Sním pudink pro posilněnou. Tajně jak agent se po stropě dostanu na půdu. Dojdu k truhle s nápisem. Peter Parker/Spider-man. Otevřu ji. Jsou tam věci, pár fotek s mamkou a pak kostými a metače. Všechny jeho zápisky, pár složek. Vytáhnu jeden jeho oblek, ten co kdysi nosíval od dědy. Rozhlídnu se a pak dojdu k zrcadlu na půdě. "Hmm já na to přijdu tati, co se doopravdy stalo" začnu se soukat do obleku. Už nic nečekám, koukám jen na svůj odraz, v ruce držím masku a nejistě sleduju, jak v obleku vypadám.  "Pamatuješ co jsem ti říkal?" Ozve se a já zas vid tátu, jeho odraz v zrcadle, stojí přímo za mnou. "Jo, jasně že pamatuju tati... Ať se nikdy neobrátím na špatnou stranu." Jenže on jen zavrtí hlavou. "To nemyslím" kouknu na něj. "Tak co myslíš?" "Aby tě tohle nezníčilo. Neber to jako práci, chtěj pomáhat dělat dobré skutky, ale nikdy to neber za práci než tě to zabije!" Zapodne mi do hrudi prst a předemnou se zas rozplyne.

"J-já...." Tak dlouho jsem se snažila vymazat kdo jsem. Koho jsem dcera, a to dvojnásobně. Jeden měsíc jsem se snažila tohle všechno smazat. Hrdinství, přijmení i tajemství. Jenže mi nedošlo, že táta pomáhal, protože chtěl pomoct. Ale nechal se tím natolik pohltit, že to bral za práci, za hlavní práci. Táta chtěl, abych nedopadla stejněy ale místo toho, jsem jen stála a sledovala jak umíral, jak spousta lidí potřebovalo pomoct a já jen stála. Už sebevědoměji se zadívám na sebe.

Pak se oknem vyplížím pryč ven. Nasadím masku a snažím se najít, vždyť ani nevím co. Možná toho muže, možná samu sebe, možná minulost. Hlabou mi jel roj myšlenek, který přerušil lupič. Na malýho kluka s matkou, přeoadl je. Skočila jsme za něj. "Mami! To je Spider-man!" Křikl nadšeně kluk. Strnula jsem, teď všichni budou očekavat, že budu jako táta, nesmím zklamat!

Postavila jsem se do bojové pozice. "Nech je být!" Křiknu a muž se otočí. "Utečte!" Křiknu na kluka s matkou a vykopnu proti muži. Ze začátku se mi vede. Nejsem tak špatná, ale pak. Pak jsem zapomněla kroky, všechen trénink, pohyby. Místo toho abych byla jako táta, jsem byla naprostá nula. Nula co dostával od kluka s pákou nafrak, nula co si oblíkla kostým Spidermana.

"S velkou mocí přichází velká zodpovědnost. Jsi silná, ale musíš si věřit! Říkal jsem, nenech se tím zníčit" uvidím jak tam táta stojí, nic nedělá jen to sleduje. Ten muž mne hodí na kapotu auta, škrtí mne a dá mi několik ran. "Oblek, i být něčím nástupcem má neuvěřitelnou moc ve víře, musíš si věřit! Nebrat to na lehkou věc, ale jako něco co je těžká práce!" Křikne a teprv teď mne ten muž pustí, strhne mi masku. "Ty nejsi Spiderman" zasměje se "pche, takže je to pravda, že se vypařil, nechal toho nebo umřel" zasměje se "líp pro lidi jako já." Spadla jsem na zem, dostala jsem kopance do břicha, pak pákou přes bok a záda a nakonec mi tu masku hodil, švihem na mne. S pláčem jsem sledovala jak ten muž odchází. Nikdy jsme nemohla být jako táta, NIKDY....