdyby Vrása nikdy neexistovala. Jako kdyby vše s ní spojené bylo jen noční můrou, sice hrozivým, stále však snem.

Alině nezbylo než jej následovat.

Jak často pod rouškou tmy sliboval do ohbí její šíje ona slova, tělo přitisknuté k tomu jejímu, kůže rozpálená. Pronášel ji jako modlitbu, tu přísahu jejich šťastného konce. A ona přikyvovala, nechávající se unášet hřejivými vlnami, jež jeho dotyky vysílaly do celého jejího těla. Dovolila jeho slovům, aby ji ukolébaly do blahodárného zapomnění. Opětovala jeho dotyky, vracela jeho polibky, a to vše pouze za cenu občasné nejistoty, příležitostné otázky, kam se vytratila ona jiskra, již kdysi jako naivní dívka pociťovala.

Pokud se jí čas od času vybavil chladný dotek a s ním spojená vlna moci, nedávala to na sobě znát. Nedovolila, aby Malovu spokojenost narušila jediná pochybnost, že by si v jeho hnědých očích snad mohla představovat šeď. Že namísto slibů jejich společného navždy slýchávala tichou žádost, prosbu, aby znovu zopakovala jméno patřící dávno zapomenuté tváři.

Některé věci se nezměnily. Jiné ano.

Uštěpačná slova přicházela s každým dalším rokem stále snadněji a snadněji. Alina s Malem se nikdy nijak zvlášť nedokázali vyhýbat občasným neshodám, dříve však tato nedorozumění v konečném důsledku jen a pouze posilovala jejich vztah. Nicméně, jak čas plynul, drobné slovní roztržky se stále častěji a častěji měnily ve složitější konflikty, z nepodstatných neshod se stávaly sáhodlouhé přestřelky. A ač na první pohled to vše pramenilo z maličkostí, Alina dobře věděla, že ve skutečnosti vždy přicházejí z jednoho a toho samého místa, pohřbeného hluboko v jejím nitru.

Vždy, kdy se s Malém pohádali, jako kdyby se Alininy stíny staly zřetelnějšími. Vždy, když jeho uštěpačná slova uštědřily tvrdý zásah její duši, jako kdyby se prameny temnoty s něhou rozběhly po její kůži, snažící se marně poskytnout útěchu. Vyhledávaly její přítomnost stejně jako kdysi Aleksandr, skrze jejich pouto.

Její myšlenky až příliš často patřily mrtvému muži.

„Proč mě nenecháš být?"

„Protože pak bych byl také sám."

Mělo to být tak jednoduché, oprostit se od něj, stejně snadné, jako když zabořila ostří potřísněné Malovou krví hluboko do Temnyjovy hrudi. A přeci nebylo. To pouto, most mezi jejich dušemi, jí bylo sebráno ve stejnou chvíli, jako její světlo. Jeho tak hluboko zapuštěné kořeny byly naráz odstraněny, surově vyrvány z jejích rukou, přesně tak, jak si Alina tolikráte předtím přála.

Přesně tak, jak se toho tolikráte obávala.

Vzpomínky na Temnyje měly vyblednout, stát se potrhanými obrazy a opuštěnými scenériemi. Namísto toho byly ostřejší než kdy předtím, zarývající se svými ostrými hranami do její duše, bolestivě připomínající, že z nich dvou zůstala nakonec jen ona sama. 

A to vše svou vlastní vinou.

Nemýlil se, byla jako on. Měl pravdu i tehdy, před tolika lety, nakonec byla monstrem jako on. Přetvořil ji k obrazu svému, stvořil ji stejně jako Nichevo'ye, mocnou a nemilosrdnou. Podobně jako jeho, i Alinu nakonec pohltila touha po tom dostat víc. Jenom jemu za to osud vyměřil spravedlivější trest.

Tolikráte se přistihla, že se opírá o ten roztřepený konec, jež nyní už nikam nepokračoval, jako kdyby se Temnyj přeci jen každou chvílí měl zjevit ve své temné keftě před jejíma očima, jako kdyby měl k jejím uším dolehnout jeho vždy tak klidný, sametový hlas. Namísto něj však odpovídaly pouze stíny, jakmile se její myšlenky vydaly tímto směrem, přízračné úponky se sevřely kolem jejích zápěstí o něco pevněji. Zdali jí chtěly něco sdělit, nebo jen, jako vždy, poskytnout útěchu, Alina netušila. Nechtěla tušit.

Byl jejím nepřítelem. Hrozbou pro Ravku a vše, co bylo Alině drahé, byl oponentem, kterému sol koroleva musela nevyhnutelně čelit. Alina by si vždy vybrala stejně, vždy by nakonec dovolila svým roztřeseným pažím, aby ukončily jeho až příliš dlouhý život. To však neznamenalo, že takového činu nelitovala. Že by netruchlila nad osudem netvora, který jí slíbil k nohám složit svět. Muže, jenž jí daroval své jméno.

Sliby, které jí činil, když je pohltila jeho temnota, činy, které od ní žádal, byly nevykonatelné. Nemožné. Jeho vize a sny byly scestné, poskvrněné staletími strádání v samotě a nenávisti vůči všem kolem sebe. Stejně špatné a zvrácené, návykové a lákající do svých spárů, jako Merzost sám. A přeci, nejzazší zákoutí Alinina srdce, ty, která vždy patřila jen a pouze jemu, v nich nacházela zalíbení i po tolika letech. 

V Aleksanderových slibech namísto těch Malových.

Některé věci se skutečně nezměnily.