Ráno, zas nový den, hned mne osvítili paprsky. Zvedla jsem se a posadila na postel, nohy zpustila z postele na měkký koberec a zadívala se na zem. Ucítila jsem jak se orohnula vedle mne madrace, otočila sem tím směrem hlavu    "ráno tati" úsměv mi jen hrál. "Jak jsi se vyspala Proncezno?" řekl tím svým hlasem. Úsměv mi narostl "Skvěle pod louhý době, vzal by jsi mne dnes do školy?" Vstala jsem. "Nevím zda to mám čas" "Tati prosím" smutně jsem se podívala a na něj a začla si vybírat oblečení. "No dobrá, když to stihnu" zasmál se. "Děkuju" přiběhla jsem ho obejmout a dala mu pusu na tvář, pak se vrátila zoět k vybírání oblečení. "Píšete dneska z něčeho?" zamyslela jsem se "Hmmmm ani ne, jen by měla zkoušet z matiky, ale je to to co jsi mne učil" jeho úsměv mne rozveselil. "No vidíš" zasmál se "jsi moje holka šikovná" došel otevřít dveře na balkón.

Můj pohled padl na triko "To je zvláštní proč mám tvo-" hkas se mi zasekl. Tátovo oblíbebé triko co si bral se mnou do laborky. Dala jsem si ruku přes pusus a slzy se mi nahrnuli do očí. "T-tati? Jak?" Otočila jsem se jeho směrem, neviděla jsem ho tam, ne u balkónových dveřích, začala jsem šílet. "Klid, nevzpomínás si? Vždyť jsem ti ho nechal, tehdy jsi byla smutná, že mizím na dlouho do Anglie a ty kvůki škole nemůžeš za mnou" ozval se u mý postele. "A jo, já už se lekla, že jsi mrtvý, ale byl to jen sen" oddychla jsem si. "Beruško.... To nebyl sen, já tu nejsem, Laruš, mám tě rád, vždy jsem s tebou tady" poklepal mi na srdce a pak najednou zmizel, pokoj byl zas prázdný, jen já. Ale dveře na balkón byli otevřené. "T-ta-" už jsem nemlvuila a setřela si slzy. "Už blázním, viděla jsem tě jakoby jsi žil, byl tady. Ale to objetí, a- Vždyť jsi otevřel dveře na balkón" fňukla jsem a opřela se o zábradlí. "Proto jsi nevěděl zda mne stihneš vzít do školy? Protože jsi tu nebyl, tak jsi nemohl co? Ale... Máš oravdu, nosím tě srdci, navždy" navlíkla jsme na sebe jeho triko, vzala si džíny a tátovu bundu a vyrazila dolů za mámou a ségrou

"Ahoj" hlesla jsem. "Ahoj" usmála se mamka" "dobré ránko ségra" doběhla mne obejmout. "Mamka říkala, že nás hodí do školy a vezme klidně Tiu" vysypala na mne. "Díky mami" objala jsem ji. Tia je má nej kámoška od školky, šli jsme na společnou školu a teď i střední. Držíme vždy při sobě. Často mne do školy vozil táta, brali jsme i Tiu, mamka to moc nestíhala, ale občas ji vzala taky do školy ráno. Jenže nejvíc taťka, proto mi teď připadalo, že se asi zas rozbrečím. Luna si sedla vedle mne a čekala na palačinky. Já se usmála a začla si pročítat knížku. Najednou jsem spatřila taťku naproti mne, dělal zas různý bkbiny, aby nám zvedl náladu, potichu jsem se zasmála než se mi zlomil smích. "Už zase vidina" špitla jsem di pro sebe, když se táta rozplynul a pohked jsem upírala na prázdnou židli. "Tak tady to je" postavila před nás talíře mamka s palačinkama, jak je dělával taťka....