Tvář celá z jizev na mne hleděla. "Chci být" kývla jsem směrem dovnitř že jako oni. Muž protočil očima a uhnul ze dveří. "Když to přežiješ" prskl a odešel k tabuli, kde přidal mé jméno co jsem mu řekla. "Nováček jo?" Holka vedle mne si urovnala oblečení a setřela krev ze rtu. "Jo" řekla jsem a hleděla do ringu. "Hodně štěstí, ať se pohneš z místa" odešla jinam. V tu chvíli mne někdo čapl a hodil nahoru do ringu, měla jsem bojovat proti namakanýmu klukovi. Jeho jméno bylo na příčce hned první. Zatajil se mi dech, ale furt mne neopouštělo sebevědomí.

Říct, že začla bitka, bych si moc nepomohla. Jeho rány jsem ze začátku odrážela. Bohužel se mu povedlo dát mi jednu ránu. Divné bylo to, že mi před očima probleskla vzpomínka z dětství. Táta mne učil salta a různý tyhle přemety. Další ráně jsem se vyhla a uviděla jak lidi kolem začli něco křičet. Další rána, tentokrát do obličeje. Pohled mi sjel jemně za mne, kam mi dovolila osa pohledu. Zahlídla jsem jak tam stál. Oblečený v černých kalhotech a bundě, ruce v kapsách a sledoval mne. Další rána, tentokrát jsem spadla na zem. Opřela jsem se o lokty a oevně sevřela oči k sobě a zas je otevřela. Vzpomínky střídali jiné, jak mne učil bojovat, vyhýbat se útokům, jak jsme se smáli. Ucítila jsem jak jsem se převalila na bok a pak dalším kopancem do břicha, jsem se svalila na záda. Tělo mne neposlouchalo, nebyla jsem tak silná, byla jsem slabá. Otec mne varoval, ale já se rozhodla, že zklamu a umřu.

Opět jsem padla, tekly mi slzy, ale nevzdávala jsem se. Teda do momentu než jsem zahlídla jak se táta otočil a začal odcházet, ruce v kapsách nezájem. Hlavou mi projela slova "Jsi slabá, nula" tehdy jsem to vzdala. Několik modřin, ran a zmrzačenýho těla mi nic nebylo. Mé jméno bylo na konci. Jen jsem hleděla každý den na to jak se mé jméno nikam neposouvá. Čtyři dny jsem na sebe cpala makeup, zahalovala se, aby nikdo z rodiny neviděl mé modřiny a rány.

"Tohle musí skončit!" Řekl tak rozhodně. "Nemusí" pokrčila jsem rameny a znova si zamaskovávala nový modřiny a rány. "Zbláznila ses?" Vykřikl a postavil se s prudkým rozhozením rukou. "Ne! Vždyť mi už hrabe! Mluvím s mrtvým tátou a co? Je to jen v mojí hoavě tak mne nech bejt kruci!" Zavrčela jsem a uhka pohledem. "Držíš se furt dole, takhle tě brzo zabijou. Zbývají ti posledních pět dní a pokud se nedostaneš nad čáru, zabijou tě!" Mračil se na mne a já ho v odrazu zrcadla viděla. "No a?" Uklidila jsem makeup do šuplíku. "Tohke nesmíš udělat sestře a matce! Nikomu! Ani babičce a dědovi!" Povzdychl si a přešel ke mně. "Ty jsi silná jen si začni věřit a neřeš blbosti, musíš být srovnaná, ale to ty nejsi a děláš zákaldní chyby!" V tu chvíli zmizel a do mne se dal větší vztek. Zase ta bolest co jsem pociťovala. Chtěla jsem do něčeho uhodit, udělat chvat, ale místo toho jsem nechápala jak ho mám províst. Naorosot jsem nevěděla kdo jsem a jen hkeděla na svůj odraz v zrcadle.....