─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⍟ﾟ. ─── 

Bucky se rozhodl. Musí odsud zmizet. Distancovat se od všech a od všeho, co by mu jí připomínalo. Ještě v průběhu noci si zabalil všechny své věci. Stačila mu na to jediná taška. Musel se nad tím ušklíbnout. 

Nevěděl, kam půjde, ale to se nějak vyřeší. Čekal do úsvitu, pak popadl svůj telefon a odeslal esemesku. Potom se zvedl ze své ustlané postele, popadl tašku a přehodil si ji přes rameno. Vyšel ven ze svého pokoje a nehlučně za sebou zavřel dveře. Myslel si, že nebude nikdo vzhůru. Ale na půli cesty ke dveřím narazil na rozespalého Sama.

Nový Captain America se zarazil. Tolik novinek, to bylo na Buckyho vážně moc... Měl pocit, že už tu nemůže dýchat. „Kam se chystáš?" zeptal se ho podezřívavě.

„Pryč," odpověděl mu prostě a chystal se kolem něj projít, ale Sam jej pevně popadl za paži. Bucky mu věnoval naštvaný pohled. Byl nevyspalý, netoužil po rozhovoru, nechtěl, aby jej přemlouvat a promlouval mu do duše. To byla poslední věc, na kterou měl náladu. 

„Jak pryč? Kam pryč? Kdybych tě tu nepotkal, tak by ses prostě sbalil a jen tak odešel, aniž bys komukoliv cokoliv řekl?" ptal se ho nevěřícně. „Myslel jsem, že jsme tým -"

„My nejsme a nikdy nebudeme tým," zaskřípal zuby. „Jdeme každý svou vlastní cestou. A já radši pracuju sám, chápeš?" odsekl mu a vytrhl se z jeho sevření.

„Myslel jsem, že kvůli Stevovi se spolu naučíme vycházet, fungovat," řekl ještě Sam, když Bucky odcházel, „ale zřejmě jsem se pletl."

„Jo, zřejmě jo," zavrčel Bucky a ani se neohlédl. Sam stál uprostřed chodby s rukama založenýma na hrudi a sledoval, jak mu Barnes mizí před očima a odchází neznámo kam. Když se ozvalo hlasité prásknutí dveří, povzdechl si a přejel si rukou po obličeji.

„Stalo se něco?" zeptala se Wanda starostlivě a vykoukla ze svého pokoje. „Slyšela jsem zvýšené hlasy -"

„Jo, nepřekvapivě jsme se rafli s Barnesem," odpověděl jí Sam a otočil se na ni. Pomalu přicházela k němu a prohlížela si jej. „Rozhodl se odejít. Ne," popadl ji za paži, když zalapala po dechu a chystala se vyrazit za ním, promluvit si s ním a přesvědčit jej, aby se vrátil, „nechoď za ním. To nemá cenu. Mohla by ses snažit sebevíc, ale nepohnula bys s ním. Když se pro něco rozhodne, je těžký jej od toho dostat. A teď vypadal obzvlášť odhodlaně."

„Ale proč odešel?" zeptala se ho nechápavě, ale vzápětí si začala říkat, jestli na svou otázku náhodou nezná odpověď ona. Že by to bylo kvůli ní? Kvůli tomu, co se stalo, a že už odmítla mu podsouvat nereálné představy jeho života s Natashou?

„Nemám tušení," zabručel Sam. „Ale vykašli se na to, Wando. Je to paličák. Třeba se nakonec vrátí," nadhodil, ale neznělo to, že by byl přesvědčený o svých slovech. Ani jeden tomu nevěřil. Sam se na rudovlásku podíval. „A co ty? Řekl mi, že nikdy nebudeme tým. Asi nebudeme tak dobří a sehraní jako Avengers, ale to neznamená, že to spolu nemůžeme zkusit a zapracovat na tom. Jak to vidíš? Taky se mě chystáš opustit a jít vlastní cestou?"

Wanda se nevesele usmála. „Nemám kam jít. A koneckonců, tohle je nejspíš můj jediný domov, ne?" Pak k němu zvedla pohled. „Nový tým. To nás tedy moc nezbylo."

Sam si povzdechl. Měla pravdu. Začal pochybovat o Stevově rozhodnutí. Opravdu udělal správně, když mu předával svůj štít? Neměl si místo něj vybrat někoho jiného? Sam měl pocit, že na ten štít nemá právo, že mu nemůže patřit. Vždyť ani není schopen si udržet tým a vést ho. Jako Captain America začal selhávat už na začátku. A to nebylo dobré.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⍟ﾟ. ─── 

„Kousek odtud je moc hezký park. Mohli bychom si tam sednout, co ty na to?"

Bucky mlčky souhlasil. Před pár minutami jej vyzvedl před domem a cestou jej poočku sledoval. Bylo to pro něj pořád zvláštní, vidět jej v takovémhle stavu, v takové podobě. Bolelo ho to a podivně tížilo na hrudi.

Steve jeho pohled nejspíš vycítil, protože se potutelně usmál. „Přijde ti to divné, viď? Pořád si na to nemůžeš zvyknout," řekl mu a Bucky se podíval do jeho staré, vrásčité tváře. Polkl.

„Na tohle si nezvyknu nikdy, Steve," odpověděl mu s povzdechem. „Těch novinek je na mě za poslední dobu nějak moc."

„Já vím. Rozumím tomu, jak se cítíš."

„Ale jsem rád, že jsi prožil šťastný život, takový, jaký jsi chtěl. Zasloužíš si to víc než kdokoliv jiný," dodal rychle, a myslel to upřímně. Ztráta přítele jej bolela, ale dokázal to pochopit. Kdyby dostal tu možnost, také by si vybral dlouhý život, jenž by strávil po boku Natashy. 

„Bylo to krásné. Přál bych ti, abys to mohl také zažít, Bucky," řekl mu Steve s mírným úsměvem. Došli do parku a posadili se na lavičku. „Tak. A teď bych měl nejspíš jako správný stařík začít krmit holuby, co myslíš?"

Bucky se tiše uchechtl. „Jestli ti to udělá radost..."

Steve se zamyslel. „Ne, vlastně ne. Ale ty sis chtěl o něčem popovídat, nemám pravdu?" nadhodil a otočil na něj hlavu. Bucky seděl vedle něj v předklonu a mnul si ruce. Steve se všiml, že nosí rukavice, i když bylo poměrně teplo. Pochopil.

„Jak se ti daří?" řekl místo toho James a díval se za mladým párem, který kolem nich prošel. Rudovlasá dívka se smála a tiskla se k tmavovlasému muži, jenž ji držel kolem ramen.

Steve následoval jeho pohled. „Mám se dobře, Bucky, ale tohle není o mně. Chtěl sis promluvit. O sobě a o Natashe, nemám pravdu?"

Usmál se. „Máš mě dokonale přečteného."

„Vidím, jak se trápíš. Stýská se ti."

„Ano," přiznal tiše a prohrábl si rukou své krátké vlasy.

„Ten tvůj nový účes, líbí se mi."

Bucky se zasmál. „Nebal mě, jsi ženáč."

Steve jej s úsměvem poplácal po rameni. „Tak povídej."

„Já vlastně nevím co. Napsal jsem ti, protože jsi můj nejlepší přítel. A taky jediný přítel."

„To neříkej."

„Vždyť je to pravda. Nemám nikoho, a je mi tak dobře. Nechci se už upínat k lidem," odvětil a zadíval se před sebe. „Myslel jsem, že s tebou bude jednoduchý o tom mluvit. Ale není. Pořád je to stejně těžké a já nevím, co říct. Jak se vyjádřit k tomu všemu. Je to hrozně zvláštní, víš? Tohle všechno," povzdechl si ztěžka. „Hydra mi vzala všechno, ale zároveň mi dala to nejlepší, co mohla. Jen díky nim jsem potkal Natashu. Já vím, zní to hrozně divně... ale je to tak. Vidím ji. Tu malou holku, kterou unesli, trénovali ji, nutili ji zabíjet. V tom všem... byla mým světlem. Když jsem býval s ní, byl jsem... byl jsem víc Jamesem než Winter Soldierem. A díky Wandě jako by ty vzpomínky byly ještě barevnější..."

„Díky Wandě?" zpozorněl Steve, jenž dosud tiše naslouchal. „Co s tím má společného Wanda?"

A Bucky mu všechno řekl. Jak ji požádal, jestli by se svou magií nemohla něco zkusit. Jak mu v mysli vytvářela nejrůznější životy s Natashou. Jak moc se k tomu upnul, jak moc to miloval. Když o tom mluvil, měl takovou jiskru v oku. Jiskru, jakou u něj Steve neviděl už dlouho. 

„Ona byla ta jediná, Steve," řekl mu naléhavě. „Nikdy nebudu schopen milovat někoho dalšího, protože ona jediná mi mohla rozumět. Pomohla mi přenést se přes to všechno špatné, dokázala pochopit, jak se cítím, protože si něco podobného prožila i ona sama... Žádná jiná se jí nemůže rovnat. Žádná není taková jako ona."

„Ach, Bucky," povzdechl si a pomalu zavrtěl hlavou. „Tohle ti uškodilo víc, než si myslíš. Skutečně to nebyl dobrý nápad, ale rozumím ti, proč jsi to dělal. Je dobře, že už jste s tím přestali. Musíš se naučit žít bez Natashy. Vím, že ji miluješ, a že to pro tebe bude těžké, přenést se přes to všechno. Ale nemusíš jí přece dávat finální sbohem." Bucky na něj nadějně pohlédl. „Musíš si dát čas, abys to všechno zpracoval. Po nějaké době budeš schopný žít dál bez ní, a naučíš se milovat ji tak, aby tě to nesvazovalo, abys nelpěl jen na ní. Neloučíš se s ní navždy. Pořád bude žít v tobě samém, ve tvých vzpomínkách."

Bucky přikývl. Steve jej trochu uklidnil. „Já vím, asi ti to připadá divné, protože jsem s ní vlastně žil jen v Rudé komnatě... Je to divné, protože jsem ji vlastně ani neznal. Znal jsem ji jako tu malou holku, sotva dvacetiletou ženu... Potom nás od sebe odloučili. Vzali mi spoustu vzpomínek na ni, ale tehdy, na tom mostě, jsem ji poznal. A když jsem konečně dostal možnost žít znovu poblíž ní... byla pryč. A teď... pořád ji vidím, Steve," vydechl a svěsil hlavu. Když zavřel oči, byla tam. Usmívala se na něj a její zelené oči zářily. Vypadala šťastně, jako by byla ráda, že jej vidí. „Kdyby ta druhá verze mě, ta, kterou vytvořila Wanda, byla teď na mém místě... když je Natasha pryč... Byl by totálně zničený. Byl by na tom ještě hůř, než jsem já teď." Nedokázal si to představit. Kdyby s Natashou doopravdy prožil to všechno, co si přál, po čem toužil, a pak by o ni přišel... asi by to nevydržel. Musel by odejít za ní.

Steve ho pozorně sledoval. „A co ten druhý Bucky sdílel s Natashou?" zeptal se jej jemně.

Bucky se usmál a před očima si promítl to všechno, co díky Wandě mohl zažít. Bylo to krásné. „Ten nejlepší život, jaký mohl mít."