Rozeběhla jsem se zpátky dovnitř. Vešla jsem do místnosti a zavřela za sebou pečlivě dveře. Doběhla jsem k jejich celám a snažila se je otevřít.
„Carmem!“ Podívala jsem se na vyděděného Tonyho, ale to už jsem cítila něco ostrého probodnout mi břicho. Jako automaticky jsem se podívala na své břicho na kterém se začala tvořit rudá skvrna. Těsně před tím než jsem spadla viděla křičícího Tonyho. Potom už jsem jenom spadla na zem.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Cítila jsem jak mi někdo tlačí jeho ruce na mou krvácející ránu. Začla jsme postupně cítit mou tvář která určitě začla nabírat rudou barvu.

„ Teď umřít nesmíš! Slyšíš? Ještě není tvůj čas!“ Slyšela jsme křičet něčí hlas a poznala jsem Johna.

„ Možná ještě není můj čas, ale to neznamená, že mi musíš hned dávat facky!“ Řekla jsem poměrně chraplavým hlasem.

„ Díky Bohu nejsi mrtvá“ usmál se na mě a pomohl mi si sednout. Ale hned se mi v mysli objevila otázka. Jak to, že jsem pořád naživu?

„ Jako to-.“ Nestihla jsem to dopovědět, jelikož mi skočil do řeči. Harant jeden.

„ Rád bych odpověď na tuhle otázku znal taky, ale nejsem děda Vševěda.“ na chvíli se zarazil, ale po chvíli zase začal mluvit.

„ Ale vím, že musíš okamžitě do nemocnice nebo mi tu ještě zemřeš.“ Trochu vyděšeně se na mě podíval, ale hned potom mi zase začal tlačit nějaký hadr na pořád krvácející ránu.

„ A co Tony? Avengers? Kde jsou?“ Vypálila jsme na něj, až se z toho zarazil, ale neodpověděl.

„ Johne? Co se s nimi stalo?“ Zeptala jsme se a netrpělivě čekající na odpověď.

„ Asi tak před chvílí jsem je viděl se připravovat na odjezd.“ Potichu zašeptal odpověď, asi se bál, že mu ukousnu hlavu. To bych neudělala, nejsem drak.

„ Proč tam nikdo není připravený je zastavit?“ Zeptala jsem se, i když jsem věděla, že mi řekne negativní odpověď.

„ Nemáme šanci je stihnout, možná už odjeli.“ Řekl a smutně se na mě podíval.

„ Vy možná ne, ale ty víš, že bych je mohla zastavit.“ Snažila jsme se znít klidně, i přesto, že jsem věděla, že každou chvíli vybuchne.

„ Vždyť ti doslova teče krev z břicha a to se ještě divím, že jsi pořád naživu!“ Vykřikl a ja jsem se na něj podívala 'svým' pohledem a on se snažil podívat se někam jinam než na mě.

„ Johne prosím! Víš co pro mě Tony znamená! Jsi vlastně jediný který ví, že mám vůbec nějaké city!“ vykřikla jsme a hned jsem toho litovala, jelikož mě začla strašně pálit a bolet břicho.

„ Dobře! Ale jestli tam zemřeš tak-“ Nestihl to dl říct a já už jsem stála na nohou. Samozřejmě že to bolelo jako prase, ale jestli je mám zachránit musím ignorovat bolest. 

„ Děkuji.“ Mile jsem se na něj usmála a s jeho pomocí jsem vyšla na chodbu. Nikdo tam nebyl což bylo víc než divné. Vlastně nebylo.

Došli jsme před budovu, ale hned jsem se museli schovat aby nás nikdo neviděl.

Dostali jsme se před kamion kde je všechny zavřeli. Nevěděla jsem, že se lidé můžou zavřít i do kamionu, ale dobře.

Opatrně aby mě nikdo neviděl jsem si sedla na místo spolujezdce. Řidič se na mě vyděšeně otočil, ale to už jsem se na něj koukala tím svým pohledem.

Můj zrak funguje takto. Když se na někoho podívám svým pohledem, můžu vidět jejich největší chyby které udělali nebo oběti které zabili. Mohla bych vám taky ukázat vaše šťastné vzpomínky nebo momenty kdy jste byly šťastný. Jenže když se na někoho takhle podívám začne mít pocit, že se stane něco špatného a začne v podstatě myslet na ty špatné chvíle. Takže si to vlastně způsobují sami.

Ale to jsme zase odbočili. Řidič se mi koukal do oči dlouho. Což znamená, že asi za chvíli omdlí. A taky, že ano. Když jsem se ujistila že se ještě chvíli neprobudí, tak jsem mu sebrala klíče a (s Johnovou pomocí) jsem se dostala ven z kamionu.

Došli jsme před zadní dveře kamionu a já jsem zatím zkoušela všechny možné klíče z přívěsku.

Když jsem ho konečně našla a otevřela dveře, uviděla jsem svázané Avengers.

Začala mě pořádně bolet hlava, ale nevěděla jsem proč. Až potom jsem si uvědomila, že jsem si přestala tlačit hadr na mou ránu.

Opatrně jsem se podívala na Tonyho a pak na Johna. Johny to pochopil hned a přiběhl ke mě. Zrovna ve chvíli kdy jsem viděla jenom tmu.

Doufám, že tu ještě někdo zůstal a byl trpělivý na vydání nové kapitoly. Ale zrovna nám začla distanční výuka takže doufám že to chápete. Doufám že budete mít krásný tenhle týden.♥️

Adios!♥️♥️