Hleděla jsem do stropu každý den než jsem usla. Hlavou se mi zas rozběhli myšlenky na ten den. Posadila jsem se a rozbrečela se potichu. "Jsi v pozadku?" řekla za dveřmi sestra. "J-jo jsem, jdi taky spát" špitla jsem a začla si slzy otírat. "Dobže" odešla. Jindy bych ji nevyháněla, ale teď jsem nechtěla aby zas na ten den vzpomínala.

Složila jsem hlavu do dlaní a rozbrečela se. "Proč jsi jen musel odejít, tati" špitla do prázdného pomalu zatmavěného pokoje. Pohled jsem nezvedala, jenže najednou, sem ucítila objetí, ale ne tak pevné, ne tak silné, jako kdyby to byl člověk. Hřejivé, ochranářské objetí, které uměl jen táta. "Tati?" Zvedla jsem pohled, ale kísto dotyčného, tam nikdo nebyl. "Co blázním, ty tady nemůžeš být, jak by jsi mohl, vždyť jsi m-mrtvý."

Pak jsem cítila jak mne hladil po zádech, nedalo mi to, v hlavě mi jeli ozubená kola asi pozpátku. Navlékla jsme na sebe teplou mikinu, co patřila tátovi a vyšla jsem zachumlaná na svůj malinký balkůnek. Pohled mi sjel na nebe, jako kdysi dávno, před měcícem na pohřbu. Chvilku jsme na nebe upírala svůj zrak, a když se má hoava začala sklánět dolů na zahradu, po tváři mi stekla kapka deště. Jemňoulince se mi objevil úsměv na tváři a mně to nedalo. "Už je to měsíc od pohřbu tati. Chybíš nám. Kdyby jsi jen viděla mamky smutný výraz, vždycky ráno chystá snídani, větčinou dělá ty tvoje báječné palačinky, nebo dělá tu dobrou omeletu, nebo její jednoduché ceriálie" uchechtnu se a zas se koukám před sebe, jemně vzhůru k nebi, lokty mám opřený o zábradlí. "Vždycky připraví o jeden talíř navíc, než si tohi babička všimne a uklidí ho. Prázdný talíř na tvém místě. Je to těžké, nejen pro mamku, ale i pro sestru. Pro všecjny je to těžký" povzdychnu si a prohrábnu rukou vlasy. "A teď jsem měla pocit jako bys tu byl, živí, ale jen začínám bláznit. Vždyť ty tu nemůžeš být, jak bys mohl a teď si s tebou dokonce i povídám" zasměju se potichu se zlomeným hlasem "asi jsem tohke potřebovala, promluvit si, mluvit, i když tu nejsi, mít pocit, že tu jsi s námi. Sice máme tvoje věci a oblečení, ale není to už takové jako po pohřbu, jako ten měsíc" vzhlédla jsem naposledy vzhůru. "Tak dobrou tati, chybíš nám, hodně" setřela jsem si neposednou slzu a zahrabala se pod deku, s tím, že se pokusím usnout....