─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

„Nemám svoje místo na světě."

„No právě."

Natasha se probudila z neklidného spánku. Kdykoliv byla na nějaké misi, kterou jí zadal SHIELD, měla problémy se spánkem. Neustále kolem sebe viděla nějaké nebezpečí, byla neklidná, nechtěla situaci podcenit. A nerada trávila čas v prostředí, o kterém toho mnoho nevěděla. Pokaždé, co se pak vrátila domů, nebyla situace o mnoho lepší, a než se zase stihla vrátit do svého původního režimu, SHIELD už pro ni měl další úkol. Nestěžovala si, koneckonců, cestovat z místa na místo pro ni nebylo nic neobvyklého. Svoje místo na světě neměla. Neměla rodinu. Měla jen SHIELD, který jí pomohl vymanit se z vlivu Rudé komnaty.

Mrkla na hodinky. Byly tři ráno. Sice se polovinu noci převalovala ze strany na stranu, ale alespoň dvě hodinky spánku si pro sebe ukradla. Měla tušení, že už neusne, a tak se s povzdechem zvedla z matrace a zamířila potichu do kuchyně. Ani se nepřevlékala, spala ve stejném oblečení, v jakém chodila běžně ven. Co kdyby se uprostřed noci něco semlelo? Na převlékání by nebyl čas a ona by nerada chodila po městě v pyžamu.

V kuchyni si ze skříňky vyndala skleničku a natočila si do ní trochu vody. Opřela se bedry o kuchyňskou linku a zatímco se dívala z okna do podmračené noci, pomalu upíjela ze sklenice a přemýšlela, co bude do rána dělat. Nejpozději v šest hodlala Jamese vzbudit, aby vymysleli, co dál. SHIELD jim sice poskytl několik složek, oni ale přesto neměli moc stop, vodítek, a ani ne tušení, o co se vlastně jedná. Jestli Nat něco nesnášela, bylo to právě nekonečné sezení nad dokumenty a složkami. Měla ráda akci a ráda věci zkoumala na vlastní pěst. Ale tohle k tomu také samozřejmě patřilo. Pomáhalo jim to lépe poznat jejich nepřítele.

Náhle jí k uším dolehl tichý šramot. Zpozorněla a celá se napjala. Přicházel ode dveří. Někdo zjistil, že se ukrývají v tomto bytě, a přišel si s nimi vyřídit účty? Výborně, tak ať si přijde. Ona je na útočníky připravená, zda je i James, no... doufala, že pokud má tvrdý spánek, probudí jej alespoň střelba. Pravou rukou hmátla po svém pouzdru, z něhož plynulým pohybem vytáhla pistoli. Potichu, jako kočka, našlapovala vpřed, aby ani jedna parketa nezavrzala, a přitiskla se ke stěně. Když se vyklonila, měla přímý výhled na hlavní dveře. Co nejtišeji zacvakla zásobník a pevně v dlani sevřela rukojeť. Byla naprosto klidná, taková situace pro ni nebyla novinkou, tohle dělala už stokrát.

Dveře se pomalu otevřely. Natasha nevykoukla hned, trpělivě vyčkávala, počká si, co útočník nebo útočníci udělají a kudy se vydají. Musela si všechno pečlivě rozmyslet a hlava už jí pracovala na plné obrátky, jak si vymýšlela nejrůznější scénáře a jejich řešení a přemýšlela o únikových cestách, kdyby se něco opravdu nepovedlo. Hlavně, aby se vzbudil James a nechodil tu jako mrtvolka. To by přineslo víc škody než užitku, a to rozhodně nepotřebovali. Nemuseli hrát útočníkům do karet.

K uším se jí doneslo tiché zašeptání, ale slovům nerozuměla. Takže budou minimálně dva, pomyslela si v duchu. Slyšela, že se přibližují k ní, mířili směrem ke kuchyni. Tohle byla její šance. Vykročila ze svého úkrytu a zamířila na ně, připravená střílet.

Ale ještě štěstí, že to neudělala.

„Jamesi?" hlesla nechápavě, když zjistila, kdo to před ní stojí. Zatvářila se ještě zmateněji, když si všimla, že s sebou někoho vede. Někoho, kdo byl mnohem menší a mnohem mladší než ona, a nevypadal jako zajatec.

„Zatraceně, Natasho," ulevil si Bucky a mírně se zamračil. „Vyděsilas mě. Myslel jsem, že spíš."

„Máš štěstí, že mám pevné nervy," odsekla mu a vrátila pistoli zpátky do pouzdra. Pak si založila ruce na hrudi a nadzvedla jedno obočí. „Tak? Myslím, že mi máš co vysvětlovat. O co jde? Kde jsi byl, a proč jsi mi nic neřekl? A kdo je tohle?" ukázala prstem na malé dítě. Co to tady sakra dělalo? Tady - s nimi - děti nemají co dělat.

„Tak fajn, tohle bude asi na dlouho," zamumlal si spíš pro sebe. „Takže asi postupně. Tohle je Kobik," představil dítě Natashe, která si nebyla jistá, jestli se jedná o dívku nebo o chlapce. Měla sice delší světlé vlasy, to ale neznamenalo, že je to holčička. „A já se docela divím, že je už takovou dobu zticha. Celou cestu mě zasypávala otázkami," řekl a s úsměvem na rudovlásku pohlédl, ta však na sobě nedala znát jedinou emoci a dál si zachovávala svou kamennou masku. Zasypávala. Takže je to děvče. „Neposadíme se?"

„Proč ne," souhlasila Natasha, ale v tom okamžiku, jako by se Kobik vzpamatovala z transu, přestala se dychtivě rozhlížet kolem a přiběhla k Natashe. Tu dívčino chování překvapilo a trochu i zarazilo.

„Ty jsi Natasha, že jo?" ptala se jí dychtivě. „Bucky mi o tobě vyprávěl cestou sem. Říkal mi, že jsi skoro stejná jako on, jen ještě nebezpečnější, ale já se tě nebojím," zazubila se na ni sebevědomě, ale pak hlasitě zazívala a promnula si oči.

„Zřejmě jsi po té cestě unavená. Pojď, můžeš si lehnout do mé postele, já už dnes stejně spát nebudu," nabídla Natasha dívence. Byla z ní zmatená. Bylo to sice malé dítě, ale ona z ní cítila něco víc.

„Možná by bylo lepší, kdyby sis lehla na gauč," vložil se do toho rychle Barnes. „Ten je blíž kuchyni. V ložnici by ses sama mohla bát."

„Jsou tam prachové příšery?" vydechla rozrušeně Kobik a naprosto automaticky se přivinula k Natashe, jako by to byla její máma, která ji před příšerami ochrání. Nat to dokonale vyvedlo z míry a když si všimla Buckyho pobaveného výrazu, mírně se zamračila.

„Ale postel je pohodlnější. A kde ty jako budeš spát?" otázala se Buckyho a snažila se ignorovat fakt, že si Kobik hraje s jejími prsty a tahá ji za její koženou bundu.

„Nebudu spát. Za prvé bych už stejně neusnul, a za druhé ti toho přece musím dost vysvětlit," mrkl na ni spokojeně a vydal se do kuchyně. Natasha uhnula pohledem, samozřejmě, že jí neušlo, jak se Bucky snaží. Jak se snaží o to, aby to mezi nimi bylo zase stejné jako dřív.

„Tak pojď, Kobi," pobídla děvčátko a položila jí ruku na záda, aby ji nasměrovala směrem do obývacího pokoje, kde přespával Bucky. Když si všimla rozestlané deky, znovu ji zarazilo, jak se dokázal vyplížit ven, aniž by o tom věděla.

„Jsem unavená," zamumlala ospale Kobik a posadila se na kraj pohovky. Natasha jí sundala boty, protože dítko už napůl spalo, a jakmile mělo volné nožky, lehlo si a zabořilo tvář do polštáře. Natasha ji přikryla a upravila jí deku, aby děvčátku nebyla zima. Potom jí opatrně - jako by byla sama takovým gestem překvapená - odhrnula blonďaté, místy až stříbřitě bílé vlásky z obličeje. Teprve když se ujistila, že skutečně spí, vydala se do kuchyně za Buckym, který si nalil trochu whisky a pomalu ji popíjel.

„Jsem zde a poslouchám," vybídla ho Natasha netrpělivě a zapíchla do něj své zelené oči, v nichž se nespokojeně zablesklo. „Myslím, že máš co vysvětlovat." Nelíbilo se jí, že šel na misi bez ní, a ještě víc jí vadilo, že jí o tom ani neřekl. Myslela si, že si toho spolu prožili už dost, aby věděl, že jí přece může důvěřovat. Nebo tohle snad měla být nějaká odplata za to, co mu tehdy řekla? Věděl, že ji tímhle zasáhne, stejně jako ona předtím svými slovy zasáhla jeho?

James se na ni zahleděl o chvilku déle, než by asi bylo vhodné, a měl pocit, že její oči mu snad vidí až do duše, do samotného nitra. Lokl si whisky, snad aby se posilnil, protože pracovat s touhle Natashou pro něj nebylo jednoduché. Rukou jí pokynul, aby se posadila ke stolu, na němž bylo rozloženo několik dokumentů, ke kterým se ještě nedostali, jak si překvapená Natasha uvědomila, když po nich zběžně přeletěla pohledem. Jak je tohle možné? Myslela si, že už prošli všechno! Bylo toho přece tolik...

Původně si říkala, že raději postojí, ale pochopila, že tohle nebude krátký rozhovor. Sedli si naproti sobě. „Tak spusť," vybídla ho.