Ležela jsem v klubku na zemi. Studené, mokré, špinavé zemi. Ten hrozný pocit, že nic nedokážete, mne přiváděl do reality. Nikdy jsem nemohla být jako táta, nikdy nebudu, a nikdy jsem nebyla. Ucítila jsem i přes kapky deště svoje slzy. I když jsem viděla rozmazaně, poznala jsem že ke mne jde  osoba v černém přes hlavu kapuci. "Odejdi!!!" Křukla jsem v domnění že je to táta, toho kterýho si v hlavě představuji, že žije. Osoba se zastavila. "Vím že jsem sama! Tak dooost!" Dala jsem hkavu do dlaní. "Jsem nula, nikdo!" Brečela jsem ale přesto ve mne byl kus, co mi našeptával co mám udělat. "Nechte mne bejt!" Vstala jsem a vyběhla z uličky, někam jsem běžela. Nevím co mne to napadlo. Vyšplhala jsme na budovu a rozhlídla se. V hrdle se mi vytvořil knedlík a já se dala do pláče. "Proč to nemůže být jednoduší?! Proč nemůžu mít doooravdy lehčí žicot?!!" Křičela jsem k nebi. Možná to byla chyba.

Byla jsem tam dost dlouho. Jen já, mé myšlenky, ani táta se ndobjevil. Seděla jsem na střeše mrskodrapu, sledovala dálku předemnou, ten obzor, tiskla si kolena k sobě, které jsem objímala. "Laro?!!!" Křiklo víc hlasů. Všimla jsem si tří postav, Tety, dědy a Maxe. Jo toho, kterýho jsem momentálně nesnášela. Zamračila jsem se na ně. "Víš jaký strach jsme o tebe měli?" Řekla ustaraně teta. "Vyděsila jsi nás Beruško" řekl dědo a ve mne se zas zlomilo to myšlení. "Tohke nesmíš dělat, pojď domů, máma o tebe má strach a čeká dole, Laro prosím" dotkl se mého ramene.

Poslední kapka. "Nešahej na mne! " Odstrčila jsem ho. "Neříkej mi jako táta!" Vyštěkla jsem. Na tetu jsem s euž neohradila, bez toho že bych na něco myslela, v myšlenkách mluvila, jsme se rizběhla bez rozmyslu a skočila. "Laroooo!!" Křikli za mnou, teta s Maxem s emne snažili chytit a děda za mnou skočil, akorát on měl trysky, ja neměla nic. "Nechytím ji" ozvalo se když děda byl ode mne daleko. "Nejde to, ten oblek nejde chytit" křikli ti dva s magií. Tohle měl být konec, když v tom silnej náraz do mne a pevné chytnutí mého pasu. Znova jsem cítila ten oříjemný vítr, když jsme se s tátou houpala. Byl to ten muž ze hřbitova, jen mu nebylo víc vidět do obličeje a na rukou měl rukavice černé.

Zhoupl se až k místu kde byla máma a ká ladně přistála nohama na zemi. "Panebože Zlato! Laro jsi celá?!"křikla s pláčem a strachem máma a já si tu mou hloupost uvědomila. "Uffff štěstí že je umíš používat" objala mne a já si teprv všimla mé jedné ruky natažené nahoru, na které byl připnutý metač. Jiný takový který u tohodle obleku nebyl. Muž nikde nebyl, jakoby mne nidky nechytil. "Je v pořádku?!" Křikli ti tři co se mne samžili chytit. "Jo naštěstí použila pavučinu" pevně mne svírala v obejtí máma a ti ostatní si oddychli. Otázkou leželo, kdo to byl, proč mne zachránil, kde vzal metače s pavučinama, proč se vypařil?....