─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Byla hluboká noc a James nemohl spát. Přecházel po svém pokoji sem a tam, bylo mu jedno, jestli dělá nějaký hluk, jestli vzbudí Sama nebo Wandu. Jeho myšlenky byly příliš hlasité a on je nedokázal ztišit. Měl pocit, že mu praskne hlava. Jako už po několikáté za poslední dobu litoval toho, že mu prášky kvůli séru supervojáka nezabírají.

Nakonec si sednul ke stolu, lokty se opřel o jeho desku a s povzdechem složil tvář do dlaní. Chvíli v této pozici setrval, prsty si masíroval spánky, a pak vyčerpaně otevřel šuplík. Měl už toho všeho dost. Byl tak unavený, ale nedokázal usnout. Nejraději by se na všechno vykašlal, ale věděl, že nemůže...

V zásuvce byly ukryty fotografie i kresby Natashy. Steve mu dovolil, aby si je všechny nechal. Bylo to to nejmenší, co pro svého nejlepšího přítele mohl udělat. Bucky si začal prohlížet fotografie, postupně jednu po druhé, studoval Natashiny rysy, pozorně přejížděl očima po každé křivce, po každém záhybu jejího těla, které dřív tak důvěrně znával. Zavřel oči a zkusil si vybavit její vůni, odstín jejího hlasu, zvuk jejího smíchu. Vybavil si je s menšími obtížemi. A polekal se. Polekal se, když si uvědomil, že jednou přijde den, kdy tohle všechno zapomene, byť se bude sebevíc snažit si ty maličkosti upamatovat. Je to věc, které nedokáže zabránit, zapomínání je přirozené, ale Bucky zapomenout nechtěl. Ne na ni. Nechtěl, aby vzpomínky na ni vybledly jako staré fotografie. Jak tomu zabránit? Jak si i po letech vzpomenout na přesné zabarvení jejího hlasu, na přesné -

„Ahoj, Jamesi."

Myslel na ni tak úpěnlivě, že ji k sobě přivolal? Kéž by to byla pravda. Ale ten hlas přece znal. Přece si to nemohl vymyslet. Sice tolik toužil po tom, aby jej směl znovu slyšet, ale tohle bylo nemožné... Už z toho všeho blázní. Byl přesvědčený o tom, že tady nebude, že je to jen výmysl jeho vyčerpané mysli, a tak se jen váhavě otočil, připravuje se na zklamání. Ale místo toho se dostavilo překvapení a nevěřícnost.

„Nat," vydechl a párkrát zamrkal, aby se ujistil, že se v další vteřině nerozplyne jako dým. Ale ne. Stála ve dveřích, ramenem opřená o rám, ruce složené na hrudi a ve tváři křivý úsměv.

„Milii moi," řekla mu něžně, až se mu zachvělo srdce. Odhodil fotografie na stůl a hlučně se zvedl. V uších mu zběsile tepalo, dech se mu zadrhával v krku a nic z toho, co jí chtěl James povědět, se nemohlo dostat ven. „Přišla jsem za tebou."

„A už zůstaneš?" zeptal se dychtivě a vyrazil k ní. Její posmutnělý úsměv a sotva postřehnutelné zavrtění hlavou jej ale zarazilo na půli cesty. „Proč ne?" zašeptal a hlas se mu zachvěl. Jako by se všechno zase začalo bortit.

„Protože už sem nepatřím, milii moi," odpověděla mu a starostlivě se na něj zahleděla. „Přišla jsem za tebou, protože si s tebou musím promluvit. Musíme si promluvit, Jamesi."

Nechci, abys odešla. Nepustím tě. Prosím, zůstaň. Musíš tu zůstat. Už mě tu nenechávej samotného. To všechno chtěl vykřiknout, dostat to ze sebe. Ale místo toho opatrně, jako by se bál odpovědi, nadhodil: „Jsi skutečná?"

„Jsem součástí tebe. Jsem tvá vzpomínka," řekla, a protože ještě pořád stál na místě a neudělal další krok vpřed, byla to ona, kdo zkrátila vzdálenost mezi nimi. Zdvihla ruku a něžně pohladila Jamese po tváři. Překryl její ruku tou svou a mazlivě se opřel do její dlaně. Pousmála se. „Mrzí mě to, Jamesi, že jsme spolu nemohli strávit víc času. Ale jsem vděčná i za to málo, co jsme dostali. A ty bys měl být také."

„Já jsem vděčný," odporoval jí. „Ale -"

„Ale chceš víc. Wanda se kvůli tobě trápí. A ty přestáváš žít. Lpíš na vzpomínkách, na snech, na věcech, které se nikdy nestanou reálnými. Jsem mrtvá, Jamesi. Já se nemůžu vrátit, rozumíš?" šeptala mu naléhavě.

„Ne. Neříkej to," zanaříkal.

„Ale je to pravda a ty si to musíš připustit. Jamesi, nenech si kvůli tomu všemu protéct život mezi prsty. Jsi konečně volný."

„A k čemu mi to je? Ty jsi pryč," vyčetl jí. „Kdyby se místo tebe obětoval Barton -"

Zamračila se. „Clint má rodinu. A ty jsi sobecký!" obvinila ho. „Záleží ti jenom na sobě a na tom, abys byl spokojený, na tom, abych se vrátila a zůstala s tebou. Jenže Clint má rodinu. Tohle jsem nemohla dopustit, rozumíš? Víš, jak těžké by to pro Lauru bylo? A pro děti? To bys chtěl, aby vyrůstaly bez táty? Jen abys ty byl spokojený?"

S každým jejím dalším slovem byl zahanbenější a nedokázal se jí podívat do očí. „Ne," řekl nakonec potichu.

Chvíli si jej prohlížela, a pak si zoufale povzdechla. „Jsi závislý na životě, který nikdy neexistoval, který ani nemůže existovat. Jsi závislý na těch pocitech, které při tom máš. Ale tohle není skutečné, Jamesi, rozumíš? Musíš se probudit, musíš se vzpamatovat, postavit se na nohy a jít dál. Já se nemůžu vrátit a ty s tímhle musíš přestat. Slib mi, že půjdeš dál," vyhrkla a chytila jeho obličej do dlaní.

„Nemůžu..."

„Musíš. Musíš tuhle kapitolu uzavřít, Jamesi. Je po všem, je konec. Náš příběh byl dovyprávěn. Musíš se se mnou rozloučit. Dát mi sbohem. Protože jedině potom si uvědomíš, jak to doopravdy je, že je to nevyhnutelné. A budeš schopný jít dál. Nesmíš se ohlížet zpátky. Přestaň se vracet do minulosti."

„Co když se prostě vracím pro tebe, pro nás, pro ten pocit, když jsme byli spolu?" odvětil a přejížděl jí očima po obličeji. „Nat, byla jsi všechno, co jsem měl."

V očích se jí objevily slzy. „A právě proto se musíš naučit žít beze mě, milii moi. Musíš mě nechat jít. Nech mě jít, Jamesi. To nic, to nic. To je v pořádku," ujišťovala ho šeptem a setřela mu první slzy. „Dovol si truchlit, dopřej si tolik času, kolik bude potřeba. Ale zároveň začínej znovu žít. Už se nevracej zpátky. Nepros Wandu o to, aby ti ulehčila od bolesti, aby pro tebe vytvořila další realitu, dobře?"

„Nedokážu ti dát sbohem," přiznal se jí potichu a sklopil pohled. Už pochopil, proč je tady. Pochopil, že nyní je to skutečně naposled, co ji vidí.

Přišla se s ním rozloučit. A přišla mu pomoci, aby pro něj bylo snadnější ji nechat jít.

„Ale dokážeš," ujistila ho. „Dostaň to ze sebe, všechny ty pocity, co ti tak ubližují. A až vypláčeš přesně tolik slz, kolik bude třeba, pochopíš, že ti nezbývá nic jiného, než tu ránu hojit, než čekat, až se tvoje vzpomínky změní z bodavé bolesti na jemný dotek, co tě pohladí po duši. Přestaneš si říkat, proč jsme dostali tak málo času, a budeš vděčný, že jsme alespoň chvíli mohli mít jeden druhého." Bucky vydechl přebytečný vzduch z plic, sevřel její tvář ve svých dlaních a opřel se čelem o to Natashino. Ucítil, jak se nosem nepatrně otřela o ten jeho. V jejím hlase zaslechl úsměv, když mu říkala: „Třeba se potkáme v jiné realitě, v jiném životě. A bude to lepší a krásnější, než jaké to bývalo. Dostaneme víc času, který budeme moct strávit spolu." Pohladila jej po tváři. „Budu muset jít, lásko."

„Ne, prosím. Nechoď. Ještě nechoď," zaprosil zoufale.

Smutně se na něj usmála. „Musíš se naučit žít beze mě, Jamesi. A ty to zvládneš, já vím, že ano. Vím, jaký to je pocit. Jako by ti rozervali duši. Ale všechno bude v pořádku. Jen tomu dej čas a jdi tomu naproti." Vpíjel se jí do jejích zelených očí, toužil se v nich utopit a zůstat navždy s ní. „Víš, co mi říkala máma? Bolest nás posiluje. A ty jsi silnější, než si myslíš."

„Miluju tě," vyhrkl Bucky rychle, jako by se bál, že by mu teď mohla každým okamžikem zmizet.

Skrz slzy se na něj usmívala. „Já tebe také, milii moi," zašeptala mu a stoupla si na špičky, aby naposledy spojila jejich rty v jedny. Její polibek hřál jako slib. „Nezapomeň zase žít. Sam tě potřebuje. Svět tě potřebuje." Pevně mu stiskla ruku. „Tak je nezklam..."

„Nat..." natáhl k ní ruku, ale už byla pryč. Zůstalo po ní jen prázdno, v duši teplo jejího pohledu, na rtech poslední polibek. Byla už doopravdy pryč. A on se s tím musel smířit.

Najednou se Bucky probudil. Ležel na stole, hlavu položenou na pažích, kolem rozprostřené fotografie. Vymrštil se ze židle tak rychle, až se mu zatočila hlava. „Nat," vyhrkl a zmateně se rozhlížel po pokoji, jako by se před ním schovávala. „Nat..."

Schoval obličej do dlaní. Bylo mu těžko u srdce. Musel jí dát sbohem, ale jak jen to má udělat? Dovol si truchlit, dopřej si tolik času, kolik bude potřeba. Byla všude. Cítil ji všude. A paradoxně to v něm vyvolávalo ještě větší úzkost. Musí odsud zmizet, jinak to nikdy nedokáže.

Pohledem zavadil o sbírku fotografií. Hmátl po jedné, na níž se smála. Tolik mu chyběla. Díval se na její šťastnou tvář, jež byla navždy zvěčněna na fotografii. „Vždycky tě budu milovat, Nat," řekl jí potichu. „Můžu ti dát sbohem, ale nikdo mě nemůže přinutit, abych tě přestal milovat." Zoufalství v něm vyvolávalo úzkost, na hrudi jej hřála její láska, ale srdce bylo plné bolesti.

Bolest, láska a zoufalství jsou totiž spojené v nekonečném řetězu.