Něco mi říkalo, že nemůžu. Rozběhla jsem se pryč, ani nev proč. Jen jsme utíkala, až jsem stála u hrobu táty. Padla jsem na kolena, objala náhorbní kámen a rozbrečela se. "Promiň t-tati.... Z-zklama jsem t-tě" kouskovaně přes slzky jsme řekla. "Proč to nemůže zůstat jako kdysi" víc jsem objala náhorbní kámen. "Už blázním,  všude tě vidím, cítím jakoby jsi tu byl, živý, jen blázním.... Asi by jsi mi na to řekl, že je to jen v mojí hlavě, že to chci tak moc až to vidím reálně, ale je to jen iluze. Nežiju skutečnostní." "No řekl bych ti, že je to v tvojí hlavě, ale bláznit potřebujeme, a ty jen nechceš být sama. Vše se zkomplikovalo, tou mou událostí. Je toho na všechny hodně, jsou zníčení a ty nemáš o koho se opřít aby jsi vstala, tomu komu jsi věřila, se ti stal vzdálený, cizí" ucítím jeho hřejivou ruku na svém rameni. "Tati" padnu mu do náruče. "Šššš všechno nějak dopadne, ale věř mi, že ty jsi silná holka, nikdy mne nezklameš, tak jako Luna nebo maminka" usmál se a mne bylo mnohem líp. "Škoda že tu nejsi" špitla jsem s menším úsměvem. Pohladil mne po tváři "Oh Zlatíčko, všechno může být když v to nejvíc věříš" a zas se rozplynul. Pohled se.mi naskytl na zahaleného muže v brýlých.

"Můžu vám pomoct?" Sebrala jsem si baťoh, ale spadl mi z něj sešit. "Quantová matematika s fyzikou a chemickými vzorci" uchechtnul se muž. "Vy tomu rozumíte?" Rozzářili se mi oči. "Jo no tak trochu" uchechtnul se. "Velmi zajímavé uhhh...." Viděla jsem jen brýle, obličej mi zahalocala kapuce a čepice s šálou. "Děkuji, jsem Lara" podám mu ruku, ale on mi do ní dá můj poznámkový sešit. "No nic, nebudu obtěžovat" usmál se a ještě si protřel sklíčka brýlých, jak se mu zamlžila.

Otočím se a odcházím zpět domů, do baťohu si uklid sešit. "Zajímavý, mám pocit jakobych ty brýle znala" zasměju se. "Hmmm svět je malý, a i když chce se schivávat, tak nam to nevychází" protočím očima. "Jsou to brýle, asi jsem je jen viděla na někom, bryle se daj kouoit stejný. Ale to chování bylo zvláštní" troch use zamračím. "Ale ten oán byl milý, nebo ne tati?" Otočím se na místo vedle mne, kde nikdo samozřejmně není, ale já tam vidím tátu. "Někdy tyhle zvláštní chvoání jsou chyby k pravdě" usmál se na mne. "A už nevím o čem mluvíš. To jsi najel na rady jak jsi rád říkal *Alá Ben*?" Zasměju se. "Všechno je možný a tvůj děda dával velmi dobré rady. Ta co mi nejvíc pomohla v životě byla *S velkou moci, přichází velká zodpovědnost* a věř mi že mi dal do života dost užitečných jiných věcí" usměju se. "Jo to věřím" už jsem skoro u domu. "Pamatuj co jsem ti řekl... Nějak to dopadne, a ty má milá to rozlouskneš" mrkl a zas se rozplynul. "A-ale.... Jak? Uhhh zvláštní" špitnu a vkročím do domu.....