Celou cestu jsem slyšela i doma vyčítání co mne to napadlo. Zalezla jsem do pokoje. Zhroucená, celá ztracená v myšlenkách. "Zbláznila jsi se?!" Křikl otec co seděl na židli. "Byl oto kvůki tibě a jemu! Jim! Kdyby jsi nebyl mrtvej, kdybych nebláznila, že tě vidím, kdyby do mnd neuhučeli,k dyby se mne ten debil nedotkl, kdyby děda neřekl mi tak jak jsi mi říkal! Nidky bych neskočila! Nidky nebudu jako ty! Nebyla jsem jen lži. Tak mne nech bejt! Prosím" poslední jsem špitla, protože myi hlasivky vypověděli. "Omlouvám se, není to lehké, ale kdybych zůstal...." Proč o tomhle mluví? "Kdybych zůstal, byli by jste mrtvý, musím vás chránit"přešel ke mne, sedící na gauči a pohladil mne po tváři. "Jsme příšerny otec, vím to a mrzí mne to Beruško, ale buď silná" vtiskl mi pusu na tvář. Pak přešel k balkónu. "Vždycky jsi byla jako já, mnohem lepší, chytřejší, rozumnější, jen musíš v sebe samu věřit Laro, já ti vždy věřil, navżdy jsem u tebe, možná proto mne vidíš" vyskočil z balkónu. Tentokrát nezmizel. Jeho pohlazení i tu pusu na tvář jsem cítila. Rozbrečela jsem se.

Jak jsem jen mohla zklamat, chtít to vzdát?! Nesmím to vzdát. "Co to tu-" všimla jsem si brýlých co měl ten pán. Stejné jako měl otec na fotce. A ty vypadli buď odněkud, nebo té mé vidině táty.

Objala jsem brýle a položila je na noční stolek. S novými myšlenkami jsem usla. To že máma tam za mnou přišla a chvilku tam byla, jsem nezaregistrovala, ani to, že vzala ty brýle z mýho nočního stolku a uklidila.

Ráno jsem se vzbudila naprosto jiná. Cítila jsem se silnější. Ale když brýle nebyli na nočním stolku, měla jsem pocit, že se mi to jen zdálo. Sešla jsem dolů do kuchyně dke už byla máma a vařila. U fotky kde má táta ty brýle leželi ty co jsem nechávala na mém nočním stolku. Hned mi to bylo jasné a tak jsem mlčela. "Omlouvám se" špitla jsem. "Jen-" koukla na mne. "Jen co?! Chtěla jsi se zabít!" Viděla jsem znova ten zníčený pohled. "Děda mi řekl jako mi říkával nejvíc táta" špitnu. "A proto jsi skočila?" Přešla ke mne. "Ne, Max na mne mluvil a pak se mne dotkl a prostě, v tu chvíli jsem chtěla být pryč, omlouvám se byla to blbina, velká" rozbrečím se. "Sssshhhh to nic, už je dobře" ani se na Maxe neptala, prostě pochopila, že to není dobrý nápad. "Už tyhle blbiny nedělej!" Zabodla mi prst do hrudi, než mne zas silně objala.....