─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Zatímco se Kobi ládovala toustem s burákovým máslem, - protože jídla tady moc neměli, a žádné z nich Kobi příliš nelákalo - přemýšlela Natasha nad slovy, která jí zašeptal Bucky, než se vypařil do vedlejšího pokoje. Pokračování příště. Příště znamenalo kdy? A chtěla vůbec, aby k něčemu došlo? Aby nějaké pokračování bylo? Nebyla si tím jistá.

„Ty mě neposloucháš." Jakoby zdálky k ní dolehl uražený hlas malé holčičky, která si nespokojeně uždibovala malá sousta toustu, jako by byla malé ptáčátko.

„Promiň, jen jsem se trochu zamyslela," omluvila se jí Natasha a v duchu se pokárala, když si vzpomněla na Buckyho slova a na jejich naléhavost - dětem, a zvlášť dětem s takovou mocí a s takovými schopnostmi, se musíte věnovat. Z Kobi se mohl rázem stát jejich nepřítel. Natasha nehodlala být lehkomyslná, ale zároveň nedokázala zabránit nevítaným myšlenkám, které jí okupovaly mysl - není to už trochu předem prohraný boj? Jak Kobi uchrání? Jak její moc udrží na uzdě a zabrání ji, aby byla na více místech najednou? A hlavně - jak to vůbec poznají, že je na více místech najednou? To ji trochu děsilo. Magie byla zkrátka nevyzpytatelná.

Kobi jí věnovala významný pohled a zdálo se, že trochu zjihla. „Myslela jsi na Buckyho?" vyptávala se zvědavě a netrpělivě si poposedla na židli.

„Když ti řeknu, že ano, odpustíš mi můj prohřešek?" zajímala se Natasha a musela se zasmát, když děvčátko přikývlo. „Pak tedy ano - myslela jsem na Buckyho."

„Opravdu?" Bože, mohlo to být ještě horší? On snad číhal za dveřmi a odposlouchával jejich rozhovor, jinak si to neuměla vysvětlit, že se objevil právě v tuto chvíli. Otočila se - vlastně by ani nemusela, protože jí bylo jasné, že mu na tváři hraje samolibý úsměv. Nemýlila se. Přicházel k nim, aby se také posadil ke stolu, nyní už převlečený do čistého oblečení, aby tu nechodil v tom, v němž byl na misi. „To je příjemné tohle slyšet."

Natasha se ocitla opravdu ve svízelné situaci. Mělo smysl se nějak bránit? Bucky si bude stejně myslet své. „Dobře víš, že jsem to řekla jen proto, abych si udobřila Kobi," vyvracela mu to, ačkoliv to bylo už docela marné.

„Ale lhát se nemá!" zamračila se nespokojeně světlovláska.

No, když se to vezme kolem a kolem, Natasha jí nelhala. Skutečně přece na Buckyho předtím myslela, že? To ale James nemusel vědět. Ať si před ním ještě zachová nějakou vážnost, svou tvář, svou identitu, na které během tolika let pečlivě pracovala, aby na ní nic nepoznal. Aby nepoznal, že jí nepřestal být lhostejný, byť se tak tváří, ve snaze přesvědčit nejen jeho, ale i sebe.

„Kobi má pravdu, lhát se nemá," souhlasil s ní důrazně Barnes a mrkl na dívenku. „Kdopak tě to takhle pěkně naučil? Možná by si měl vzít do parády i naši Nat." Rudovláska protočila oči. Vážně? Měla tohle zapotřebí?

„Doktor Selvig," odpověděla Buckymu a trochu posmutněla. Natasha při zaslechnutí toho jména zpozorněla. Erik Selvig? Jeho přece zná. Je to vědec, pracuje pro SHIELD. Tohle jí nedávalo smysl. Proč by SHIELD posílal Buckyho pro Kobi, kdyby ji měl celou dobu u sebe? Potřebovala znát odpovědi, aby si poskládala všechny chybějící dílky do celkového obrazu, který snad bude dostatečně uspokojivý a ukojí její zvědavost. „Chybí mi. Měla jsem ho ráda."

Bucky se zarazil a položil ruce na stůl. „Ale když jsem tě zachránil z té laboratoře, ta přece doktoru Selvigovi nepatřila, nemýlím se?" dotázal se jí jemně, protože viděl, že Kobi upírá pohled na svůj talíř, kouše si rty a pevně tiskne čelist. Obranný mechanismus, když se člověk snaží, aby se nerozplakal.

„Ne," špitla, že ji málem nebylo slyšet, a veškerá radost a dětská hravost byly pryč. Takže byla unesena, vzali ji Selvigovi, uvědomila si Natasha a ucítila, jak se jí celým tělem rozlévá napětí. To nebylo dobré. Kobi se mohla už nespočetněkrát vydat na další místa, pokud její únosci nevěděli, jak jí v tom zabránit. V opačném případě to mohla využít jako svůj částečný útěk, což ale neznamenalo, že se při něm setkala s dobrými lidmi. Ba naopak. Zvyšovalo to její šance, že potkala ty zlé, co ji chtěli využít ke špatným věcem.

„Ubližovali ti?" zeptala se znepokojeně Natasha. Trochu se obávala odpovědi. Pokud řekne, že ano... nebyla si jistá, co udělá. Jak by mohl někdo ublížit dítěti? Jak by toho byl schopen? Ublížit něčemu tak nevinnému... jak by mohl každou noc klidně spát, podívat se na sebe do zrcadla, normálně žít?

Kobi se zamyslela, což oba dva překvapilo. „Vlastně si se mnou jen spíš povídal," odpověděla jí a pokrčila rameny. Neviděla na tom nic zvláštního. Samozřejmě. Se svou mentalitou dítěte je náchylná k ovládání, podvodům a manipulaci. Za sladkými, nevinnými řečmi, které slibují i nemožné, se může skrývat hrozba, která může uškodit nejen jí, ale i celému světu. Dobrý manipulátor ví, jak si lidi získat na svou stranu. Ví, co udělat, aby mu malé dítě bylo naprosto oddané a zobalo mu z ruky. Ví, jak si získat jeho důvěru a následně zařídit, aby poslechlo jakýkoliv rozkaz, který mu bude připadat správný, protože jej přece vydal člověk, který se k němu chová hezky. Natasha a Bucky nyní sdíleli téměř identické myšlenky a snažili se nepropadat zoufalství.

„Kdo si s tebou povídal, Kobi? Ten, komu patřila ta laboratoř? Kdo to byl?" ptal se Bucky a snažil se o klidný, pomalý tón, aby dítě nepojalo žádné podezření.

„Hmm, chtěl, abych mu říkala Herr Schmidt," sdělila mu zcela klidně Kobi, jako by na tom jménu nic zvláštního nebylo. Ale bylo, a když jej Bucky s Natashou slyšeli, přeběhl jim mráz po zádech.

Johann Schmidt. Red Skull. Vůdce Hydry.

Další slova Kobi na ně ale zapůsobila snad ještě víc. V tom negativním slova smyslu. „Budu se za ním zase moct vrátit?" zeptala se jich a každého si pozorně prohlédla. Bucky s Natashou nyní byli rádi za své intenzivní tréninky a schopnost skrývat emoce, poněvadž na sobě nedali nic znát. Bylo jisté, že Kobi Red Skulla respektuje, ne-li rovnou uctívá a obdivuje, takže jakýkoliv projev odporu, nespokojenosti nebo znechucení by z nich přátele neudělal. A za to by jim SHIELD opravdu vděčný nebyl.

Oba dva agenti věděli, že nyní musí postupovat opatrně. Bylo nutné rozmyslet si pečlivě každé slovo. Na jediném slově totiž závisel jejich úspěch a vysvětlování muselo být podáváno pomalu a zlehka, aby Kobi nevyděsili. Bylo jim jasné, že tohle bude těžké.

„Kobi, víš," začal opatrně Bucky a pečlivě volil slova, „Re- Herr Schmidt není úplně ten správný člověk, který by se o tebe měl starat. Koneckonců, proto mě za tebou poslali, víš? Jsem taky ze SHIELDU jako doktor Selvig. Já i Natasha. A my máme za úkol... se o tebe postarat. Protože pro Schmidta to bylo těžké, víš? Nezvládl by tě ochránit."

„Ochránit před čím?" ptala se vyděšeně Kobi a Natasha po Buckym šlehla pohledem, jako by říkala: To se ti opravdu povedlo. James měl chuť jí odseknout, ať si to zkusí sama, ale koneckonců, byla to přece jeho mise. Ale zatím si nevedl úplně špatně. Kobi ničím nenaštval, neurazila se a nezačala ho obviňovat, přesvědčovat, že Schmidt je správný člověk. To bylo dobré znamení a trochu jej to povzbudilo.

„Před zlými lidmi, kteří by ti mohli chtít ublížit," odpověděla jí na otázku konečně taky Natasha, když se jí zdálo, že je Bucky už nějak dlouho zticha. „Ale když zůstaneš s námi, nic se ti nestane," ujistila ji vzápětí rychle a vzala ji za ručku.

„A Herr Schmidt s tímhle souhlasí?" zakňourala.

„Ano," řekl rychle Bucky a kousl se do rtu. Nechtěl jí lhát, ale jinak to nešlo, pokud ji chtěli udržet tady.

Kobi nevypadala příliš nadšeně a přesvědčeně, a tak musela Natasha zasáhnout. „Co kdybychom tu zkusili najít nějaké pastelky? Určitě ráda kreslíš, tak co kdybys nám něco nakreslila? A pak si to dáme na ledničku, co ty na to?" zkusila ji přivést na trochu jiné myšlenky. Zabralo to; Kobi se zase rozzářila a spolu s tím jako by se i zvedla teplota v místnosti. Hned jim všem bylo zase příjemněji, ale věci nebyly ještě ani zdaleka vyřešeny.

Po dlouhém hledání, které zpočátku vypadalo docela beznadějně, se jim podařilo najít pár žalostně vypadajících pastelek, ale to Kobi ke štěstí stačilo. Posadila se do obýváku, po stolku si rozprostřela pastelky a papír a přinutila Natashu, aby si sedla do křesla a dívala se, jak kreslí. Bucky mezitím seděl u stolu v kuchyni a díval se na ně zdálky napůl pobaveně, napůl teskně.

Viděl před sebou život, jaký nemohl mít.

„Co vlastně kreslíš, Kobi?" zajímal se Bucky, taky se snažil o rozptýlení myšlenek.

„Nás tři," odpověděla mu po chvilce, kdy se obzvlášť soustředila na kreslení prstů jedné postavy. Jamese a Natashu její odpověď překvapila. „Když budeme bydlet spolu, tak musí být vidět, kdo tady vlastně bydlí. A taky jste říkali, že mě budete chránit. Takže pro mě budete jako tatínek a maminka, protože tatínek a maminka svoje děti chrání, že jo? A já jsem ještě dítě," pověděla jim a na chvilku od papíru zvedla hlavu, aby viděla jejich reakce. Zazubila se, když viděla Buckyho zaražený výraz, ale muž vzápětí roztál a s úsměvem se ohlédl po Natashe, která si s ním vyměnila pohled. Emoce se v ní praly a ona nevěděla, které z nich dává přednost. Cítila se potěšeně, zmateně, ale i vyděšeně. Znala Kobi teprve pár hodin a nedůvěra, kterou k ní zpočátku cítila, byla už dávno tatam a začaly ji nahrazovat jiné pocity, jimž Natasha nerozuměla a které dosud nikdy nepocítila.

Ale nehodlala se jimi teď zabývat. Místo toho se natáhla a pohladila Kobi po vláskách. Takové gesto jen prohloubilo vztah mezi nimi a v Kobi probudilo k ženě hlubší sympatie. „Jde ti to krásně," pochválila ji rudovláska.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Natasha stála u okna v obývacím pokoji a dívala se ven do hluboké noci, jako by číhala na přicházející nebezpečí. Přenechala Kobi svou ložnici, aby se dítko mohlo pořádně vyspat. Ona unavená nebyla, a tak raději zůstávala na hlídce. Nepochybovala o tom, že Red Skull si pro Kobi přijde.

Tiché zabouchnutí dveří ji donutilo postavit se do pozoru. Zanedlouho už se k ní přiblížily mužské kroky a spolu s nimi i závan sprchového gelu. „Být teď venku, tak tě naši nepřátelé ucítí na sto honů," přivítala ho kousavě, jak koneckonců mívala ve zvyku. Potichu se zasmál a jí se zachvělo srdce. Zase se chováš jako hloupá, okřikla se v duchu a přinutila se tvářit normálně, když si stoupnul vedle ní. „Kobi už spí, kontrolovala jsem ji. Tedy, nejen ji, hlavně prachové příšery, jestli nejsou pod postelí. Musela jsem se tam podívat nejmíň pětkrát, než se uklidnila," informovala ho.

Bucky se uchechtl. „Prachové příšery jsou nebezpečné. A koneckonců, přece jsme jí slíbili, že ji ochráníme." Pak trochu zvážněl. „Nevadí ti, že jsem tě do toho namočil? Tohle asi není mise, jakou sis představovala. Zvlášť když se jedná o dítě..."

„Proč by mi měla vadit mise, která se týká dítěte? Myslíš, že ji nejsem schopná zvládnout? Protože sama děti mít nemůžu, a tak tomu nerozumím? Postrádám to, co mají jiné ženy?" zeptala se poněkud ostřeji, než měla v úmyslu. Bucky už se nadechoval, aby jí to vyvrátil, ale ona jen unaveně zvedla ruku. „Promiň, nech to být. Děláme správnou věc a o to jde, ne? Řekni mi ale jedno." Vážně se mu podívala do očí. „Kdybych vás v noci nenašla, řekl bys mi o tom?"

„Řekl," odpověděl jí okamžitě, nad odpovědí se nerozmýšlel. „A to nejen proto, že bys na ni sama přišla. Ale proto, že ti důvěřuji. A navíc jsi můj parťák," mrkl na ni a ona se musela usmát.

„Díky," kývla Nat a zase se zadívala ven. „Stejně se trochu bojím, že to nezvládneme. Vždyť my tomu prakticky nerozumíme. Co když byla celou dobu, co jsme s ní mluvili, zároveň u Red Skulla? Nebo jinde? Nevím, jestli si to uvědomuje, jestli to ovládá, nebo je to všechno spontánní a ona netuší, jak s tím vším pracovat, a tak to jsou všechno jen náhody... Protože tahle druhá možnost by pro nás byla přece jen o trošinku lepší," povzdechla si.

„Musíme doufat, že to zvládneme," řekl jí Bucky. „A příliš dlouho bych se tady už nezdržoval. Nejsem z toho nijak nadšený, ale měli bychom si sjednat schůzku s Furym a říct mu o Schmidtovi. Nejspíš pro něj nebude novinkou, že na Kobi má zálusk i Hydra... ale musíme vymyslet, co dál. Nechci ji předat ani Hydře, ani SHIELDU. Není to přece žádný pokusný králík." Zavrtěl nespokojeně hlavou.

„Snad nám v tomhle vyjde vstříc," zamračila se Natasha. „Musí si přece uvědomovat to riziko. Už teď jsme možná v nebezpečí a ani o tom nevíme." Pak se na Buckyho ohlédla. „Jak se ti ji vlastně podařilo odtamtud dostat? Podle toho jejího vyprávění musí Schmidta zbožňovat," podotkla hořce.

„No, lehkou manipulací," odpověděl jí Barnes a poškrábal se na zátylku. „Nejsem na to hrdý, ale jinak to nešlo. Násilím jsem ji odvléct nemohl. Ani nevím, co všechno jsem jí napovídal."

„Manipulací!" zvolala naoko pohoršeně Natasha. „Používáš stejnou taktiku jako náš nepřítel."

Bucky jen pokrčil rameny. Věděl, že to nebylo správné, ale už si o tomhle nechtěl povídat. Pokračování příště. Zapomněla na to? V srdci se mu rozhořel plamen touhy a hrdlo se mu stáhlo, když mu věnovala pohled. On sám z ní nespouštěl oči. Byla tak nádherná a on věděl, že se jí nikdy nenabaží.

„Jestli mě budeš dál svlíkat očima, Barnesi, tak nastydnu," informovala ho sarkasticky a on se musel usmát. Pak k ní přešel blíž. Neodtáhla se, to bral jako dobré znamení. Možná na to nezapomněla. Možná by ho byla políbila, kdyby je Kobi nevyrušila. A co teď? Jak by zareagovala teď?

Levou ruku jí položil na pas. Už neřekla nic, jen ho dál upřeně pozorovala. „Chci tě políbit," vydechl chraplavým hlasem toužebně. Už to bylo moc dlouho. Když spolu byli na misích, byli sami, tak blízko jeden druhému, a on si myslel, že zešílí, když se jí nesměl dotknout. Ale teď to bylo konečně jiné...

Pomalu zvedla ruku a váhavě mu ji položila na tvář, jako by si sama nebyla jistá, zda něco takového chce udělat. Buckyho oči ji intenzivně propalovaly a byla v nich ta známá dychtivost. A láska. Bože. Pod prsty ucítila pichlavost jeho strniště. A pak zavřela oči.

„Tak to udělej," hlesla.

A náhle to bylo tak jednoduché.