─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ─── 

„No a co ta tvoje roztomilá sousedka? Ta tmavovláska. Jak se jmenuje?" zeptala se Natasha, když se vrátila ke stolu se dvěma lahvemi piva. Bucky měl dnes rande a soudě podle toho, jak byl rozladěný, to vypadalo, že to nedopadlo vůbec dle jeho představ. Koneckonců, kdyby to klapalo, nejspíš by tu s ní neseděl uprostřed večera. Ale on jí zavolal hned, jak se vrátil domů, s tím, že si potřebuje popovídat s kamarádkou. A Natasha souhlasila.

„Leah," odpověděl jí trochu nabručeně a otevřel svou lahev. „Ta je docela pěkná."

„A milá. Myslím, že by nemusela být špatná. A asi by to bylo lehčí a příjemnější setkání než s tou Connie, nebo jak se jmenovala," ušklíbla se Natasha a napila se.

Bucky si povzdechl. „Je to trochu ironie. Dřív by mi tohle žádný problém nedělalo. Ale teď... jsem z toho všeho frustrovaný. Už ani nepočítám, kolik těch nevydařených schůzek bylo. Protože to bych se nedopočítal," odfrkl si. „Asi to už není nic pro mě. Nechám to prostě být. Na samotu jsem přece zvyklý, ne?"

Natasha si hodila do pusy hranolku a zamračila se. „Počkej, nesmíš to přece hned vzdávat!"

„Hned? Právě jsem ti řekl, že jsem byl na tolika schůzkách, co byly faux pas, že to ani nespočítám."

„No dobře, fajn. Prostě... si vybíráš typy, co se k tobě nehodí, a tak je pro vás těžké najít společnou řeč."

„Řekl bych, že to je spíš naopak, že to já jsem ten špatný typ," ušklíbl se. „Všechny ty aplikace, online seznamky... je to tak hrozně divný. Chci říct, jednou na mě vyskočily tygří fotky."

Natasha vyprskla smíchy. „Tygří fotky?"

„No právě. Často ani nevím, na co se dívám," pokroutil hlavou a napil se.

„To víš, svět už není takový, jaký jsi jej znával," prohlásila s úsměvem.

„Jo. Rande přes mobilní aplikace, žádné galantnosti -"

„Žádné dlouhé dobývání dívčího srdce," doplnila jej rudovláska.

„Na každou schůzku jsem dívce přinesl květinu a v devadesáti procentech jsem dostal reakci: „Není to trochu staromódní?". Na kytce přece není nic špatného," obhajoval se. Natasha přitakala, že to rozhodně ne, a že ona si ani nepamatuje, kdy naposledy dostala květinu. „Jak říkám, dám si od toho prostě pauzu. Je to... nikdy se necítím dobře, víš? Všechny ty otázky... kolik ti vlastně je, proč nosíš rukavice, co ti vadí na online seznamování? Nechci se přetvařovat, unavuje mě to. Navíc... všichni mi říkají, že se tomu musím otevřít, že se já mám naučit otevírat se druhým, ale když to udělám, ve většině případů to nedopadne dobře. Rozumíš mi?" Podíval se na ni a ona přikývla. „Nechci se seznamovat s někým novým. Protože vím, že by mě nikdo nepochopil. A já... nejsem moc společenský člověk. Už se neumím bavit se ženami. Kromě tebe. S tebou je všechno tak přirozené, tak... jednodušší. Vždycky bylo," hlesl tiše a odmlčel se. Oba dva věděli, na co naráží. Na jejich vztah, když ji trénovali v Rudé komnatě.

„Nechme minulost spát. Je lepší se nedívat zpátky," odvětila vyhýbavě a dívala se kamkoliv, jen ne na něho.

„Ne. Chci, abys věděla, že jsem... vždycky jsem byl jen ztracený voják, co neměl domov. Dokud jsi mi ho nedala ty. S tebou... vždycky jsem věděl, kam patřím. K tobě. Občas... občas bych to chtěl cítit znovu. Vědět, že ve světě mám svoje místo," řekl, a pak se uchechtl. „Plácám? Většina žen by už utekla, být na tvém místě. Je příjemné pro jednou nepřemýšlet o každém slovu, které se chystám říct."

Pousmála se. „Jsem ráda, že svoje myšlenky nefiltruješ a říkáš mi přímo to, co si myslíš. Ale, Jamesi, víš, že bys to neměl vzdávat. Je ti sto a pořád jsi sám."

„Možná mi to tak prostě vyhovuje," pokrčil rameny, pak zvedl levý koutek rtů do úsměvu a pod stolem ji něžně kopnul do kotníku. „A ty jsi taky sama, nemýlím-li se. Takže mi tu nedávej kázání o tom, jak si mám někoho najít."

Povytáhla obočí. „Nejsem žena, kterou by muži chtěli."

Odfrkl si. „Dovol mi s tebou nesouhlasit. Ty jsi... jsi nádherná."

„Jamesi, nech toho."

„Mluvím vážně."

„Já taky. A tohle," kopla jej do kotníku stejně jako on předtím ji, „má být co? Další pokus o flirtování?"

„Proč by ne? Nechala bys mě pokračovat?" mrkl na ni a ona s povzdechem potřásla hlavou, ale usmívala se. „Nat, já... nemyslím si, že jsem ty svoje tehdejší pocity úplně pohřbil. Řekl bych, že ve mně kompletně zůstaly a jen se stáhly do pozadí. Já... nemám tušení, jak tohle funguje. Ale co když je tohle ten problém, proč s nikým nejdu ani na dvě schůzky? Protože vím, že žádná jiná žena nebude jako ty. Žádná mi nebude tak dokonale rozumět, nebude mě chápat a... ty o mně víš všechno. Nemám před tebou žádné tajemství. Ty jsi... jsi pro mě perfektní, Nat. Doplňujeme se, rozumíme si. Prošla sis něčím podobným a... prostě víš."

„Jamesi..." začala potichu, a on zdvihl ruku, aby ji zastavil, než mu začne vykládat, jak špatný nápad by to byl, kdyby se zkusili dát zase dohromady.

„Počkej, prosím. Než se tu se mnou pustíš do hádky, řekni mi jedno: cítíš ke mně něco? Cítíš ke mně víc než přátelství? Alespoň v malé míře? Když řekneš, popravdě, že ne, nechám to být, tebe nechám být a už nikdy se o tom ani slovem nezmíním. Ale jestli v sobě ještě nějaké city ke mně chováš, tak..."

Dívala se na něj. Pak pomalu zavrtěla hlavou. Bucky cítil, jak se mu bortí všechny sny a naděje. Ale potom Natasha promluvila: „Myslíš, že jsem tě někdy přestala milovat? Samozřejmě, že ne. Ale, Jamesi... nevím, jestli je to dobrý nápad. Opravdu nevím."

„Proč?"

„Když jsme se do sebe zamilovali v Rudé komnatě, nemyslíš... nemyslíš, že jsme byli prostě dva úplně jiní lidé, než jsme nyní?" nadhodila opatrně.

„Ano, byli. Teď jsme lepší lidé. Nebo se o to alespoň snažíme. Ale není to pro tebe dostatečné? Že jsme našli lásku v tak krutém místě, jakým byla Rudá komnata? A i když se nás pokusili rozdělit... podívej se na nás teď. Zase jsme si k sobě našli cestu. Znovu jsme našli jeden druhého. Jestli to nebylo osudové, tak nevěřím, že pravá láska existuje."

„Jsi příšerný, víš to?" zavrčela na něj Natasha láskyplně. Usmál se.

„Já vím. Ale jsem si jistý, že my dva k sobě patříme," vydechl a natáhl se pro její ruku. Stiskl ji v té své a propletl si s ní prsty. „Jsem přesvědčený o tom, že bychom si k sobě vždycky a všude našli cestu."

Smála se. „Zníš jako beznadějný romantik. Jestli ses takhle choval na každé schůzce, nedivím se, že utekly," škádlila ho.

„A co ty? Taky utečeš?" ptal se jí se zájmem.

Tajemně se usmála a naklonila se k němu. „Můžeme utéct spolu."

Také se k ní nahnul, pomalu, aby jí dal čas se odtáhnout, v očích otázku, zda může udělat to, po čem toužil takovou dobu. Neodtáhla se, ve tváři smělý a sebejistý výraz. Miluje ji. Vždycky ji bude milovat. Zkrátil vzdálenost mezi nimi a svými rty se měkce přitiskl na ty její. Když ucítil, jak mu polibek vrací, musel se usmát.

„Tak jo," odpověděl jí šeptem.

„Tak jo," zopakovala po něm s lišáckým úsměvem, stiskla mu ruku a zvedla se na nohy. Napodobil ji, a tak společně vykročili k její motorce, již zaparkovala opodál.

„Hele, tohle ještě nebylo naše první rande, že ne?" zeptal se Bucky, když mu Natasha předala klíčky.

„To byla přátelská schůzka, která se tak trochu zvrtla," ušklíbla se. „Ale nejspíš tím správným způsobem."

Usmíval se. „Takže jsi ráda, že jsem tě donutil dát mi druhou šanci?"

„Kdybych to nechtěla, tak s tímhle nesouhlasím, a už vůbec bych ti nepůjčovala svou motorku," řekla mu suše, ale Bucky věděl, že ve skutečnosti je za jejími slovy radost i hluboký cit, a že tohle je její způsob, jak mu dát najevo lásku. „Proč ses ptal, jestli to bylo rande?" zajímala se.

Bucky se posadil na motorku a počkal, než si Nat sedne za něj a obejme ho kolem pasu. Pak se na ni otočil a vtiskl jí rychlý polibek. „Protože by to bylo poprvé, co bych dívce na rande nepřinesl květiny."