─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

Návrat do reality byl tíživý, ale zároveň velmi vítaný. Wanda neměla tušení, jak dlouho to trvalo, ale měla pocit, jako by byla na dně svých sil. Nebo si to alespoň myslela. Ještě neobjevila hranice svých schopností. Ještě nedošla za ně a nezjistila, že je silnější a mocnější, než si myslí.

Tvoření reality, byť byla jen v Buckyho mysli a před jejíma očima, nikdy netrvalo tak dlouho jako nyní. Vždycky to byly jen krátké útržky. Tohle bylo něco naprosto jiného, co doposud neprozkoumala. Takže možná bylo přirozené, že ji to vyčerpalo a srazilo na kolena. Doslova.

Mohla být mimo jen pár sekund, když zjistila, že leží na podlaze v kuchyni u jídelního stolu a tělo má vyčerpané tak, že není schopno jediného pohybu. Srdce jí zběsile tlouklo, prsty brněly vypětím a chvěly se. Wanda se s heknutím pomalu přitáhla do sedu a přiložila si dlaň na hruď. Soustředila se na dýchání a snažila se vytěsnit to, co měla stále před očima. Poslední scéna posledního jednání, než spadla opona a zahalila mlčící sál do temnoty. Zakrvácená Natasha, jejíž mrtvé tělo svírá ve své náruči Bucky a odmítá ji pustit. Bucky...

„Jamesi?" oslovila jej potichu, poprvé jeho pravým jménem a ne přezdívkou, kterou mu dal Steve. Jeho jméno jí znělo v ústech cize, jako kdyby tu nemělo své místo, jako by sem, do této doby, místa a situace nepatřilo.

Bucky mlčel. Seděl jako zařezaný na své židli a skelné oči upíral a protější stěnu. I on dokázal myslet jen na ten jeden jediný okamžik. Na okamžik, kdy mu Natasha přiznala své city a zemřela mu v náruči. Bylo to takhle i tehdy na Vormiru? Měla šanci říct Bartonovi svá poslední slova? Musel se i on dívat, jak jej Natasha opouští? Bolelo ji to?

Trhaně se nadechl a jen stěží potlačil vzlyk, když cítil, jak mu první slzy sklouzly po tvářích a zanechaly za sebou horké stopy. Pohled se mu zamlžil, srdce se chvělo. A zoufale volalo Natashu. Toužilo po její přítomnosti, po jejím doteku, alespoň po jednom jejím slově. A skoro dostalo i to jedno slovo. Buckyho srdce se na okamžik zastavilo, když uslyšel své jméno. Jamesi... Na okamžik by přísahal, že jej pronesla Natasha. Ale dopad tvrdé reality, pokárání od té racionální části, že Nat přece zemřela na Vormiru, jej přeneslo zpět do přítomnosti.

Nevěřícně se ohlédl na Wandu, která stále klečela na zemi a neměla odvahu se na Barnese podívat. „Jak - tohle ne. Neopovažuj se - to nejde. Nemáš právo mi takhle říkat. To může jen ona," vyjel na Wandu rozrušeně a hlasitě se zvedl ze židle. Několika rychlými kroky přešel ke dveřím, ale na prahu se ještě zastavil a ponuře se na ni ohlédl. Vztekle si z tváří setřel slzy. „Jen ona," hlesl tiše, jako by zopakováním těch dvou slov na ně chtěl dát větší důraz, a pak potřásl hlavou a odešel do svého pokoje. Wanda sebou trhla, když k ní dolehlo hlasité prásknutí dveří.

„Co jsem to provedla?" zašeptala si sama pro sebe a vložila si tvář do dlaní. Věděla, že Bucky teď potřebuje být chvíli sám. Možná že se ta chvíle protáhne na delší čas. Ale to bylo naprosto pochopitelné. Prožil teď velký šok. Byl svědkem něčeho, co jej strašilo ve snech. Noční můry se najednou staly skutečností. Přihlížet smrti svých nejdražších... to byla ta nejhorší a nejkrutější možná věc. Ona sama to přece zažila na vlastní kůži. Musela zničit jeden z kamenů nekonečna, kámen mysli, a spolu s tím zničila i svého drahého Visiona. Jen proto, aby jeho smrti přihlížela znovu, když Thanos použil kámen času a pak Visionovi sám vyrval kámen z hlavy. Tolik při tom trpěla. Byla to bolest, jakou si nezasloužil nikdo. Tak proč to Buckymu provedla? Proč jej ničila ještě víc, ještě niterněji, když dosud Natashinu smrt zpracovával a snažil se s ní vyrovnat? Jako kdyby otevřela pomalu se hojící ránu a nasypala do ní sůl...

„Wando? Wando!" Mužský hlas jako by k ní doléhal z velké dálky. Jako v mrákotách zvedla uslzené oči a rozeznala Sama, který u ní klečel, držel ji za ramena a starostlivě ji pozoroval. „Co se stalo? Jsi v pořádku?" ptal se jí a bylo vidět, že se mu ulevilo, když jej zaregistrovala.

„Ne," odpověděla mu potichu a s jeho pomocí se postavila. Posadil ji na židli, připravil jí vodu, a pak si sedl naproti ní, nakláněje se k ní a jedním pohledem ji vybízeje, že je tady a je připravený ji vyslechnout.

Nebyla si jistá, jestli je dobrý nápad mu o tom říct. Uhýbala před ním pohledem, jako by se bála, že by ji mohl prozradit jediný pohled do jeho očí. Že by Sam viděl všechno. Jak je zlomená, jak hluboký je její smutek, jak ji žal neustále pohlcuje a neustále sílí. A co teprve musel zažívat Bucky? Jaká muka jej musela trápit? Tak ráda by za ním zašla a nějak mu pomohla, ale obávala se, že už natropila dost škody. A měla tušení, že by ji stejně nechtěl vidět.

Dopřála si dva dlouhé loky vody, aby si získala ještě trochu času, než se rozhodne. Toužila mu to říct, svěřit se s tím někomu. Mít někoho, s kým se podělí o svá trápení, kdo část té tíhy, jíž nese, přenese i na svá bedra. Ale měla právo o tom rozhodnout sama? Souhlasil by s tímhle Bucky, aby se svěřila Samovi? Ano, ti dva spolu sice zpočátku příliš nevycházeli, ale postupně si k sobě našli cestu. Byli si bližší než dříve, možná že byli... přátelé. Ona, Sam a Bucky stáli společně bok po boku a byli si vzájemnou útěchou na pohřbu Tonyho Starka. Bucky byl zničený nejen z toho, že se dozvěděl o smrti Natashy, ale i ze smrti Tonyho. Chtěl se s ním usmířit, chtěl ulehčit svému svědomí, té tíze, která jej drtila už roky. Ale tu možnost nedostal. A Sam tu pro něj byl, byl mu oporou.

„Jsem monstrum," hlesla nakonec tiše a začala rychle mrkat, aby zahnala přicházející slzy.

„Cože? Wando, o čem to mluvíš, ty přece nejsi monstrum," vyvrátil jí to Sam a mírně se zamračil. „Kdo ti to řekl?"

„Nikdo nemusel. Poznala jsem to sama. Vím to," vydechla a konečně se na něj podívala. Sam ji znal jako ženu, kterou nic neotřese. Ženu, která má takovou moc zničit vás jedním mávnutím ruky. Ale nyní ji viděl v úplně jiném světle. Viděl, jak křehká a zlomená je. O démonech, se kterými bojovala uvnitř sebe, nevěděl zhola nic. A zastyděl se za to. Byli přece tým, měli by si být jeden druhému oporou, měli by si důvěřovat a nebát se mluvit o tom, co je tíží. Sam v ten okamžik přemýšlel jako pravý Captain America.

„To je hloupost, a dobře to víš," prohlásil a zavrtěl hlavou. „Jak tě něco takového napadlo? Tohle si nesmíš myslet, dobře? Nejsi monstrum. Kdyby jsi byla, taková myšlenka by ti ani nepřišla na mysl. Tak co se stalo?" pobídl ji jemně.

Wanda si povzdechla a promnula si spánky. Byla unavená, za těch několik dní použila už spoustu magie. Potřebovala si na chvilku vydechnout. „Jde o to, že..." zhluboka se nadechla a hledala ta správná slova. „Pomáhala jsem Buckymu nějak se... vyrovnat s Natashinou smrtí. Ale spíš jsem to ještě zhoršila," řekla nešťastně. „Vytvářela jsem mu v mysli... obrazy. Život, jaký spolu mohli mít. Nebo jsem se o to aspoň pokoušela. Dokud se to nezvrtlo a Natasha... Natasha znovu neumřela."

Sam byl nějakou dobu zticha, zřejmě příliš vyvedený z míry tím, co mu řekla. Opět se jej zmocnil úžas nad tím, co všechno Wanda dokáže. Ale pak se vzpamatoval. „Wando, nemyslím si, že to byl dobrý nápad," vytknul jí jemně. „Bucky se potřebuje naučit bez ní žít, ne se vracet do minulosti a prodlévat ve snech, které se nikdy nestanou skutečností. Vím, že jsi to myslela dobře, že jsi mu chtěla ulehčit od bolesti, ale obávám se, že to mělo spíš opačný účinek. Musíme se z toho všeho všichni vzpamatovat, než zase půjdeme dál. Ale nesmíme se ohlížet zpátky, dobře?"

„Můžeme si jen dopřát čas na truchlení," hlesla potichu Wanda a přejel jí mráz po zádech, když si uvědomila, že totéž řekl Bucky Natashe, když truchlila nad ztrátou Kobi...

Sam souhlasně přikývl a zvedl se. Pak uchopil Wandu kolem ramen. „Pojď, odvedu tě do tvého pokoje. Potřebuješ si odpočinout a zase nabrat síly."

„Prosím, nemluv o tom s Buckym," požádala ho naléhavě Wanda, jíž se při představě, že by ji Bucky nesnášel ještě víc, zkroutil žaludek.

Falcon kývl. Ale v tomhle Wandě nehodlal vyhovět. S Buckym si musel promluvit.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

Bucky zůstal ve svém pokoji po celý zbytek dne. Zaznamenal, že za ním Sam přišel a pokoušel se s ním o něčem mluvit, ale on jej nedokázal vnímat. Bolest byla ještě příliš živá a obraz mrtvé Natashy nehodlal zmizet.

Nebyl si ani jistý, kdy Sam odešel. Neměl tušení, co všechno mu říkal. Dokázal jen sedět na své posteli, mezi prsty mnout zprvu chladivé vojenské identifikační známky, zírat do zdi a dusit se v hurikánu pocitů.

Když se zavřel v pokoji, řval. Popadl polštář, klesl s ním na zem a zabořil do něj obličej. Řval a vzlykal, proklínal Wandu, ale uvnitř sebe věděl, že to nebyla její chyba. Sama mu to přece řekla, neovládala to úplně. A kdyby ji nepřemlouval, nic z tohohle by se nestalo.

Za nějakou dobu už ani nedokázal plakat. Soustředil se na dýchání, unavené oči vyčerpaně upíral na kresbu rozesmáté Natashy, již měl u postele. Cítil se prázdně, ale zároveň se v něm pralo tolik emocí, že měl pocit, že za chvilku vybuchne. Kdyby to jen šlo zastavit... jak od toho všeho zmizet?

Říká se, že po dlouhém pláči vždycky přijde úleva. Nebyla to pravda. Bucky si byl jistý, že jemu úleva nepřijde nikdy.

Je to jako přílivová vlna, která mě pořád sráží... a nakonec mě utopí. Tak kdy to utonutí přijde? Kdy přijde ten vytoužený konec, kdy konečně nebude cítit nic? Kdy se po tolika letech konečně dostaví klid?

Nic mi nepřipadá tak prázdné jako tahle bolest. Připadá mi to jako nekonečná díra. A nedokážu si představit, jak by něco tak temného, nekonečného a prázdného mohlo být jednou zaplněno...

Ozvalo se opatrné zaklepání na dveře. Bucky nevzhlédl, naopak, jako by spíš zavrtal oči hlouběji do podlahy. Dveře se po krátkém zaváhání otevřely a dovnitř nenápadně nakoukla rudovláska.

„Můžu dál?" zeptala se ho tiše chraplavým hlasem. Měla za sebou několik hodin spánku, z něhož se ale pořád neklidně budila. Neustále myslela na Buckyho a na to, jak mu asi je. Nyní, když jej viděla, se jí sevřelo srdce a zapíchl se do něj osten výčitek. Udělala z něj trosku.

Trochu ji povzbudilo, když mírně přikývl, ale nepodíval se na ni. Pomalým krokem přišla k němu a posadila se vedle něj. Oči měl zarudlé a prázdné. „Omlouvám se, Bucky. Vím, že ti to nepomůže, nezmírní to tvoji bolest, ale... opravdu mě to mrzí. Omlouvám se, že jsem to dopustila a... a pochopím, když mě pošleš pryč," hlesla a nejistě se na něj zadívala.

Dlouho neodpovídal. A pak ještě víc sklopil hlavu a pootevřel ústa, jako by se chystal něco říct. „Je ve mně taková bolest, jakou jsem ještě nikdy necítil," řekl potom a hlas mu několikrát selhal a přešel do pouhého šepotu. Bucky si otřel vlhké oči. „Teď jako bych... jako bych ztrátu Nat prožíval ještě intenzivněji, víš? Protože... protože když zemřela... tak jsem u toho nebyl. Aspoň něčeho jsem byl ušetřen. Ale teď... teď se to vrátilo. A ta bolest je ještě živější a krutější než předtím, protože... jsem ji viděl. Držel jsem ji." Hlas se mu třásl a on se bezmocně podíval na své ruce, jako kdyby na nich měl Natashinu krev.

„Je mi to tolik líto -"

„Není to tvoje vina," přerušil ji ztěžka, a pak se smutně usmál. „Kobi. Byla... naše. Bylo to, jako bychom měli dítě. Jako bychom měly s Nat dceru, Wando."

Wandě se po tvářích tiše koulely slzy. Bucky vyprávěl o Kobi a o tom, jaká by byli rodina. Měl u toho tak něžný úsměv, jenž ale působil smutně a rval jí srdce.

Bucky dál vyprávěl, jako by mu to mělo pomoci se vzpamatovat a pomalu vyplavat nad hladinu moře žalu. Opřel se zády o stěnu a na chvíli zavřel oči. Zpoza zavřených víček mu vyklouzly poslední slzy, ale na tváři se mu objevil úsměv. „Byli bychom rodina..."

Čarodějka si hřbetem ruky otřela nos a pokoušela se zabránit dalším slzám. Opatrně chytila Buckyho za ruku a stiskla ji. Nezareagoval. Konečně vyčerpáním usnul. „Promiň mi to, Bucky," zašeptala Wanda a pak, i když jí Sam řekl, ať už to znovu nedělá, pozvedla ruku a ucítila, jak se jí magie nadšeně hrne do konečků prstů. Motýlím dotekem přejela po Buckyho spánku.

Musela se alespoň pokusit napravit to, co pokazila.