Stála jsem na mostě, kdysi mi říkávali rodiče zábavnou histroku, jak tady mamka chtěla jen tak ze srandy schidit taťku, ale nikdy to neudělala. Hleděla jsem na vodu, co se rozbíjela o kameny. V ruce jsem dřímala tátův starý baťoh. Má slova, to dokážu, se rázem obrátila a já sjela po zábradlí a sedla si na studenou zem. Slzy se mi kutaleli po tvářích, nedalo mi to a já ten baťoh konečně otevřela. Bylo tam pár učebnic a sešitů. Jeden sešit byl něco jako deník, ale pořádně zapečetwný, jen chytrý mozel by na to přišel. Dala jsem se teda do otevírání. Trvalo mi to 45 minut, hádám že taťka by to otevřel během minuty.

Byly tam jeho nakresy ohledně Spidermana, útržky z novin, vzorce, výrobní postupy obleků, postup výroby pavučin a mnoho dalších věcí. Jemně jsem se usmála. Dalr v baťohu byli jen učebnice. Chtěla jsem to všechno si nechat, ale místo toho jsem zavřela diář a uklidila vše do baťohu. S hlubokým nádechem jsem ho hodila dolů do řeky. Už nechci ty vzpomínky.

Dala jsem se do kroka směr domů. "Byl by lepší autobus" ozvalo se vedle mne. "Hmmm orostě jdu pěšky" hraju drsňačku. "Beruško stůj, tak co tě trápí?" Vedle mne šel táta, dech se mi zarazil. "J-jen... Že jsi mrtvý a já tě vid a-a.... A já už ani nevím co je skutečnost, co sen a prostě blázním, nedokážu nést tvůj odkaz" ucítila jsem jeho hřejivé obejtí a hlavu jsem zabodla do jrho hrudě. "Nikdy tě nenechám samotnou, vždy mne máš v srdci" objetí zesílil. "Navíc já tě podporuju ať se rozhodneš jakkoliv. Vždy budu stát při tobě" usmál se tím svým úsměvem s mně bylo líp. "Na, nezapomeň, že někdy jsou věci k dobru, někdy někoho potěší a někdy si je musíme nechat, protože se bojíme že bez nich neděláme správné věci.... Já si nechal Spider-mana, a to mne i zabilo, a ty sis nechala můj blok, abys uctila i druhou půlku mého života, jen chceš vědět, zda když jsi spálila svůj obkek, zda jsi udělala dobře.... Odpověď je, každá věc je správná, ale musíme ji umět využít, jinak se stane nebezpečnou nebo nezprávnou volbou" do rukou mi vrazil jeho diář a s úsměvem se rozlotl na prach.

Udiveně jsem hleděla na diář v ruce "Vždyť jsem ho hodila dolů do vody spolu s baťohem..." Špitla jsem si pro sebe, ale následně diář objala. Asi jsem ho vážně nevyhodila. Možná nic pro mne neznamená, ale pro sestru, dědu, babičku, mamku... Může něco znamenat, smutně jsem se usmála a vyběhl na autobus abych byla brzo doma. Ta procházka s tátou, mne doháněla k smutku, ale i štěstí, ale bláznila jsem z toho, je mrtvý a já ho furt vidím jaooby byl živý.....

Zajímá mne co si o tomhle mém nápadu myslíte. Takže snad se vám kniha i nápad líbí 🥰