─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

„Tvůj otec je... zvláštní člověk," ozval se po chvíli Bucky, když už oba seděli v malém letadle a mířili ze společné mise domů. I když, domů asi nebylo to správné slovo. Ani jeden z nich nikde nezapustil kořeny, protože příliš často cestovali z místa na místo, neměli se ke komu vracet, neměli to, co většina Avengers. Tony Stark žil s Pepper Pottsovou a malou dcerou; Thor se mohl pokaždé vrátit na Ásgard; Steve budoval svůj vztah s Sharon; Clint měl dlouhá léta utajovanou rodinu; Bruce se vrátil ke své milované práci... Jen oni dva byli neustále posíláni na nové mise SHIELDU, protože tak to bylo nejjednodušší. Byli samotáři. A i přes spoustu společných misí mezi nimi bylo podivné napětí, které si přitáhli z minulosti, když byli nuceni nedobrovolně ukončit svůj vztah. Viselo to mezi nimi ve vzduchu, oba dva to cítili, ale nedokázali o tom mluvit. A tak kolem sebe opatrně kroužili a něžně a s jistou bolestí vzpomínali na to, jaké to mezi nimi bylo dříve.

Natasha si odfrkla a rozpustila si vlasy. Bucky na ní spočinul pohledem o trochu déle, než bylo vhodné, a pak rychle uhnul očima jinam. „On není můj otec, ne... ne doopravdy. A nemusíš mi lhát, mně pravda neublíží. Vím, že Alexi je idiot, znovu jsem se o tom nedávno přesvědčila. A abych byla upřímná, nemyslela jsem si, že jej zase uvidím. Navíc po tak krátké době." Neviděla jej dvacet let a teď, když už tátu nepotřebuje, na něj bude narážet častěji, než by chtěla. Nebyl tak špatný člověk, ale byl příšerně nemožný. A vidět ho při jejich misích znamenalo větší pravděpodobnost, že se zase k něčemu přichomýtne, a ona jej nechtěla zase dostávat z vězení.

„Máš zajímavou minulost," prohlásil po krátké chvilce Bucky. „Kromě toho, že máš mladší sestru, nevím o tvé rodině zhola nic. Nevěděl jsem, že ses s nimi zase setkala. Jak jsi je našla?"

„Jsem špion, nebylo to zas až tak těžké," odpověděla mu neurčitě. „Byla to vlastně Yelena, která o sobě dala vědět jako první. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že na mě zapomněla, že se pokusila žít normální život, že se z ní stala normální mladá ženská, co se snaží vytěsnit všechny hrůzy, co se jí staly, když byla malá. Čekala jsem, že si na mě, na Melinu a Alexiho nevzpomene. Byla ještě malá. A hleďme, nebýt mojí malé sestřičky, nejspíš bychom se už nikdy všichni nesetkali."

„A to je dobře, nebo špatně, že o sobě dala vědět?" zeptal se Bucky opatrně. Byl rád, že se Natasha trochu rozpovídala, a on ji tak mohl poznat ještě blíž. Takhle dlouhý rozhovor spolu snad ještě nevedli od té doby, co se vrátil a získal nad sebou zase kontrolu.

„Nevím. Pořád to rodinný setkání nějak zpracovávám," ušklíbla se Natasha nevesele. Ano, ráda je zase viděla, přesvědčila se, že jsou v pořádku, ale... ale už nebyla malá holčička. Nebyla naivní a navíc znala celou pravdu. Věděla všechno, a aby mohla jít dál a najít na tom všem aspoň něco dobrého, musela se s tím nejdřív sama poprat.

„Rodinné vztahy dokážou být někdy pořádně komplikované," souhlasil s ní Bucky, který si na svoje rodiče už příliš nepamatoval. Jen v hrubých náčrtech si dokázal vybavit matčinu a otcovu tvář. Uplynulo už hodně let od doby, co je viděl naposledy. Zemřeli ještě před válkou a Bucky se sestrou se museli postavit na vlastní nohy. On se přidal k armádě a ona odjela do internátní školy. Dříve si byli blízcí, ale tohle je odloučilo. Byli od sebe příliš daleko a kontakt přestali udržovat. Oba dva začali žít jiný život. „Ale aspoň je máš. Máš sestru. Otce, matku, i když nejsou ti opravdoví rodiče. Víš, že tu jsou. Máš rodinu. Mně už nezbyl nikdo. I kdybych chtěl, nemám se kam vrátit."

„Och, chceš politovat?" nadhodila sarkasticky a protočila oči. „Zapomínáš na to, že jsme si na rodinu jen hráli. To já se nemám kam vrátit. Každý z nás žije jiný život a já bych znovu nemohla... nedokázala bych. Prostě by to nefungovalo! Tak si tu přede mnou nehraj, bůh ví jaký chudáček nejsi. Protože nejsi."

Nevěřícně na ni zahlížel. „Možná by nevadilo, kdybys projevila aspoň trochu soucitu," usmál se nevesele. Na okamžik měl pocit, že se to mezi nimi bortí, ale Natasha je zase vrátila zpět do zajetých kolejí. Zpět nohama na zem. „Vůbec jsi nepochopila, co jsem tím chtěl říct."

„Ty jsi nepochopil, co jsem já chtěla říct."

Protočil očima. Skoro zapomněl, jak uměla být Natasha nesnesitelná, když chtěla. Ale s tou připomínkou se mu hrudí rozlilo i příjemné teplo. Vzpomínka na to, že ji kdysi i přes to všechno miloval. Možná stále miluje. Kéž by mu jen dala šanci a on se dokázal vyznat ve svých pocitech. „Tak co kdybys mi to řekla přímo a nedělala kolem toho kličky a narážky, které nemám kapacitu pochopit, jak jsi naznačila?"

„Co bych teď dala za to, mít tady naproti sobě Bartona," zavrčela a zdvihla oči ke stropu. „Někdo mě asi vážně trestá za to všechno, co jsem provedla."

„Můžeš mi laskavě odpovědět?" Něco si pro sebe zamrmlala a najednou vstala. Smůla, že byli v letadle, protože kdyby to šlo, utekla by. Utekla by daleko od tohohle rozhovoru, od Jamese a od pocitů, které ji jen mátly a motaly hlavu. Ale aspoň se mohla přesunout na druhý konec letadla, aby mezi nimi udržela co největší vzdálenost. Jenže Bucky se postavil také a zatarasil jí cestu. „Natasho! O něco jsem tě požádal!" Nemohl uvěřit tomu, že z klidného rozhovoru se stala menší hádka.

„Fajn! Jsi idiot!" prskla na něj a zlostně se mu zadívala do obličeje.

„A to jako proč?"

„Prostě proto!"

Ušklíbl se. „Velice inteligentní a vyčerpávající odpověď, Natasho, ale zapomínáš, že už nejsi malá holka."

„Sereš mě," zavrčela na něj.

„Opravdu?" hlesl potichu. Natasha rusky zaklela a zapřela se mu rukama do hrudi, ale on jí je pevně chytil, takže ho nemohla ani praštit.

„Nesnáším tě!"

„Nepovídej."

„Pusť mě, nebo ti nakopu prdel."

„Tak do toho," vyzval ji. Nemusel ji pobízet dvakrát. V boji byla zdatná, byla silná a mrštná jako lasička, ale Bucky byl muž a navíc měl kovovou paži. Několikrát se jí podařilo jej málem shodit na zem, ale nakonec to byl on, kdo ji přišpendlil pod sebe a držel jí ruce nad hlavou.

„Už jsem ti řekla, jak moc tě nesnáším?" zasyčela na něj.

„Myslím, že ano. Ale klidně mi to zopakuj, jestli ti potom bude líp. Máme před sebou ještě dlouhý let, takže jestli se ti tohle líbí, můžeme takhle zůstat po celou dobu," ušklíbl se a nepatrně se k ní sklonil. Jejich nosy se skoro dotýkaly.

„Jsi hroznej."

„Já vím," zašeptal a vpíjel se do jejích zelených očí. Věděl, že to nemyslí vážně, byla prostě jen vzteklá a myslela si, že mu ublíží. Ale neublížila, a Bucky si nyní připustil to, v co se zatím neodvažoval doufat; pořád k němu něco cítí. A ne, není to nenávist. Viděl jí to v očích. Cítil to. Cítil, jak to mezi nimi jiskří. Pozice, ve které se nacházeli, v něm probouzela touhu ji přinejmenším políbit. Nechala by ho, nebo by se začala bránit? Nejspíš to bude muset zjistit.

Natasha konečně mlčela. Bucky se k ní ještě víc sklonil. Cítil její zrychlený dech na své tváři. Všiml si, že se jí nepatrně rozšířily zorničky. Když jej od jejích rtů dělily jen milimetry, najednou zašeptala něco, co jej dokonale odzbrojilo.

„Je pořád naživu."

„Cože?" zeptal se nechápavě. Kouzlo okamžiku bylo pryč.

„Tvoje sestra je pořád naživu."