Byly to chvíle, kdy stanula o samotě. Ty okamžiky, když se nikdo nedíval, momenty, které si ukradla sama pro sebe.

Tehdy, kdy se dětské hlavičky obrátily k projíždějícím jednotkám První armády za okny, kdy byly služebné a správce v Keramzinu plně zabraní do vlastní práce. Kdy se Mal toužebně ohlédl za párem zvířecích stop, otisknutých v měkké lesní půdě.

Pak, v takových chvílích, o sobě její stíny dávaly vědět. Tehdy si jich začala všímat.

Palác starého lorda Keramsova opět ožil. Opuštěné krby rozsvítilo tančící světlo domácího ohně, z polorozbořených komínů se znovu začal valit kouř a oprýskané zdi siročince opět naplnil hluk dětství. Alina s Malem vynaložili veškeré své síly, aby se z jejich dávného domova opět stalo útočiště pro děti, jakými byli kdysi i oni dva. Zpočátku se takový plán jevil jako obtížně splnitelný, ale s každým dalším párem rukou, který se k nim připojil, se ten sen nakonec pomalu začalo stávat skutečností.

Alina věděla, že přesně tohle si Mal přál. Ona dva, obyčejní otkazat'sya s naprosto běžným životem. A to stejné si přece musela přát i ona, ne?

Cožpak by po tom všem mohla toužit ještě po něčem jiném, než byl klid a mír?

Pravda byla, že čas od času, uprostřed nejhlubší noci, její oči zůstávaly i navzdory naprostému vyčerpání doširoka rozevřené, i přes Malovo tvrdé oddechování vedle sebe, se Alina snažila nemyslet na tu temnou prázdnotu ve svém nitru. Pokud v jejím srdci bývalo ještě jiné přání, nyní po něm nebylo již ani stopy. Zmizelo, vytratilo se ve stejnou chvíli, kdy jí z rukou vyklouzlo sluneční světlo. Její moc jej odnesla s sebou do ztracena a zbylá prázdnota onu touhu vytlačila z její paměti.

Alina by ráda věřila, že tam nebyly vždy. Že se ty plíživé stíny, živé úponky temnoty, objevily až dlouho po ... dlouho po válce. Že se přikradly až postupem času, přivábeny její, s přibývajícími léty stále více, ztrápenou duší, aby zaplnily právě onu mezeru, již Alina sama neuměla vyplnit.

Nalhávala si, že tam ony stíny nikdy předtím nebyly. A možná té lži ve světlých chvílích i sama věřila.

~~~

Zpočátku byly pouhými náznaky, občasnými mihnutími na okraji jejího zorného pole. Sporadickým zachvěním se plamene svíce, i když okna v místnosti byla pečlivě utěsněná i před sebemenším poryvem větru zvenčí. Tu a tam setrval její stín na zemi o vteřinu déle, i když Alina se již pohnula z místa. Ano, nejprve bylo snadné předstírat, že se jí to vše jen zdálo, že se jednalo o pouhé výplody její představivosti, podpořené starostmi a vyčerpáním.

Bylo snadné předstírat, že i když byla v místnosti sama, zeď za jejími zády nehostila stíny dva.

Tehdy ještě stále stačilo zamrkat a temnota zmizela.

A tedy nešlo o nic, s čím by musela Mala zbytečně zatěžovat.

Krátce poté je však začala cítit. Tu se šedivé úponky kouře v letmém dotyku otřely o holé lýtko, když podobně jako letní vánek lehce nadzvedly její sukni, tam se až v něžném pohlazení pomalu ovinuly kolem jejího kotníku, následně se vytrácející do ztracena. Pomalu, jako prameny říčky protékaly mezi loknami jejích bělostných vlasů a po křivce ucha až dolů na ramena, pryč.

Jako kdyby jí chtěly poskytnout oporu, byly jako objetí, dotyk přítele, přicházející ve chvíli největšího osamocení.

Proč se tedy stále vracely, pokud Alina nebyla sama?

Nebyla.

Že ne?

Jejich jednotlivé dotyky od sebe nejprve dělily měsíce, poté týdny, dny, až nakonec neuplynula hodina, aby svou chladivou přítomností nepolaskaly její kůži. Aby se nepřipomenuly, aby se nenabídly.

Stále však zůstávaly Alininým malým tajemstvím.

V mnoha ohledech se podobaly jejímu světlu. Pramínky stínů sdílely stejnou něhu, stejný pocit útěchy, který Alina vždy ve svých vzpomínkách přičítala hřejivým proudům slunečního svitu, vlnícího se jí mezi prsty.

A pak, ve chvíli, kdy si Alina konečně přiznala, že šedivé pramínky kouře nejsou pouze výplody její fantazie, tehdy je poprvé uslyšela.

Sdílely jeden hlas, tichý, neurčitý šepot, doléhající k jejím uším, jakmile vždy osaměla. Když procházela temnými chodbami Keramzinu, jako kdyby k ní stíny, plazící se po zdech, začaly promlouvat. Šepotaly, tiše jí prozpěvovaly ve všech a přitom žádném známém jazyce. Jejich plíživý hlas, ji někdy probouzel ze snů, po nocích, kdy ani Malova blízkost nedokázala zabránit útržkům minulosti, aby se vkradly do jejích snů.

Po letech nakonec přestaly mizet úplně. Spočívaly na jejích ramenou, neviditelné pro všechny kromě ní. Její stíny, vždy přihlížející.

Jeho stíny, stíny mrtvého muže.

Temnyjovy stíny.

Zvykla si na ně. Přijala je. Bylo po všem, Alina Starková, sluneční světice byla pryč, její síly byly pryč. Aleksander byl pryč. Avšak do chvíle, dokud jeho stíny zůstávaly s ní, Alina mohla ve svých nejslabších chvilkách předstírat, že stejně tak činí i jejich pán.

Neměla. I přesto však dovolovala své vlastní mysli, aby si do něžných doteků šedých úponků promítala dlouhé houslistovy prsty. Laskající její tvář. Nadějně svírající její předloktí. Zaštiťující ji před krutým světem kolem nich. A to vždy ve chvílích, kdy je potřebovala nejvíce, kdy propadala zoufalství, bezmoci. Tehdy tam pro ni vždy byly, odpovídaly na její pocity, emoce, které si i ona sama odmítala přiznat.

Stále však odmítaly odpovídat jejím přímým pobídkám, když je o to v záblescích zvědavosti žádala. Její paprsky bývaly kdysi věrným služebníkem, precizním a poslušným. Jakmile její mysl zavelela, světlo konalo. Její stíny se však zdály schopné naslouchat pouze pocitům, nikdy příkazům.

Možná proto se Aleksander tak hrozil svých pocitů.

Možná byla dokonalá kontrola sám nad sebou tím, co mu propůjčovalo takovou sílu až do chvíle, než jej o ni sama připravila.

„Žádostivost má tu nevýhodu, že nás činí slabými."

Jenomže Alina nebyla Temnyj. Možná jen na okamžik, kdysi dávno, předtím než se přinutila odvrátit zrak od té zrádné a pošetilé touhy hluboko ve své duši pro to, co bylo správné. A čas ji měl pro tu volbu přinutit zaplatit hořkou cenu.

Alina se nikdy nemohla stát paní svých stínů. Protože to byly právě ony okamžiky, momenty, kdy se nikdo nedíval. Tehdy se Temnyjova temnota stávala jejím posledním společníkem.

Byly to ty okamžiky, kdy si uvědomovala své osamění nejvíce.