─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

V přístavu bylo poměrně rušno a Bucky stál nějakou dobu jen dezorientovaně na místě a zmateně se rozhlížel kolem. Panoval zde radostný hluk, a spousta mužů, kteří přijeli z války zpět domů, se láskyplně vítala se svými přítelkyněmi, manželkami a rodinami.

„No a co ty, Bucku? Čeká na tebe ta žena tvého srdce?" ozval se mu u ucha dobrosrdečný smích a vzápětí mu kolem ramen padla silná ruka, která ho zmáčkla a přitáhla si ho k sobě. Bucky se ohlédl - v naivní naději, že vedle sebe spatří Steva, byť měli oba dva muži naprosto odlišné hlasy - a spatřil vedle sebe rozesmátého, nakrátko ostříhaného vojáka, kterému mohlo být tak kolem pětatřiceti. Jedno oko měl napuchlé a část tváře znetvořenou od popálenin, ale smál se na celý svět.

„Nemám tušení," odpověděl mu popravdě Barnes, protože skutečně nevěděl. Věděl, že se tohle nikdy nestalo. Byl zřejmě konec války a vojáci se vraceli zpět do svých domovů. Jenže on tohle nezažil. Konce války se nedožil - tedy, dožil, ale jen proto, že z něj následně udělali supervojáka, vraha, agenta Hydry. Winter Soldiera. Na své poslední misi z roku 1943 přece vypadl z vlaku a domů se tak vrátit nemohl...

„No, já teda tu tvoji krasotinku nikde nevidím," rozhlížel se pozorně neznámý voják, který byl zřejmě jeho přítel. „Máme jen tři možnosti, Bucku: buď je někde v tomdle davu lidí, nebo na tebe čeká doma, nebo si našla někoho jinýho." Zachechtal se, jako by řekl nějaký povedený vtip, a poplácal ho po zádech. „Asi bys tu měl počkat, až se to tu trochu vylidní, a až pak jít domů. A když ji tam najdeš v náručí jejího milence, můžeš se připojit k nám, vlkům samotářům, a zajít do hospody, abychom ten konec války pořádně oslavili. Co ty na to?"

„Jo, to je určitě... zajímavý nápad, já si to rozmyslím," řekl mu Bucky neurčitě a také se rozhlížel kolem. Jeho krasotinka? Proboha, na žádnou si nepamatoval. Doufal, že pokud se tady přece jen ukáže, najde si ho sama. Voják se s ním rozloučil a zřejmě šel hledat další osamocené existence, které by mohl vzít pod svá křídla. Bucky popadl svou tašku s věcmi a vydal se posadit se na nejbližší lavičku, poněvadž hrozilo, že se mu podlomí nohy. Musel si vzpomenout.

Sedl si a trochu ztraceně se díval na ty šťastné a úlevné tváře, které viděl všude kolem. No tak, vzpomínej, nabádal se v duchu netrpělivě, poněvadž čas neúprosně běžel, a jeho dívka se zde mohla objevit každou chvíli. Vypadal by jako idiot, kdyby na ni jen zíral a nepoznal ji. Spěšně si začal prohledávat kapsy. Na krku mu cinkaly identifikační známky, na nichž byly vyraženy informace o něm. Tentokrát jej nezajímaly. Z pravé kapsy kalhot vytáhl ošuntělou koženou peněženku s doklady. Rozevřel ji - a měl pocit, že mu srdce vynechalo úder. Roztřesenými prsty vytáhl z průhledné kapsičky fotografii mladé ženy. Své dívky. Krásné ženy s nakrátko ostříhanými, kudrnatými blonďatými vlasy a pronikavýma zelenýma očima.

Ty oči by poznal všude a vždycky.

Nat... Natalie...

Najednou jako by si na všechno vzpomněl. Měl pocit, jako by svět najednou nabral ostřejších a jasnějších barev. Je tady. Čeká na něj. Doma. Má domov? Myšlenky mu zběsile létaly hlavou a spolu s nimi i krátké útržky několika vzpomínek. Zvuk jejího smíchu. Odstín její rudé rtěnky. Veselé jiskřičky v jejích očích. Hebkost její kůže. Vůně jejího těla. Dopisy, psané hustým malým a elegantním písmem, aby zaplnila každičký kousek papíru, a mohla mu být tak co nejblíže. Její bezpečná náruč. To, jak chutná její polibek...

Ucítil, jak se mimovolně zvedá na nohy. Pevně uchopil tašku a sebevědomým krokem vykročil vpřed, kličkoval mezi všemi lidmi v přístavu a nohy jej samy vedly směrem, o kterém Bucky doufal, že je ten správný. Doufal, že jej vedou za ní. Ale jak se vzdaloval od ostatních vojáků, byl si tím jistější. Jako kdyby jej vedla nějaká neznámá, mocná síla z jiného světa.

── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Zanedlouho už se objevil na předměstí, kde stál jeden domek vedle druhého. Minul spoustu lidí, někteří na něj civěli, poněvadž měl na sobě stále uniformu vojáka, ale jeho nezajímali. Prohlížel si okolní budovy, některá místa poznával, a spolu s nimi se okamžitě vrátily i vzpomínky, o kterých si myslel, že už je dávno nemá. Všechny domy přejížděl dychtivým pohledem, jako by doufal, že už ten další bude ten, ve kterém bydlí s Nat... další... tenhle... a další...

Konečně. Zamířil doleva, k malému béžovému domku a oprýskanou omítkou, a zvolnil tempo. Ucítil, jak se mu rozbušilo srdce, a hrdlo se mu stáhlo očekáváním a nervozitou. Na venkovním parapetu stál truhlík s jednou rozkvetlou červenou kytičkou. Hlavou mu probleskla vzpomínka, že náhradní klíč vždycky nechávali pod truhlíkem... Byl tam. Bucky jej s radostným úsměvem sebral a s hlasitým výdechem odemkl dveře.

Jakmile překročil práh, přemohlo jej dojetí. Jako ve snách se rozhlížel po známé předsíňce, očima spočinul na lodičkách pohozených u botníku, na její kabelce, kabátku, zahleděl se na svůj odraz v zrcadle. Díval se na muže v trochu zmačkané vojenské uniformě a s čepicí furiantsky nasazenou nakřivo. Vlasy měl krátké a na tváři několikadenní strniště. Nespokojeně si přejel prsty po čelisti. Musí se oholit.

Zhluboka nasál vůni domova i lehkého ženského parfému. Do zad jej pálilo ranní sluníčko, protože za sebou stále ještě nezavřel dveře. Jen tam tak stál, jako by se zastavil čas. Překypoval štěstím, a tak se nezmohl ani na slovo, ani na krok vpřed. Teprve, když upustil tašku a ta s buchnutím dopadla na zem, dolehl k němu ženský výkřik.

Trvalo jen pár vteřin, než žena přiběhla. Zalapala po dechu a strnula na místě, když mezi dveřmi spatřila stát Buckyho. Vlasy měla trochu rozcuchané, splývavé kudrny jí lemovaly andělskou tvář. Přiložila si dlaň na ústa a zelené oči se jí zalily slzami, když po třech letech zase spatřila svého milého.

„Jamesi," vydechla jeho jméno, které jeho uším znělo jako rajská hudba. Nemohl se na ni vynadívat. Byla tak nádherná, byť možná před chvílí sotva vstala, na nohou měla papuče a přes ramena ledabyle přehozený župan. Vypadala dokonale.

Široce se na ni usmál a rozpřáhl náruč. Vypískla a už neváhala ani vteřinu; rozeběhla se k němu a skočila mu do náruče, pevně jej objímajíc kolem krku, aby už jí nikam nezmizel. James se hlasitě rozesmál, uchopil ji kolem pasu, zdvihl ji do vzduchu a zatočil se s ní.

„Natalio. Bože můj, Natalio," šeptal jí šťastně, zatímco si ji pevně tiskl k sobě a vdechoval vůni jejích vlasů. Potichu mu vzlykala do uniformy. Byl tak rád, že ji vidí. Že je tady, že ji může držet, protože byla konečně zase jeho.

„Nevěděla jsem... myslela jsem, že... jak jsem mohla zapomenout...? Jak to, že už jsi -" koktala zmateně, když zdvihla hlavu a nevěřícně se zadívala do jeho tváře, jako kdyby si pořád nebyla jistá, že je skutečně tady. Zpátky doma. S ní. Že se vrátil... Bucky ji umlčel uprostřed věty, když se k ní sklonil, něžně ji uchopil za tváře a vtiskl jí dlouhý, láskyplný polibek, o kterém oba dva snili už tak dlouho. Když ucítil známou chuť a horkost jejích rtů, srdce se mu rozechvělo blahem. Natalia vydechla a naprosto se mu odevzdala, stoupla si na špičky a spojila své ruce kolem jeho krku. Vjela mu prsty do krátkých vlasů a spokojeně se usmála.

„Na tohle jsem se těšil tak dlouho," zamumlal jí proti rtům a ještě ji jednou políbil, než se od sebe odtáhli.

Úsměv, který mu věnovala, jej zničil. Můžete někoho milovat tolik, až vás to bolí? Protože Bucky měl pocit, že se mu rozskočí srdce. Díval se na ni, jako kdyby rozsvítila všechny hvězdy na obloze.

Něžně jej pohladila po tváři a pod prsty ucítila pichlavost jeho několikadenního strniště. Milovala sice, když byl oholený, ale tohle byly drobnosti. Hlavní bylo, že ho má zase zpátky. Po ničem jiném netoužila. „Chyběl jsi mi," zašeptala mu.

Políbil ji na čelo, a pak ji chytil pod koleny a vyzdvihl si ji do náruče. Rozesmála se a chytila se jej za ramena. „Ty mně také. Ale slibuji, že ti to všechno vynahradím."

Byla někdy šťastnější? Pochybovala o tom. Přivinula se k němu a zašeptala: „Vítej doma, Jamesi."