─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ─── 

Vormir byl nádherný. Ale oba dva věděli, že ta krása skrývá nějaké kruté tajemství.

„Páni. Za jiných okolností by to bylo naprosto úchvatný," prohlásil Bucky, když stoupali na horu a kolem nich poletovaly malé vločky sněhu. Natasha se udýchaně zastavila a podívala se zpátky, na cestu, po níž přišli a kterou už urazili. Byli blízko, cítila to.

„To máš pravdu. Ale vsadím se, že mýval na horu šplhat nemusel," ušklíbla se a vrátila se pohledem zpět k Jamesovi. Vydali se zase vpřed. Stále stoupali, ale za chvíli už budou u kraje hory.

„Technicky vzato to není mýval," prohlásil a nadechl se, že bude pokračovat, ale ona jen mávla rukou.

„To máš fuk. Vždyť žere odpad."

Mysleli si, že kromě jich dvou tu nikdo nebude. Nikde nebyla k vidění ani žádná fauna či flóra, tak jak by tu mohl přežít člověk, nebo jakákoliv jiná bytost? Planeta vypadala neobydleně. Ale zřejmě tu někdo i přesto setrvával, jelikož k nim náhle dolehl tichý a protáhlý mužský hlas, jenž se rozléhal okolím a tříštil se o skály. Šeptal, ale i tak dokázali zřetelně slyšet každé jeho slovo. „Vítejte," řekl jim a Bucky s Natashou ve stejném okamžiku vytasili pistole, které namířili na neznámou bytost před nimi. Stál jim v cestě, oděný do dlouhého černého hávu, jenž působil, jako by byl utkaný ze stínů. Vlnil se v mírném vánku. Přes hlavu měl přetaženou kápi a byl vidět jeho rudý obličej. Buckymu byl odněkud povědomý. „Natasho, dcero Ivanova," hlesl a Natasha celá ztuhla. Zorničky se jí rozšířily, ale snažila se nedat najevo žádné další emoce. Srdce se jí však prudce rozbušilo a polilo ji horko. „Jamesi, synu Winnifred," přivítal každého zvlášť.

„Co jsi zač?" zeptala se ho nebojácně Natasha a doufala, že se jí netřese hlas. Oba dva k němu přistoupili o pár kroků blíž.

Muž se mírně pousmál. „Považuj mě za průvodce. Vás a všech, co pátrají po kameni duše."

„Fajn. Řekni nám, kde je, a my tě necháme být," nadhodila a Bucky pomalu sklonil zbraň.

„Kdyby to jen bylo tak snadné," povzdechl si jejich průvodce a pomalu se otočil. Vypadalo to, jako by se vznášel, když se vydal cestou nahoru, směrem ke kraji hory. Natasha a James zastrčili zbraně do pouzder a s mírnou nedůvěrou jej následovali. 

„To je Red Skull," zašeptal Bucky Natashe, když si vzpomněl, kde jen toho muže viděl. Tehdy, když jej Steve přišel zachránit do jedné z laboratoří Hydry, kde na něm prováděli pokusy. Osvobodil jeho i ostatní vojáky z jeho pluku, které Schmidtovi vojáci zajali a odtáhli do jejich ležení. Při útěku se setkali se Schmidtem i doktorem Zolou. Schmidt si před nimi sundal svou masku a odhalil tak svou rudou tvář. „Johann Schmidt. Steve proti němu bojoval. Ukradl tehdy ten Teserakt," pověděl jí.

Opatrně se na něj podívala. „Takže co teď? Podle tebe bychom mu neměli věřit? Nezdá se mi, že by nás chtěl zabít." 

„Já nevím. Jen prostě říkám, že se mi to nelíbí," odpověděl jí a raději sevřel rukojeť své pistole. Nebyl si ale jistý, jestli Schmidta vůbec jde zabít.

Došli až na kraj hory. Jejich průvodce stál kousek opodál a vybídl je, ať jdou vpřed. Natasha opatrným krokem přešla ke kraji a podívala se dolů, do propasti. V hrudi se jí usídlil tísnivý pocit a nepříjemná předtucha. Čekala na další Schmidtovy instrukce a ve vlasech se jí zachytilo několik sněhových vloček. „Před vámi je to, co hledáte. Stejně jako to, čeho se děsíte," prozradil jí.

„Kámen je tam dole," pochopila Natasha a periferně zahlédla, jak se Bucky postavil vedle ní a také shlédl dolů. 

„Ano. Čeká tam na jednoho z vás. Leč pro toho druhého..." Na okamžik se odmlčel a James s Natashou pomalu zpracovávali jeho slova a uvědomovali si, co to znamená. Takže jeden z nich už se zpátky nevrátí... „Abyste získali kámen, musíte obětovat to, co milujete. Je to nezvratná výměna. Duše za duši," prohlásil zvučně Red Skull a mírně se stáhl do stínu.

Natasha si povzdechla a obrátila se k propasti zády. Raději ještě popadla Buckyho za paži, aby jej náhodou nenapadlo tam skočit. Žádná ukvapená rozhodnutí. Ona už to promyslela. Ví přesně, co udělají.

Posadila se na kámen a na okamžik vložila tvář do dlaní. Bucky mezitím přecházel sem a tam. Oba dva se ponořili do hlubokého mlčení a přemítali o tom, co se musí stát. Je to nezvratná výměna. Duše za duši.

„Ježíši, já věděl, že nás tady nečeká nic pěkného," ozval se náhle Bucky a zahleděl se na část růžovějící oblohy. „Možná si to jenom vymyslel," nadhodil nadějně, protože důvěru v Red Skulla po tom všem opravdu neměl. Sklouzl pohledem na jejich průvodce, který stál nedaleko od nich u kraje hory a mlčel. Trpělivě vyčkával na jejich rozhodnutí.

„Ne. To si nemyslím," odpověděla mu potichu Natasha a pomalu zavrtěla hlavou.

„Proč? Protože zná jméno tvýho táty?"

„Já ho nevěděla," hlesla sotva slyšitelně. Ivan. Její otec se jmenuje Ivan. „Thanos odsud odešel s kamenem. A bez dcery," přemýšlela nahlas a v hlavě si přehrávala všechno, co jim o Vormiru Nebula prozradila. „To není náhoda, Jamesi."

„No jo," souhlasil s ní mdle. Vůbec se mu nelíbilo, jakým směrem se rozhovor ubírá. Nelíbilo se mu, že zrovna oni museli na tohle místo. Nelíbilo se mu, že někdo opět rozhodoval o jejich osudu. Všechno se změní...

„Za každou cenu," uslyšel říct Natashu.

„Za každou cenu," zopakoval po ní a věnoval jí pohled. Už byl rozhodnutý. Vlastně se rozhodl už v ten moment, kdy jim Red Skull pověděl, co je čeká. Nebylo to nic těžkého. Jen jej mrzelo, že nedostane možnost strávit s Natashou zbytek života. Dostal ale sedm let. Sedm krásných let, a to je víc, než v kolik mohl doufat. Snad se s tím vypořádá rychle. Určitě to zvládne, byl si tím jistý.

Natasha k němu zvedla oči a vstala. Pomalu přišla k němu. „Pokud nedostaneme ten kámen, životy lidí se nevrátí," zašeptala naléhavě.

Bucky přikývl a podíval se směrem k propasti. „Pak oba víme, kdo z nás dvou to bude."

„Ano," souhlasila Natasha.

Pomalu ji chytil za ruku a pevně ji stiskl. Tu jeho přikryla tou svou.

Zadíval se na ni. Ty její oči... poznal, co se v nich zrcadlí. Pochopil její úmysl. Usmál se. „Začínám si myslet, že oba máme na mysli někoho jiného, Natasho," prohlásil a sevřel její ruku ještě pevněji. Ne. On jí nedovolí, aby se obětovala. Tohle si Natasha nezaslouží. Musí žít.

Věnovala mu naléhavý pohled. „Posledních pět let jsem se snažila jen o jednu věc; dostat se až sem. A ty to víš. Vložila jsem do toho všechno a byla jsem odhodlaná to dovést až do konce. Všechno to bylo o tom vrátit všechno zpátky. Vrátit lidem život. A teď jsme tady, Jamesi, a já -"

„Nehraj to na mě."

„Myslíš, že to chci udělat?" sykla a prohlížela si jeho tvář, jako by si ji snažila vštípit do paměti, jako by si chtěla zapamatovat každičký detail. Věděla, že tohle je naposledy. „Myslíš si, že bych radši nežila normální život s tebou po boku, nebo se o to alespoň pokoušela? Snažím se ti zachránit krk. Ty si zasloužíš další šanci," prohlásila pevně.

„Já o to nestojím," zavrčel. Jestli se měl někdo obětovat, měl to být on. „Natasho, víš, co jsem dělal. Víš, kým jsem byl. Tohle je moje šance, jak to všechno odčinit. Dovol mi udělat aspoň jednu správnou věc."

„To, co jsi celé ty roky dělal, jsi nebyl ty, a dobře to víš," hlesla a chvíli na něj zahlížela se slzami v očích. Nechtěl dělat takovéhle rozhodnutí. Bolelo jej se na ni takhle dívat. Bolelo jej ji tu nechat samotnou a dát jí sbohem. Nechtěl jí dávat sbohem. Ale raději on než ona. 

Opřel se čelem o to její a naposledy si vychutnával její blízkost. Chtěl takhle setrvat navždy, ale věděl, že to nejde. Dřív nebo později se budou muset rozloučit, a čím déle to budou protahovat, tím to bude bolestivější a těžší. Sklonil se a vtiskl jí dlouhý polibek. Ucítil, jak mu jej vrací, a vychutnával si měkkost jejích rtů. Rozloučení. Naposledy.

Rozhodl se jít na to jinak. „Ty seš ale paličatá, víš to? Tak jo," zašeptal jí proti rtům a odtáhl se. „Máš to mít." Natasha potichu popotáhla a se slzami v očích se na něj zadívala. Potom vděčně kývla. Otevírala ústa, že ještě něco řekne, ale v tu chvíli se Bucky pousmál, využil momentu překvapení a shodil ji na zem. Ve tváři se jí objevil šok a následně pochopení. Zavrčela na něj.

„Řekni Stevovi, že ho mám rád," požádal ji, zatímco se tyčil nad ní a naposledy si ji prohlížel.

Než se ale stihl zvednout a rozeběhnout se k propasti, Natasha udělala pár chvatů a přetočila jej pod sebe. Napřáhla ruku a náramek na jejím zápěstí modře zablikal. „Řekni mu to sám," opáčila a vyslala mu do těla krátký elektrický šok. Bucky sebou škubnul, ale věděl, že se musí rychle zvednout a překazit jí to, co se chystala udělat.

Natasha se otočila a rozeběhla se. Běžela vstříc svému osudu. Jenže Bucky byl rychlejší než ona. Strhl ji k zemi a ona zalapala po dechu.

„Promiň, Nat, ale tohle ti nedovolím," řekl jí s úsměvem a odhodil svou pistoli na zem. Zvedl se, věnoval jí rychlý pohled a rozeběhl se vpřed. 

Skočil.

Cítil, jak jej gravitace táhne k zemi, ale vzápětí kolem pasu ucítil dvě silné ruce. A pak už byl všechno zmatek. Natasha jej pevně držela kolem pasu. Oba padali dolů do propasti. Uslyšel tiché prásknutí. Natasha vystřelila lanko s hákem a zachytila se skály. Bucky ucítil tvrdý náraz a k uším mu dolehl Natashin výkřik. Obrátil se na ni a stihl ji popadnout za předloktí dřív, než stačila spadnout. V očích obou dvou se zračil děs.

„K čertu s tebou, Nat," zaklel Bucky, vyděšený, jako snad nikdy. Takhle to nemělo být. Měl to být on. Pevně ji držel za předloktí, ale věděl, že to dlouho nevydrží. Dlaň se mu potila a klouzala. Natáhl k ní druhou ruku, aby ji mohl uchopit pevněji, ale nedosáhl na ni. Z úst se mu vydral frustrovaný nářek.

Natasha se podívala dolů, pod sebe. Pak zvedla hlavu a pohlédla zpět na Jamese. Oba dva věděli, že jiná možnost, než tahle, neexistuje, ale Bucky se s tím nechtěl smířit. Tohle přece nemůže dopustit, takhle to přece nemůže skončit, ne... „Jamesi," oslovila jej něžně. „Takhle to mělo být. Víš, že to takhle musí být."

„Ne..."

V očích se jí objevil klid a láska. Bucky ucítil, jak jej v očích štípou slzy. Nezvratné. Nevyhnutelné... „Nech mě spadnout. Nech mě jít," hlesla měkce.

„Ne. Prosím, ne," vzlykl.

„To je v pořádku. Neboj se," zašeptala a věnovala mu malý úsměv. „Miluji tě, Jamesi."

Pochopil, co po tom posledním miluji tě bude následovat.

„Prosím. Ne. Ne!" vykřikl zoufale, ale Nat se nohama odrazila od skály, vytrhla se z jeho sevření a padala, padala dolů do propasti. „Natasho!" Bucky za ní bezmocně natahoval ruku a byl nucen přihlížet, jak jeho láska v propasti nachází smrt. Když dole spatřil její tělo, rozvzlykal se naplno a odvrátil pohled. „Natasho..."

Všechno se změnilo.