─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Samozřejmě, že s jeho návrhem souhlasila. Řekla mu to až o pár dní později, během jejich intenzivního tréninku, byť o své kladné odpovědi měla jasno již v momentě, kdy svou otázku jen vyslovil. Jak by jej mohla odmítnout? Nerozuměla tomu, ale okouzlil ji. Ještě nikdy k nikomu necítila to, co cítila k vojákovi Barnesovi. Chtěla mu dát souhlas již toho večera, kdy ji odnesl na pokoj a zůstal s ní, ale zaprvé se šokem nezmohla na jediné slovo, a zároveň jí v mysli hlodala nepříjemná myšlenka.

Co když je to past?

Ano, Rudou komnatu nenáviděla, byla jejím prokletím. Nechtěla zde být. A slečna B. měla v něčem pravdu - nechtěla být ani mrtvá. Několik dní proto strávila tím, že Jamesovu nabídku rozebírala ze všech stran a o něco ostražitěji než obyčejně si prohlížela všechny, se kterými přišla do styku. Takže buď se o žádnou past skutečně nejednalo, nebo byli všichni až příliš dobří herci a Natalia se měla ještě co učit. Ušklíbla se. Vždycky existovaly jen dvě možnosti.

Ať se snažila sebevíc, na nic se jí přijít nepodařilo. A tak se rozhodla to risknout. Říká se to přeci, ne? Kdo riskuje, vyhraje. A i kdyby se ukázalo, že ji James zradil a spolčil se proti ní se slečnou B.... asi by se na něj přesto nezlobila. Koneckonců, ať už byla smrt nepříjemná nebo ne, a byť by se jí Natalia raději vyhla, než jí vyšla vstříc, pořád byla jistým vykoupením z tohoto pekla jménem život.

Ale nakonec přece jen vyhrála. James ji nikomu neprodal. A ona... byla šťastná. Oni oba.

Natalia ležela ve své posteli, zády k otevřenému oknu, jímž dovnitř proudil studený vánek. Vždycky měla v pokoji raději zimu, a okno si vždy zavírala těsně před tím, než se rozhodla jít spát. Poslední dny ale nemohla oka zamhouřit. Častokrát se přistihla, jak uprostřed noci zírá na temný strop a s úsměvem si přehrává všechny okamžiky s Jamesem. Moc jich nebylo, ale o to výjimečnější pro ni byly, střežila si je jako poklad. Vždycky si pro sebe ukradli jen chvilku, když měli jistotu, že je nikdo nevidí. Ať už to bylo pohlazení, skrytý úsměv, malé psaníčko, polibek... vždycky to v nich probudilo tak mocný plamen vášně a touhy, až se Natalii zadrhával dech v krku, až měla pocit, že ji to spálí. Neveřejnost a tajemnost jejich vztahu jako by ty pocity dělala ještě intenzivnějšími. A to se jí na tom líbilo. Kdykoliv absolvovala hodiny baletu se slečnou B., bylo to pro ni mnohem lehčí a snesitelnější. Oddávala se vzpomínce na svého Jamese a musela se držet, aby nedala najevo triumfální úsměv. Slečna B. jí vždycky spokojeně připomínala, že ona ve světě žádné místo nemá. Ale ona jej měla. Byla v Jamesově srdci, a to jí stačilo ke štěstí. Jejich společné tajemství ji hřálo v hrudi jako talisman. Obtančila slečnu B. a dokázala si, že neměla pravdu. A to pro ni bylo jako vítězství.

Musela se pro sebe usmát. Slečna B. o nich neměla ani tušení. Neměla nejmenší tušení o tom, že v Rudé komnatě, přímo jí před nosem, kvete mezi dvěma mladými lidmi láska. Vyšší a nádherný cit, který zde byl zakázán. Natalia se kousla do rtu, aby se hlasitě nerozesmála. I kdyby dostala tisíce trestů na každičký den, zvládla by je a vnitřně by se smála.

K uším jí náhle dolehla tlumená rána, která ale v tichu noci zněla neobyčejně hlasitě. Polekaně se otočila - a pak si úlevně vydechla, když na svém parapetu spatřila sedět tmavou postavu, od jejíž kovové paže se odrážely stříbrné paprsky měsíce. „Jamesi!" vyslovila jeho jméno s káravým podtónem. Byť byla šťastná, že jej vidí, že za ní poprvé přišel, i přesto ji naplnily obavy. „Neměl bys tu být," řekla mu a vstala z postele. Natáhla k němu ruku, za níž ji uchopil a okamžitě si ji přitáhl k sobě na hruď. „Jestli přijdou na to, že jsi pryč... jestli nás najdou... zabijí tě," vydechla znepokojeně a přejela mu prsty po neoholených tvářích.

„To je mi jedno," opáčil a sklonil se k ní, aby si konečně uzmul dlouhý polibek, aniž by oba dva byli v napětí z toho, že se někdo vynoří zpoza rohu a spatří je. „Potřeboval jsem tě vidět," zašeptal jí proti rtům a ucítil, jak se usmála.

„Taky jsi mi chyběl," zavrněla a rukama mu přejela po rozloze ramen. „To naše skrývání je úžasné a vzrušující, ale zároveň mi to nikdy nedá dost. Potřebuju víc tebe, Jamesi. Tohle mi nestačí," vydechla rozechvěle a zvrátila hlavu dozadu, když jí James přitiskl rty na krk a motýlími polibky sklouzl na její hrdlo.

„Cítím to úplně stejně," prozradil jí šeptem a ochutnával její hebkou kůži. „Bože můj, Nat, přivádíš mě k šílenství."

Usmála se pro sebe, prsty mu pohladila zátylek a rukama mu vjela do jeho delších vlasů. Okamžitě ji uchopil do náruče a odnesl ji k posteli, na níž ji hodil, což ji rozesmálo. V dalším okamžiku se vztyčil nad ní a s šelmovským výrazem se sklonil k její tváři, žádaje o polibek. Cožpak ho mohla odmítnout? Byli tu jen sami dva, nikdo o nich nevěděl, a konečně měli spoustu času. Proč si to nevychutnat, neužít? Celá se mu poddala.

„Myslím, že tě miluji, Jamesi Buchannane Barnesi," řekla mu trochu stydlivě a ostýchavě se mu podívala do tváře. Ještě nikdy nikomu tahle slova neřekla.

Něžně se na ni usmál. Srdce mu přetékalo láskou a v tenhle okamžik ji zbožňoval víc než kdy jindy. „Myslím, že tě taky miluji, Nat," prozradil jí a vtiskl jí láskyplný polibek. „Zůstanu u tebe celou noc," zašeptal jí. Stáhla si ho vedle sebe a přitulila se k jeho hrudi, obmotávajíc si nohu kolem jeho pasu. Položil jí dlaň na odhalené stehno a prsty jí kreslil na kůži pravidelné kroužky.

„To jsem ráda, že ti nemusím dávat rozkaz, vojáku," zavtipkovala.

Zatvářil se pobaveně. „Jen to přiznej, že ve skutečnosti bys mi chtěla rozkazovat. Užívala by sis to." Natalii zajiskřilo v očích, ale nahlas neřekla nic. „Budu za tebou chodit každou noc, hm?" nadhodil a políbil ji na čelo. Nerad usínal sám, a s Natalií si připadal zvláštně v bezpečí. Její blízkost a horkost jejího těla jej uklidňovaly.

„Co když nás najdou?" strachovala se a zvedla k němu pohled. „Nechci, aby ti ublížili, Jamesi. A zvlášť kvůli mně. Neodpustila bych si to. A víš, že na tohle se tu dbá. Za každičký prohřešek dostaneš trest. I za tu nejmenší věc. V tomhle místě pro lásku není místo. A jestli to zjistí, zabijí tě."

„Nenajdou nás, neboj se," uklidňoval ji. I on sám nad tím už poslední dny několikrát přemýšlel, ale došlo mu, že mu tohle všechno za to riziko stojí. Natalia byla to nejlepší, co jej tady potkalo. A jediné, co ji o něj může připravit, je smrt. I kdyby jej poslali třeba do lágrů na Sibiři, on by se vrátil a našel si ji. „Budeme opatrní, budeme dávat pozor. Musíme být před nimi vždy o krok napřed. Nepřijdou na nás. Nebudou na to mít dostatek času."

Zmateně povytáhla obočí a plná zvědavosti se mu zahleděla do tváře. „Co tím myslíš?" naléhala na něj a srdce se jí rozbušilo.

Zvedl ruku a zastrčil jí pramen rudých vlasů za ucho. „Prostě odsud utečeme," odpověděl jí prostě, hlasem naprosto klidným a vyrovnaným.

Natalia zalapala po dechu a zprudka se posadila. „Cože?" vyhrkla. „Jak - jak chceš odsud utéct, Боже мой? To je nemožné -"

„To nemůžeš vědět, Nat," skočil jí do řeči, příliš nadšený tou myšlenkou světa za zdmi Rudé komnaty, v němž by mohli žít svobodně svůj život takový, jaký by sami chtěli. „Jen proto, že se o to nikdo nepokusil, - buď na to byl příliš zbabělý, nebo se mu zde zkrátka líbí a takový režim mu vyhovuje - neznamená, že je to nemožné. Prostě budeme první, komu se to podaří. Já odsud chci utéct, Nat. Nechci být jejich loutkou až do konce svého života. Chci prožít svůj život s tebou, a to je v Rudé komnatě nemožné. Půjdeš se mnou, Nat?" upřel na ni svůj zrak. Dívala se na něj, jako kdyby spadl z Marsu, ale zároveň k němu pociťovala hluboký obdiv za jeho odhodlání a odvahu. „Půjdeme spolu vstříc naší společné budoucnosti?"

Byla vyděšená, samozřejmě. Ale Jamesova slova v ní probudila nezkrotnou touhu po svobodě. Po možnosti žít s Jamesem a věčně se neskrývat před ostatními. Ale, proboha, byl útěk skutečně možný? Existovala šance, že se jim může povést?

Musela věřit, že ano. Koneckonců, i ona toužila po tom, moci z Rudé komnaty zmizet. A ač ji svíral strach, touha, naděje a její sny byly silnější. Usmála se na něj a vzala jeho tvář do dlaní. „Půjdu s tebou, milii moi. Až na konec světa."