─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

Tentokrát Bucky návrat do reality vítal. Jakmile mu před očima zmizel obraz, vůči kterému se nemohl bránit, podobně jako kdyby trpěl spánkovou paralýzou, rychle vstal ze židle, až s buchnutím upadla na zem. Rána vylekala Wandu, jež se doposud plně koncentrovala, a protože neměla nad svými schopnostmi úplnou moc, její tělo reagovalo instinktivně; přihrádka v kuchyňské lince se otevřela a ven vylétlo několik nabroušených nožů. Jen těsně minuly strnulého Buckyho a zabodly se do stěny za ním. Teprve pak se Wanda vrátila do přítomnosti a zakryla si dlaní ústa, když si uvědomila, co všechno se stalo.

„Co to -" začal vyčítavě Barnes, ale pak se zarazil a rozhodl se, že bude lepší otázku zformulovat jinak. „Proč jsi to udělala?"

„Tohle jsem opravdu nechtěla, Bucky, přísahám," zašeptala Wanda roztřeseně a vyčerpáním se sesunula na židli. Celá se třásla - ne proto, kolik energie a magie spotřebovala, ale proto, že se opět bála sama sebe. Co to provedla? Jak nad tím mohla ztratit kontrolu? „Už předtím jsem ti říkala, že všechny ty příběhy se formují samy. Já jim jen dávám prvotní impulz, Bucky. Magie si pak už sama hraje se zbytkem a tvoří. Nebo ničí," povzdechla si a vložila si tvář do dlaní. „Čerpá z tvých snů, tužeb, ale i vzpomínek."

Bucky se zarazil. Čerpá i z tvých vzpomínek. Vidět Nataliu, kterak ho najde v kryogenním spánku, po tom opravdu netoužil. Znamenalo to tedy...?

I on ztěžka dosedl na židli naproti Wandě, která neměla dostatek odvahy k tomu, aby se na něj podívala. Vlastně to bylo směšné; postavila se Thanosovi a byla by ho zničila, a nedokáže se ani podívat do tváře svého přítele. Bála se, že by v jeho očích viděla strach. Strach z toho, že je Wanda monstrum. A ona nechtěla ztratit dalšího člověka. Nedokázala by to.

„Když mě podrobili programu Winter Soldier," uslyšel náhle Bucky sám sebe říkat a tvrdošíjně upíral zrak na desku stolu, „čekalo mě pravidelné vymývání mozku. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem si jím musel projít. Vzali mi všechno," pronesl trpce. „Promiň, Wando. Nechtěl jsem být na tebe nepříjemný. Není to tvoje vina."

Rudovláska ale nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Když jsem cítila, že už se to zvrtává, že nad tím ztrácím kontrolu, měla jsem se ovládnout, přemoci to, stáhnout se. Nevím, proč... to nešlo. Občas," zaváhala, nebyla si jista, zda to má vyslovit nahlas, „se tomu poddám. Neovládnu to. Naopak magii dovolím, aby ona ovládla mě. Podrobím se jí. A ona ze mě tryská ven a bere si všechno, co jí přijde do cesty, a já jsem proti ní bezmocná. Omlouvám se, Bucky. Nechtěla jsem ti ublížit a způsobovat ti další muka. Slíbila jsem, že se ti pokusím ulehčit, a místo toho..." nechala konec věty viset ve vzduchu a povzdychla si.

„To nic," ujistil ji, a pak se mírně pousmál. „Alespoň jsem ji zase viděl. I když nám nebylo přáno, měli jsme alespoň kousek štěstí."

Chvilku mezi nimi panovalo ticho, než jej Wanda přerušila a opatrně se zeptala: „Nepamatuješ si na to?"

„Že jsme do sebe byli zamilovaní, ale v nesprávnou dobu na nesprávném místě? Že nás od sebe odloučili a mně vymazali vzpomínky na ni? Na nás? Ne," vydechl a potlačil slzy. „Nepamatuji si nic. Ale zřejmě mi nechali alespoň tu jednu, tu nejhorší, kde nás odtrhli od sebe. Bylo to už dávno, Wando. Nevím, jak se ti ji podařilo najít, protože musela být uložena někde velmi, velmi hluboko. Až do teď jsem neměl nejmenší tušení, že ji mám," odpověděl jí suše, zvedl se a zamířil zpátky do svého pokoje. Teď už opravdu potřeboval být sám.

„Mrzí mě, co ti provedli," zašeptala Wanda, ale nebyla si jistá, zda ji Bucky vůbec slyšel.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

„Mohl jsi mě aspoň poznat."

To mu Natasha řekla, když spolu bojovali v Berlíně poté, co v něm Helmut Zemo opět probudil spícího Winter Soldiera.

Tehdy jejím slovům nevěnoval žádnou váhu. Nerozuměl jim, a ani nad nimi nechtěl přemýšlet. Kdyby ale byla řekla jeho jméno, - kdyby jej oslovila Jamesi, milii moi - byl si docela jist, že by ji poznal. A co víc, že by si nadvládu nad jeho tělem, myslí a duší opět vydobyl Bucky.

Až nyní si uvědomil, že Nat si ho pamatovala. Zřejmě jí nechali alespoň pár vzpomínek. Ale proč? Aby to pro ni bylo těžší, bolestivější? Bucky znovu a znovu proklínal Hydru i Rudou komnatu, protože jej připravily o tolik šancí i o tolik let, jež mohl strávit s Natashou. A když už by mohli o tu šanci zabojovat a společně se vrátit do let minulých, po boji s Thanosem a jeho lusknutí Bucky zmizel, a když se o pět let vrátil, zjistil, že Natasha zemřela. Hydra jej vyrvala z její náruče a už navždy zajistila, aby se k ní nikdy nemohl vrátit. Winter Soldier byl jeho věrným stínem až příliš dlouho, a když už konečně zmizel a Bucky byl svobodný, když mohl konečně žít a plně milovat, neměl s kým žít, neměl koho milovat. Osud se mu vysmíval do tváře.

„Bucky?" Přišla za ním Wanda. Stál u okna a díval se ven, plně zabrán do svých myšlenek, takže ji zprvu ani nezaregistroval. Teprve když mu k uším dolehlo tiché šustění, překvapeně se otočil a opřel se bedry o parapet.

Wanda stála u jeho stolu a prohlížela si černobílé kresby. Asi ji nepřekvapilo, když zde našla jenom kresby Natashy. S malým úsměvem k muži vzhlédla. „To je nádhera," pověděla mu upřímně.

Kývl. „Já vím. Nerad bych, abys chválu směřovala na nesprávnou adresu - nakreslil ji Steve, ne já. Vždycky uměl nádherně kreslit. Poté, co jsme se sem vrátili, - bez něho - rozhodl jsem se uklidit jeho pokoj a protřídit jeho věci, protože některé by měl doma určitě rád. Jeho šuplík byl plný kreseb, a tak jsem..." Neurčitě mávl rukou. A tak jsem sebral všechny, kde byla Natasha. Bylo to hloupé?

Natashin pokoj, na rozdíl od toho Stevova, zůstal stále nedotčený. V týmu měli už jen jedinou ženu, Wandu, a Bucky si říkal, že by to měl nechat na ní. Přišlo mu nepatřičné hrabat se v Natashiných věcech, byť spolu sdíleli dávnou společnou minulost. Věděl, že kdyby nadhodil Wandě, jestli by nezašla do Natashina pokoje, patrně by ho poslechla, možná by mu i navrhla, aby se do toho pustil sám, ale on nechtěl. Nechtěl a nemohl. Dokud Natashiny věci zůstávaly na místě, kam patřily, všechno mohlo být ještě zdánlivě v pořádku. Jakmile budou navždy pryč, bude to znamenat, že je definitivně pryč i ona.

„Přišla jsem se ještě jednou omluvit," řekla mu Wanda, o něco déle se zadívala na jednu z kreseb, na níž se Nat usmívala, a Buckymu došlo, jak i ji musí bolet, že je pryč. Byla to přece jenom její přítelkyně a také spolu strávily několik let.

„Už jsem ti říkal, že to není tvoje vina. Nech to být," odvětil Bucky. Wanda si povzdechla a posadila se na jeho postel. „Myslíš, že bychom to mohli zkusit znovu?" vyjádřil nadějně. Špatný zážitek jím sice zpočátku trochu otřásl, ale vyvážily jej euforické pocity, které zažil, když viděl Nat. Když viděl, jak spolu šťastně žijí. Tak se to jednou nepovedlo, no a co. Už se to nestane. Byla to jen špatná náhoda, byl si tím jistý.

Wanda si nahlas povzdechla. „Já nevím, Bucky. Po tom, co se stalo... nejsem si jistá, jestli je to vážně dobrý nápad. Myslím... myslím, že ti to spíš... ubližuje, než že by ti to prospívalo," nadhodila opatrně a věnovala mu plachý pohled.

„Právě naopak," řekl rychle Barnes. „Wando, prosím. Nevěřím, že by se to znovu pokazilo - a i kdyby, bude to bolet jenom mě. Ale mně to je jedno, já s tím dokážu žít." Hlavně když zase uvidím Nat, dodal si v duchu nedočkavě.

Čarodějka nevypadala moc přesvědčeně. Když se to pokazí, bude to bolet i mě, říkala si. Nechtěla čelit vědomí, že Bucky trpěl. Kvůli ní. Znovu ke svým schopnostem pocítila nedůvěru, a když shlédla na své ruce, zaslechla Buckyho, jak naléhavě šeptá: „Wando, prosím." Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase zaslechla stopy zoufalství?

Neměla z toho radost, opravdu ne. Měla strach. Bála se, jak to zase dopadne. Ale James byl neoblomný. A tak se motýlím dotekem dotkla jeho spánků a ponořila se do hlubin jeho mysli.