─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ─── 

Už jste byl navštívit její hrob?

Otázka doktorky Raynorové jej trápila už několik dní. Věděl, kde je Natasha pohřbená, ale dosud nenašel odvahu tam zajít. Bylo mu jasné, že potom by to už bylo definitivní. A on si nebyl jistý, jestli je na to připravený. Jestli má odvahu tam zajít, chvíli setrvat a pokusit se to zpracovat.

Pokoušel se tam zajít. Každý den. Kroužil kolem hřbitova, ale nikdy nepokračoval až k jejímu hrobu. Každý den to zkoušel. Každý den se dostal o kousek blíž, než se zarazil na místě a cítil, že dál už to prostě nejde. Dával tomu čas. Musí na to jít postupně. Po malých krůčcích. Jako batole, co se poprvé staví na nohy a pomalu se učí chodit.

Každé ráno, než se vydal k hřbitovu, došel do malého krámku, jenž byl nedaleko jeho bytu. Každé ráno koupil kytici rudých růží a každý večer ji nechával u poštovních schránek. Druhý den byla vždycky pryč. Když už potřetí narazil v květinářství na tu stejnou prodavačku, připadal si hloupě. Pokaždé mu kytici s úsměvem svázala a zabalila do papíru. Bucky si říkal, jestli by se pořád tak smála, kdyby věděla, že neodchází na rande za svou dívkou, ale k jejímu hrobu.

A pak ten den nadešel. Bucky kráčel známou cestou směrem k hřbitovu, v ruce držel rozkvetlé růže a v duchu se povzbuzoval, sbíral odvahu.

Slib mi, že půjdeš dál.

Snažil se, opravdu se snažil. Ale bylo to náročné. Neustále měl pocit, jako by měl kolem kotníku uvázanou železnou kouli, jíž musel vláčet s sebou všude, kamkoliv šel. Připadal si jako vězeň, co počítá dny a čeká, kdy už nastane ten, jenž jej opět učiní svobodným.

V kapse mu zapípal telefon. Zaslechl zvuk oznamující příchozí esemesku. Bucky se ani nemusel dívat, kdo mu to píše. Existoval jen jediný člověk, jenž jej s železnou pravidelností bombardoval zprávami. Dotěrný Sam Wilson, jehož má dle doktorky kontaktovat, navázat s ním přátelství... jen nad tou myšlenkou se ušklíbl. Bylo to absurdní a nemožné.

Musíš se se mnou rozloučit.

Stanul před branou hřbitova. Tady na tom místě se zastavil i včera, díval se na náhrobky a i z té dálky se snažil rozeznat ten Natashin. Vzpomínal si, že tu stál dlouho. Nasával ticho, jež občas přerušila teskná ptačí píseň, a klid, jaký si mrtví zasloužili. Hrobů tu nebylo moc, ani tolik lidí sem nechodilo. Bucky si ani nepřipadal nepatřičně, že tu jen tak stojí s květinami v ruce a nepokračuje dál, aby uctil památku mrtvých.

Kdo ví, zda by tu zůstal stát i dnes, kdyby se neobjevila starší dáma, která vypadala, že sotva popadá dech. Zastavila se kousek od něj a plátěným kapesníkem si otřela vlhké čelo.

„Můžu vám nějak pomoct?" otočil se na ni Bucky a pomalým krokem k ní došel. Překvapeně vzhlédla, ale pak se usmála.

„To byste byl moc hodný, mladý muži," poděkovala mu, když si od ní převzal nelehkou tašku a druhou rukou jí nabídl rámě, do něhož se vděčně zavěsila. Bucky se mírně usmál, když slyšel, jak jej oslovila. Pravděpodobně byl starší než ona. „Támhletím směrem, prosím," ukázala mu rukou doleva, a tak přikývl a pomalu se vydali vpřed. Žena po chvíli řekla: „Čekáte tu dlouho." Nebyla to otázka, jen konstatovala holý fakt.

Tiše si povzdechl. „Sbíral jsem odvahu."

Věnovala mu soucitný pohled a stiskla mu paži - naštěstí byla zavěšená do jeho pravačky. „Rozumím vám. Není to jednoduché, vypořádat se s tím vším, dojít až sem. Ačkoliv, přijít sem je možná snazší, než se naučit znovu fungovat a žít. Když mi zemřel manžel, dlouho jsem nebyla schopna ani vyjít z domu. Najednou si uvědomíte, jak moc vám na tom člověku záleželo, jak moc jste na něm lpěl, jak byl pro vás důležitý a dával vašemu životu smysl." Bucky cítil, jak se mu stahuje žaludek. Nejen z ženiných slov, ale i z toho, že skutečně kráčí mezi náhrobními kameny. Každou chvíli mohl narazit na ten Natashin. „Mám tu pohřbenou většinu své rodiny. A co vy? Za kým jste přišel, jestli se mohu ptát?"

Nevadilo mu jí o tom říct. Ale bylo zvláštní zmínit Natashu v takovéto souvislosti. „Za svou životní láskou," odpověděl jí prostě.

Přes tvář jí přeběhl smutný stín. „Ach. Ach ne. To mě moc mrzí."

„Děkuji," řekl potichu.

Zakroutila hlavou. „Tohle na světě není fér. Lidé by neměli umírat mladí. Rodiče by neměli pohřbívat své děti. A vůbec, malé děti by umírat neměly. Svět, a to, jak je to na něm uspořádáno, je tak zvláštní, nemyslíte?" Stihl jen přitakat, když se náhle zastavila u jednoho z hrobů. „Tak. Tady odpočívá můj manžel," řekla a láskyplně pohladila jednoduchý kamenný náhrobek. James postavil tašku na zem. „Děkuji vám za vaši ochotu, za rozhovor i za vaši blízkost. Je příjemné, když člověk při takových příležitostech není sám."

Kývl na ni. „Byla to maličkost."

Pohladila ho po paži. „Držte se, mladý muži. Vím, jak je to těžké. Budu na vás a na vaši přítelkyni myslet, abyste oba došli klidu. Jak se jmenovala?"

V očích se mu objevila něha a na tváři jemný úsměv. „Natasha," vyslovil její jméno láskyplně. Žena mu řekla, že to je krásné jméno pro krásnou dívku, a pak se rozloučili. Bucky se vydal dál a očima pátravě přejížděl po náhrobcích, hledaje jméno Nat. Přítomnost té staré dámy mu dodala trochu odvahy. Skutečně bylo příjemné, že tu nebyl sám. Trochu se mu tím ulevilo.

Blížil se k jednomu hrobu, u nějž byla záplava plyšových medvědů, svíček, květin, vzkazů i fotografií. Bucky ucítil rozlévající se bolest na hrudi, dech se mu zadrhával v hrdle a každý krok byl těžší a těžší. Byl přesvědčený o tom, že tady odpočívá Natasha. A když přišel blíž a stanul před náhrobkem, zjistil, že se nemýlil.

Natasha Romanoff. Dcera. Sestra. Avenger.

Poprvé po dlouhé době neměl potřebu plakat. A až vypláčeš přesně tolik slz, kolik bude třeba, pochopíš, že ti nezbývá nic jiného, než tu ránu hojit, než čekat, až se tvoje vzpomínky změní z bodavé bolesti na jemný dotek, co tě pohladí po duši. V uších mu zněla její slova. Stál tam, srdce mu překypovalo smutkem a hrudí se mu pomalu šířil podivně prázdný pocit. Jako by se tam rozpínala nekonečná díra. Jak jednou něco tak temného, prázdného a nekonečného zvládne být zaplněno?

„Bolest nás posiluje," hlesl přiškrceně, „to jsi mi řekla, Nat. A asi na tom je kousek pravdy, protože... no, jak vidíš, jsem tu. Přišel jsem za tebou." Prohlížel si náhrobek i dárky před ním a trochu se nad tím usmál. „Odpusť mi, že mi to trvalo tak dlouho. Ale jsem prostě slabý, Nat. Vždycky budu. Všichni mi říkají, že se přes tohle všechno jednou přenesu, ale... já nevím. Když se podívám do budoucnosti, už tam nevidím nic. Nevím, co dál. Nevím, jak to zvládnu. Ale asi nějak budu muset, viď?" Klekl si, aby mohl položit své růže ke dvěma plyšovým medvědům. Když byl takhle blízko, mohl si lépe prohlédnout těch pár fotek, které tu byly. Na většině z nich byly snímky dětí, jejichž obličejíčky zářily štěstím, že mohou stát tak blízko vedle ženy, kterou bezmezně obdivují. Holčičky chtěly být jednou stejné jako ona. Buckyho úsměv se mírně rozšířil. „Byla jsi jejich hrdinka, Nat."

„Nejen jejich. I moje. I já jsem ji obdivovala."

Bucky se překvapeně ohlédl. Pár kroků od něj postávala blonďatá žena a podmračeně si ho prohlížela. V ruce držela svíčku a zapalovač. Zvedl se, aby jí uvolnil místo, a sledoval, jak pohladila náhrobek a přidala svou svíčku k těm několika dalším. Všechny už vyhasly, a tak postupně každou zapálila. Ani jeden z nich nepromluvil, dokud se mladá žena zase nenapřímila.

„Chodím sem často, ale ještě nikdy jsem tu na nikoho nenarazila," řekla mu a přejela ho zvědavým pohledem.

„No, já sem přišel dnes poprvé. Dosud jsem neměl odvahu. Nechtěl jsem... nechtěl jsem ji takhle vidět," přiznal se jí. Kývla a zastrčila si ruce do kapes. „Jsem Ja- Bucky Barnes," představil se jí.

V obličeji se jí cosi mihlo. „Ten voják, že? Byl jsi její milenec." Přikývl. „Je to tolik let. A ty jsi za ní i přesto přišel."

„Miluju ji."

„Jo. Já taky. Je to moje sestra," řekla a otřela si rukou nos. „Jsem Yelena," představila se.

Tak vidíte, doktorko. Ani jsem ji nemusel hledat. Zničehonic se objevila a přišla sama, říkal si Bucky v hlavě a ušklíbl se.

„A jak to zvládáš?" zeptal se jí tiše.

Mykla rameny. „Nevím. Snažím se fungovat. Mám kotvy. A pracuji na nových." Pohlédla na něj. „Máš je taky?"

„Myslím, že žádné kotvy nemám," odpověděl jí a očima se vpíjel do Natashina jména vyrytého na kamenném náhrobku. „Mám jenom stébla, kterých se chytám, když se topím. Ale i ta se jednou utrhnou. Všechno je hrozně nestálé. A to mě děsí."

„Vím, jak to myslíš. Ale o tom ten život asi je. O nestálosti a nepředvídatelnosti. Má to bejt prdel. Ale pak se objevíš ve chvíli, jako je tahle, a je to všechno, jen ne prdel. A já to nesnáším. Ona si nezasloužila umřít. Obětovala se pro celej svět." Na chvíli se odmlčela. „Kéž bych jí mohla říct, jak moc ji mám ráda."

„Ona to ví," ujistil ji Bucky.

Uchechtla se a pak popotáhla. „Jo. Asi potřebuju panáka. Jdeš taky?" zeptala se ho, ale nečekala na odpověď a vydala se cestou zase zpátky.

Ale Bucky se ještě potřeboval rozloučit. Klekl si k náhrobku a prsty přejížděl po každém písmenku jejího jména. Chlad kamenné desky k němu díky rukavicím nepronikl.

„I když nás smrt rozdělila, tvoje láska žije ve mně. A já tě nikdy nepřestanu milovat, Nat," vydechl a čelem se opřel o náhrobek. Vzpomínal na chuť jejího polibku, na teplo jejího těla a měkkost jejích rtů. Přitiskl si prsty na ústa a pak něžně pohladil její jméno.

„Už můžeš odpočívat."