─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Jamese probudily ranní sluneční paprsky, které jej šimraly na tváři. Oči ale neotevřel, jen se usmál a přemýšlel nad tím, jak je to krásné, probouzet se v prosluněném pokoji, jakkoliv klišoidně to mohlo znít.

Všechno ale tak krásné nebylo, polovinu noci nespal a neustále se potichu převaloval ze strany na stranu na své půlce postele. Stále nemohl uvěřit tomu, že je po takové době zase doma. A taky se trochu bál usnout. Kdykoliv zavřel oči, míhaly se mu myslí nejrůznější obrazy jeho válečných vzpomínek. Když během noci párkrát začal klimbat, k uším mu dolehl křik a zvuky střelby, které jej okamžitě probudily a přinutily jej se s bušícím srdcem posadit a zneklidněně se rozhlížet kolem. Bál se, že tím probudí Nataliu, ale ta se vždycky jen zavrtěla a natáhla paži, jako kdyby jej hledala. Jakmile si ji přitáhl k sobě a ona jej objala, uvědomil si, že je mu trochu lépe. Přesto většinu noci strávil střídavě zíráním na strop a na Nataliu. Nemohl uvěřit svému štěstí, že zde může být a držet ji, že mu nikam neodešla, a že válku přežil. Ne všichni muži měli takové štěstí a Bucky byl vděčný za to, že on jej měl. Ale přál by si, aby svůj šťastný konec dostal i Steve. Tohle nebylo fér.

Když ráno konečně otevřel oči, překvapilo jej, že vedle sebe nenašel Nataliu. Na okamžik zpanikařil, lekl se, že se mu to všechno jen zdálo, a že je pryč. Když se ale pozorně zaposlouchal, k uším mu dolehly tlumené zvuky rádia. Bucky se usmál, posadil se na kraji postele a protáhl se. Potom se zvedl, opustil ložnici a neslyšně jako kočka přešel do kuchyně, kde u plotny stála Natalia, něco kuchtila a u toho si potichu společně s rádiem pobrukovala melodii písně, která právě hrála. Bucky ji zezadu objal, až překvapením vypískla, a položil si bradu na její rameno.

„Jamesi!" pronesla káravě jeho jméno. „Nemůžeš mě takhle děsit! Příště se alespoň ozvi, že jsi tady."

„Promiň," zašeptal jí a vtiskl jí omluvný polibek na krk, až se při tom doteku zachvěla. „Po probuzení mě čekalo trochu nepříjemné překvapení. Proč jsi mi utekla? Chyběla jsi mi."

V jejím hlase zaslechl úsměv, když mu odpovídala: „Moc dobře víš, že jsem byla vždycky ranní ptáče, nedokážu spát do pozdních dopoledních hodin. Navíc je tu všude spousta práce. A někdo ti přece musí udělat snídani," zasmála se, odložila nůž a pohladila ho po tváři. „A ty by ses měl před snídaní ještě oholit!"

„Jak si přeješ," ujistil ji a ještě ji políbil na tvář, než ji pustil a odešel do koupelny, kde provedl ranní hygienu, oblékl se a oholil si své strniště. Nikdy si nenechal narůst delší vousy. Jednak se to nelíbilo Natalii, a druhak to i jemu samému bylo nepříjemné. A samozřejmě to vůbec nebylo v módě.

Když otevřel skříňku, podivně ho potěšilo, že všechny jeho věci zůstaly na stejném místě, jak je tu zanechal. Popadl břitvu i pěnu na holení a pustil se do toho, aby na něj Natalia se snídaní nečekala moc dlouho. Bůh ví, od kolika hodin už byla vzhůru.

Za pár minut se vrátil do kuchyně a okamžitě jej do nosu udeřila příjemná vůně míchaných vajec. Přešel ke kuchyňské lince, vyndal dva talíře ze skříňky, připravil příbory a oběma nalil do hrnků trochu kávy. Natalia se na něj vděčně usmála a nandala mu jídlo na talíř. „Promiň, že jsem zapomněla. Nevím, jak se mi to podařilo. Kdybych nezapomněla, tak toho nakoupím víc -"

„Tohle mi bohatě stačí, věř mi," ujistil ji jemně, odložil talíře zpět na linku a objal Nataliu kolem pasu. Když si ji k sobě přitáhl a ona se zasmála, sklonil se k ní a zašeptal: „Ještě jsem nedostal pusu na dobré ráno," připomněl se.

„Jsem to ale hrozná přítelkyně," povzdechla si blondýnka, uchopila jej za tváře a vtiskla mu dlouhý polibek. „To je lepší," zašeptala mu proti rtům, když mu prsty pohladila hladce oholené tváře. „Pojďme jíst, dokud je to teplé," pobídla ho, a tak ji Bucky neochotně pustil a oba dva se přesunuli ke stolu.

Prvních pár minut snídali mlčky, Bucky mezi sousty listoval novinami a pročítal, co je nového. Po chvilce si Natalia odkašlala a odložila vidličku. „Měli bychom někdy zase něco podniknout, jako za starých časů, ještě před válkou," navrhla. „Co třeba zajít do klubu Stork a oslavit tam konec války? Bylo by to hezké, nemyslíš? O to víc, když jsme se právě tam poznali."

„To by bylo skvělé," souhlasil s ní James a usmál se při její připomínce, že se poznali právě tam. Zrovna v noci se mu o jejich prvním setkání zdálo. „Jen doufám, že si se mnou tentokrát zatančíš dříve než těsně před půlnocí," poškádlil ji. Když se poznali, Natalia s ním tančit nechtěla, vlastně nechtěla tančit vůbec s nikým, ale jak se blížila půlnoc, tím víc její přesvědčení sláblo. Protože stejně jako mnoha žen před ní, ani ona nedokázala Jamesovi dlouho odolat. Jeho přirozený šarm, vytrvalost a vtipkování na ni přece jen zapůsobily. „Můžeme jít klidně dnes večer. Nebo zítra, jak budeš chtít. Já se nikam nechystám."

Natalia se zarazila. „Myslela jsem, že bychom mohli jít i se Stevem a s Peggy, a ta se domů ještě nevrátila. Ale pokud bys byl radši, abychom šli sami, samozřejmě můžeme. Mně to vadit nebude," odvětila, trochu se naklonila nad stůl a rukou si podepřela bradu. Buckymu ale při zmínce o Stevovi zmizel úsměv z tváře. Zatvářila se zmateně. „Jamesi? Stalo se něco?"

„Myslím, že budeme muset jít bez nich, Nat," hlesl potichu a zadíval se jí do nechápavé tváře. Pod stolem zatnul ruce v pěst. „Steve zemřel. Když plnil jednu misi."

Natalia zalapala po dechu a dala si ruce před ústa. „Proboha," vydechla a oči se jí zalily slzami. Naposledy Steva viděla na Světové výstavě budoucnosti, kde strávili s Buckym jeho poslední večer, protože hned ráno měl odplout do Anglie. Tehdy byl Steve ještě hubený a jen o trochu vyšší než ona. Pak jí zmizel do armády i on a za nějakou dobu jej začala vídat na plakátech, v novinách, v kině, zkrátka všude, jako Kapitána Americu. Málem by ho nepoznala. Peggy jí v dopisech vysvětlila, že Steve byl první muž, který dostal sérum supervojáka. „Proč jsi mi to nenapsal? Nebo Peggy? Proč jsi mi včera nic neřekl?"

„Já nevím," zamumlal Bucky a vidličkou se přehraboval ve svém poloprázdném talíři. „Asi... kdybych to napsal... jeho smrt by byla definitivní. A s tím se nechci smířit." Zhluboka si povzdechl a vložil si tvář do dlaní. „Včera jsem nechtěl kazit tu atmosféru. Nechtěl jsem, abys byla smutná."

„Ale ty jsi taky smutný," odvětila, zvedla se ze židle a šla jej obejmout kolem krku. Bucky jí obtočil paže kolem pasu a zabořil svou tvář do jejího břicha. „Ach, Bucky. Je mi to tolik líto," šeptala mu a hladila ho po vlasech.

„Mně taky. Byl to skvělej kluk," souhlasil a zavřel oči. Byl rád, že tu má Nataliu. A litoval Peggy, že tam zůstala sama a nemá se o koho opřít. „Pegg má teď dost práce. A myslím, že to nejspíš potřebuje zpracovat sama, než si o tom s někým promluví. Musí to pro ni být těžké."

Tomu Natalia rozuměla. Koneckonců, ona sama si ani nedokázala představit, jaké by to bylo, kdyby se ocitla na místě Margaret. Kdyby doma čekala na svého Jamese, který by ale nepřišel. Místo něj by se dostavila zpráva o jeho úmrtí... Nedokázala si představit, čím si Peggy musela procházet, a mrzelo ji, že jí nemůže pomoct. Věděla, že Steva velmi milovala.

„Jak se to stalo? Chceš si o tom promluvit?" zeptala se ho opatrně. Bylo jí jasné, že tohle je pro Jamese velmi citlivé téma. Byl to přece jeho nejlepší přítel, a zažili toho spolu už tolik.

„Podařilo se nám zajmout Zolu, toho vědce," začal jí vysvětlovat pomalu, a měl to při tom před očima jako film. „Řekl nám, kde se nachází poslední základna Hydry - tam měl být i Schmidt, ten Němec, nechával vyrábět zbraně k masovému zničení velkých měst po celém světě. Stevovi se podařilo dostat se do letadla, se kterým chtěl Schmidt zmizet. A pak už to vím jen z vyprávění plukovníka Phillipse - Steve nedokázal přistát, aniž by detonoval zbraně na palubě. A tak se obětoval," dokončil poněkud prázdným hlasem. Vzpomínal na to, jak spatřil lítostivého plukovníka Phillipse a zničenou Peggy - byť se to tehdy snažila skrývat. V ten moment pochopil, že se stalo něco hrozného.

Na tohle by ale nepomyslel ani v tom nejhroznějším snu.

„To je hrozné," vydechla Natalia, které se po tvářích koulely slzy. Kdyby nebylo Steva, kdo ví, jak by to dopadlo. „Tohle si nezasloužil. A neexistuje alespoň nějaká šance, že by...?"

Bucky si povzdechl. „Nemám tušení. Jsem si jistý, že Stark se ještě pokouší ho najít, ale nechci si dělat plané naděje. Už je to dlouho..." Pak si Nataliu stáhl k sobě na klín a přitiskl svou tvář k její klíční kosti. „Promiň, nechtěl jsem dnešní den tak pokazit."

„No tak, přestaň," zamračila se jemně a otřela si slzy. „Tohle jsem se přece musela dozvědět, taky se mě to týká. I mně bude Steve chybět, taky byl pro mě důležitý. On si přece zaslouží, aby lidé uctili jeho památku a znali jeho odkaz, který tu po sobě zanechal. Tohle bys přede mnou neutajil, Jamesi, a navíc bych pak před Peggy vypadala jako hlupák. Je dobře, že jsi mi to řekl."

Bucky na to nic neřekl, jen se usmál. Natalia byla statečná. „Měli bychom se vzít," řekl náhle.

Překvapeně se od něj odtáhla a vyjeveně se na něj zadívala. „Jak tě tohle napadlo? Proč bychom se brali?"

„No, teď, když jsem zase doma, budu mít hezky na očích všechny, kteří po tobě budou pokukovat. Takže kdyby na tebe někdo něco zkoušel, mohl bych říct: „To je moje žena!" a jednu mu vrazit." Pak se naoko zamyslel. „No a taky kvůli tomu, že se milujeme, samozřejmě."

Smála se. Její smích patřil k těm nejkrásnějším zvukům na světě. „Myslíš si, že to je vhodné? Nemyslím si, že jsme spolu dost dlouho na to, abychom se hned brali... a ještě jsi byl dva roky pryč..."

„Dobře, tohle bylo trochu spontánní, nemám ani prsten," uznal Bucky a zadíval se na ni. Pak se široce usmál. Ten úsměv milovala. „Ale já vím, že ty jsi ta pravá, Nat. A ať už jsme spolu krátce, nebo ne... vím, že ty jsi ta, se kterou chci strávit zbytek svého života."

Pohladila ho po tváři a usmála se. Díval se na ni tak oddaně, až měla pocit, že jí z toho pukne srdce. „Vždycky budu jen tvoje," zašeptala mu a políbila ho.