V buse jsem projížděla fotky, staré fotky, ještě když byl táta naživu. Zas jsem si vzpomínala na ty okamžiky. Měla jsem je přímo před očima.

"Hej, nechte toho" jeho úžasný jemný hlas se rozezněl přes zahradu. "No tak, holky" smál se. Všichni jsme měli úsměv na tváři. "Vetreleč ňikďy neojďejďe" řekla nějak Luna a smála se. "Já vám přinesl snídani" smál se a my ho dál lechatali. "Ale vtrhnul jsi sem!" Ušklíbla jsem se. "Ale klepal jsem" bránil se než přišla mamka. To už taťka věděl že je v koncích. "Tak vy mi ho tu přepadnete a nedáte mi vědět" uraženě se na nás dvě podívala, ale pak se k nám přidala. Všechny tři jsme ho lechtali a Candy, náš pes co nám pořídili rodiče, tátovi začal oblizovat obličej. "Fajn vzdávám se" prohlásil a dusil se smíchem.

Úsměv se mi rozšířil, takhle jsme blbnuli furt. Byli jsme prostě šťastní. Než se vše zhroutilo. Najela jsem na další fotku a vzpomněla si na tu vzpomínku.

Byli jsme zrovna v Anglii na, no dovolené, ale taťka tam byl lvůli práci. Se sestrou jsme seděli ráno na gauči a sledovali snídani, úsměv nám už zmizel. Taťka neměl vůbec čas, prostě to bylo jinačí. Večer se přihnal taťka s dárky a s nákupem. "No napadlo mne, že menší výlet do vnitra Londýna, takže jsem si myslel, že bychom zítra mohly vyrazit do centra nakupovat a do kina a do restaurace a cukrárny. A dneska večer něco přichystám k večeři" mrknul na nás taťka a hned nám do rukou se sestrou vecpal dárky. Mamku políbil a něco ji pošeptal do ucha. Vždycky jsme milovali s Lunou sledovat rodiče, tu lásku mezi nimi. Taťka si stoupl do kuchyně a začal dělat tousty s jednohubkami a obloždným talířem.

Podívala jsem se z okna autobusu, abych nepřejela zastávku. Znova jsem stočila na další fotku, ta byla z druhýho dne, kdy jsme byli v kině, oak na obědě v restauraci, nakonec na nákupech a jako třešničku na dort, jsme zašli do cukrárny. Úsměv mi jen hrál na rtech.

Byl to den před baletním vystoupením. Pohádala jsem se s taťkou a zrovna trucovala v zamčeném pokoji. "Nechte mne bejt!" Křikla jsem. "Beruško no tak" nikdo nevěděl co se stalo a všichni se do toho motali. "Ne! Prostě chci bejt sama!" zabořím hlavu do polštáře. "Aspoň mne vyslechni" "A jak? To že vlastně tam jsem jen díky připlácení?!" "Ne protože jsi tam talentem. Heleď nevím co ti kdo řekl, ale řešil jsem jinou věc. Vím že tě ty holky šikanovali. Snažil jsem se to vyřešit. Laruš no tak" lomcoval s klikou. V jeho hlase bylo slyšet že brečí a to je ětšinou u mýho táty zázrak. Teda že by brečel z toho, že se stane něco. Polkla jsem a odemkla dveře. Pohoed se mi naskytl do jeho rudých očí, "Tati já,... To tak nemyslela" špitla jsem "Já vím Beruško" hned mne objal, objala jsem ho nazoět a nechtěla se ho pusit. Takhle jsme to měli vždy. Usmiřování, bylo to stejný i s Lunou. Neměli jsme býhody, vše na stejný hkadině. I lásku k nám. A já za to jsem ráda. Podporoval mne i sestru, tak jako mamku. Ve všem stál za náma. Cením si toho, bylo jedno kolik hnusných věcí jsme mu řekla, vždy mi dokázal odpustit.

Byl to skvělý otec, jen mi chybí. Ta myšlenka se mi mihla v paměti. Setřela jsem si pár slz a hned vystoupila z autobusu. Už z domu, když jsem k němu mířila, jsem slyšela hluk a auto strejdy a tety viděla. Bylo mi jasné, že tu jsou. Zasekla jsem se tesně u zahrady...