Už dlouho jsem vzdala najít cestu od téhle noční můry. Všude kolem mě byla tma a já jsem vlastně ani nevěděla jestli jsem naživu a nebo ne. Náhle se ale situace kolem mě změnila. Byla jsem v něčím domě. Po pokoji bylo rozházené oblečení. Rozešla jsem se k dveřím, ale najednou jsem nebyla v pokoji. Nýbrž v prázdné hale. Byly tam jenom dvoje dveře. Už jsem se k nim chtěla rozejít, ale zastavil mě něčí hlas.

„Na tvém místě bych zvolila ty druhé dveře, ale jestli chceš umřít a být tady se všemi těmi mrtvými tak...“ Jediný člověk na téhle planetě, který mě vždy zásoboval takovýhle mi odpovědi byla Emily. Má Emily. Teda vlastně abych vám to trošku upřesnila. Emily byla má přítelkyně před pěti lety. Byla. Jak jsem řekla. Byla. Když šla domů z práce narazila na jednu bandu opilců. Znásilnili ji a potom ji nechali ležet v té uličce. Nevím co se odehrálo potom, ale policie ji našla mrtvou pár bloků od té ulice.

Otočila jsem se za jejím hlasem s neutrálním výrazem. Ona na mě jenom koukala s úsměvem od ucha k uchu. Nebudu lhát, ale v tu chvíli jsem se chtěla udělat taky.

„Takže...?“ nevěděla jsem co jí na to odpovědět. A tak jsem na ni jenom koukala.

„Jaké to milé překvapení.“ konečně jsem se odvážila promluvit. Samozřejmě jsem to na sobě nedala znát.

„Kdybych byla já na tvém místě, asi bych si vybrala život. Měla bys sis ho vybrat.“ na chvilku se odmlčela a pak řekla větu, která mě dokázala dokonale odrovnat.

„Tak jako já.“ zaraženě jsem se na ni podívala. Nebyla jsem schopná mluvit. Ale po chvilce jsem se rozmluvila.

„Takže ty jsi naživu?“ Zeptala jsem se a zase nahodila můj vražedný pohled.

„Ano. Jsem naživu. Je mi líto, že jsem ti to neřekla, ale nemohla jsem. On by tě skrze mě našel. A to jsem nemohla dopustit.“
Řekla, ale místo toho, aby se na mě podívala, tak se radši koukala na zem.

„Když jsi naživu jak to, že  jsi v mé hlavě?“ odpověď na tuhle otázku jsem bohužel nevěděla, ale ona ano.

„Nejspíš jsem ti tak trochu zapomněla říct, že jsem telepat.“ nevinně se usmála a já měla zase ten zatracený pocit. Pořád nechápu, že se někdo tak dokonalý zamiloval do někoho jak jsem já. Já jsem její přesný opak. Jenže jsem ji prostě nemohla dát vědět, že jsem do ní znovu zamilovaná. Neskončilo by to dobře.

„Emily poslouchej mě! Mě doopravdy nezajímá jak jsi to přežila. Chci vědět kde teď jsi.“ Jenom mě pozorovala, zatímco já jsem vůbec nevěděla která bije.

„Věděla jsem, že jsi na mě nezapomněla.“ S úsměvem se mi podívala do očí. To, ale byla chyba. Já jsem v tu chvíli dostala možnost si ji dost dobře prohlédnout. Vypadala nádherně. Charlie! O čem to proboha přemýšlíš! Okřikla jsem Samu sebe a zadívala jsem se jinam. Jenom ne do jejich krásných očích.

„Přišla jsem za Avengers hned poté co jsem zjistila, že jsi v takovémto stavu.“ řekla a taky se zadívala jinam. Jak to vím? Tak trochu jsem se na ni 'omylem' koukla, ale říkám! Nebyla to moje chyba!

„Emily?“ opatrně jsem se zeptala a čekala jestli se na mě koukne. A taky, že koukla.

„Kdo by mě našel?“ zeptala jsem se. Emily se na mě jenom koukla s vyděšeným výrazem, ale nic neřekla. A v tu chvíli zmizela. Tak ona mi vleze do hlavy a pak mě tady nechá samotnou? Mrška jedna! Opravdu nechápu mé změny nálad.

Ahojky♥️ Omlouvám se, že jsem ne vydala kapitolu dříve, ale tak trochu jsem se v půlce zasekla a nevěděla jak pokračovat. A potom jsem se s psaním rozjela a psala a psala. Takže doufám, že se vám kapitola líbila a budu moc ráda když napíšete nějaký komentář (beru i kritiku😀)

Adios!♥️