─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Po fázi šoku, nevěřícnosti a popírání přišla fáze prvotní čiré radosti, ale i strachu. Svou mladší sestru Rebeccu neviděl přes sedmdesát let. A teď, po tolika letech, má možnost se s ní zase setkat. Jaké to bude? Jaká bude ona? Přivítá ho s otevřenou náručí a bude mít radost, nebo mu nebude věřit a pošle jej pryč?

„Nebuď nervózní," řekla mu Natasha, zrovna když minuli ceduli s nápisem Westview. Prsty poklepávala o volant do rytmu hudby, která se linula z rádia, a pomalu ubírala na rychlosti.

„Kdybys byla na mém místě, tak bys nebyla nervózní?" opáčil Bucky a pozorně sledoval, kudy jedou. To, co se mezi ním a Natashou stalo před pár dny v letadle, zůstalo nevyřčené mezi nimi, ostatně jako všechno doposud. Otočil se na rudovlásku, která udělala ze žvýkačky bublinu. Ta vzápětí hlasitě praskla. „Jak jsi to vůbec zjistila? Jak víš, kde bydlí?"

„Mám svoje zdroje," odpověděla mu neurčitě. Vlastně by se divil, kdyby mu řekla pravdu. Takováhle odpověď pro něj nebyla novinkou, většinou odpovídala přesně v tomhle duchu a neříkala nic napřímo. Už si na to zvyknul. Ale ona musela být tajemstvími přímo zahlcená a Bucky nechápal, jak to dokáže všechno zvládat.

Najednou zastavila u nevelkého domu, jehož zdi byly natřeny na bílo. V oknech byly postavené truhlíky s květinami, jež zářily veselými barvami. Buckymu se rozbušilo srdce, když si uvědomil, že tam za těmi zdmi žije jeho sestra.

There was a time when I was alone...

„Jamesi," oslovila ho jemně po chvíli ticha, když stále seděl na místě spolujezdce, mlčel a sbíral odvahu. Proč se tolik bojí? Nedokázal se přinutit odepnout pás, otevřít dveře a vystoupit z auta. Nowhere to go and no place to call home... „Tam za těmi zdmi je tvoje rodina. Rebecca na tebe čeká, Jamesi. Čeká, až se vrátíš. Domů." My only friend was the man in the moon... Ucítil, jak jej Natasha bere za ruku. Stiskla mu ji. „Víš, co nám s Yelenou říkal táta? Sáhněte po hvězdách. Natáhněte se pro ně. Splňte si sny. Jamesi, je to tvoje rodina. Tvoje hvězda, tvůj sen. Nenech si ho proklouznout mezi prsty."

And even sometimes he would go away, too...

Teprve poslední slova jej donutila vzhlédnout, podívat se na Natashu. Sledovala ho starostlivým pohledem, jaký u ní už dlouho neviděl. Najednou vypadala jinak. Stiskl jí ruku nazpět a alespoň chvíli si vychutnával její dotek. Pak se pousmál. „Díky, Nat," hlesl, než se pustili, a pak se odpoutal a otevřel dveře. Vystoupil ven a zavřel za sebou. Měl pocit, jako by jeho nohy byly ze želé, celý se chvěl a dech se mu zadrhával v krku. Zaslechl, jak Natasha stáhla okénko.

„Jamesi, zvládneš to."

Kývl. A pak se k ní otočil, sklonil se a nahlédl dovnitř. Pobaveně se na ni zašklíbil. „Řekla jsi mu tati," popíchl ji. Natasha protočila očima, ale usmívala se.

„Mazej už!"

Tentokrát už jej nemusela přemlouvat dvakrát. S příjemným očekáváním vykročil na příjezdovou cestičku a zamířil k domu. Když stanul před dveřmi, na tři vteřiny stisknul zvonek. A pak nedočkavě čekal. V břiše se mu usadil zvláštní pocit, taková směsice nadšení a strachu. Přijde mu otevřít Rebecca? Jak proběhne jejich setkání po letech? Dojde na slzy?

V dalším okamžiku se otevřely dveře a na prahu se objevila mladá dívka, mohlo jí být tak kolem osmnácti let. Bucky se zarazil. Tohle nebyla Rebecca -

„Přejete si?" zeptala se ho a zmateně si jej prohlížela od hlavy až k patě.

„Já - dobrý den, já jsem... já jsem Bucky Barnes," vykoktal a napřáhl ruku. Děvče si s ním neohrabaně potřáslo a bylo vidět, že jí ve tváři začíná pomalu svítat pochopení. „Přišel jsem za svojí sestrou. Za Rebeccou Barnesovou. Zjistil jsem, že tady žije."

„Ano, babička žije s námi," přikývla na souhlas a odstoupila ode dveří. „Pojďte dál," vyzvala ho, a tak Bucky opatrně vešel dovnitř. V zádech cítil Natashin intenzivní pohled. „Mami! Máme návštěvu!" křikla kamsi a naznačila Buckymu, ať jde za ní. „Pro mámu to je poslední dobou čím dál náročnější. Musela dát i výpověď v práci, aby to všechno zvládala."

Co všechno? toužil se Bucky zeptat, ale nepřišlo mu to vhodné. Už tak si zde připadal cize. Nervozita se vrátila v plné síle.

„O čem to mluvíš, Dottie? Žádnou návštěvu přeci nečekáme," dolehl k nim z obývacího pokoje ženský hlas. Bucky si ani nestihl prohlédnout fotografie, jež visely na stěnách v chodbě, a Dottie už jej dovedla za svou matkou. Ta jej, jak se zdálo, okamžitě poznala, poněvadž zalapala po dechu a přiložila si dlaň na srdce. „Božínku, vy jste -"

„Bucky Barnes, moc mě těší," představil se i jí a napřáhl k ní ruku v rukavici. Zvykl si nosit rukavice a sundaval je jen doma, když si byl jistý, že jej nikdo neuvidí. „Omlouvám se, že jsem vás tu takhle přepadl, ale... musím vidět sestru. Snad to chápete." Byla tohle její dcera? Nebo snacha?

„Ale samozřejmě, pane Barnesi, chápu to. Je dobře, že jste se zastavil, lepší dříve než později, zvláště nyní -"

„Co tím -"

„- ale škoda, že jsem o tom nevěděla! Poklidila bych tu, připravila nějaké občerstvení, syna bych nechala doma a Harold by si v práci určitě zařídil volno, vždyť jste přeci jeho strýc," usmála se, a pak jako by si vzpomněla: „Ach, jsem to ale hloupá, já jsem Sarah. Sarah Proctorová."

„Těší mě," řekl jí roztržitě a zpracovával všechno, co mu řekla. „Takže z Rebeccy se stala paní Proctorová?"

„Ano, ano, ale bohužel její muž zemřel jen pár let po svatbě. Měla s ním jediného syna, Harolda. A po letech jí dělala radost vnoučata. Dottie je zlatíčko a nevím, co bych si bez ní počala..."

„Promiňte, nechci vás tu nějak obtěžovat. Je Rebecca tady?" Sarah kývla a zatvářila se zkroušeně. „Mohl bych ji vidět, prosím?"

„Ale jistě," špitla a naznačila mu, ať jde za ní. „Pane Barnesi, ještě, než za paní Rebeccou půjdete, musím vám něco říct. Před rokem jí byla diagnostikována Alzheimerova choroba a... není to s ní nyní nejlepší." Bucky zalapal po dechu. Šok jej udeřil jako políček do tváře. Becca... jeho maličká sestřička... je nemocná. A ta nemoc se nedá vyléčit...

Dovedla jej ke dveřím, které vedly do ložnice jeho sestry. Sarah si tiše povzdechla a pak krátce zaklepala. Než vstoupila do pokoje, nasadila široký úsměv. „Maminko, neuvěříte, koho vám vedu!"

Pohled, který se Jamesovi naskytnul, mu zlomil srdce. Jeho maličká sestra Rebecca vypadala jako vyhaslá hvězda. Ležela v posteli, prázdný pohled upírala do okna, vlasy měla šedivé a obličej vrásčitý. Nejhorší ale byl pohled do jejích očí. Pamatoval si, když ty oči zářily jako rozsvícená obloha, jak se v nich objevovaly rošťácké jiskry, jak v nich plápola nespoutanost. Ale teď to bylo všechno pryč.

„Becci," vydechl James a v očích jej zašimraly slzy. Sarah se na něj povzbudivě usmála a zašeptala mu, že je zde nechá o samotě. Bucky s díky přikývl a pak se posadil na židli vedle jejího lůžka. „Becci," oslovil ji znovu, a tentokrát se na něj otočila.

Chvíli si jej prohlížela, a pak sotva slyšitelně zašeptala: „Jamesi?" Znělo to spíše jako otázka. Bucky se rozplakal a natáhl se pro její ruku, jíž něžně sevřel v dlaních.

„Ano, jsem tady, Becci. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, prosím, odpusť mi. Odpusť..." šeptal jí a přitáhl si její křehkou ručku ke rtům. Na hřbet její ruky dopadly jeho slzy.

„Jamesi, jsi tady," zachraptěla a věnovala mu úsměv, který mu rozechvěl srdce. Poznala jej. Pamatuje si na něj. Odpusť, Becci. „Všichni mi říkali, že jsi mrtvý, ale já jsem věděla, že to není pravda. Věděla jsem, že jsi naživu," šeptala mu naléhavě, a pak se rozkašlala. „Jamesi, je to tak dlouho... a ty jsi pořád tak stejně hezký jako kdysi..."

Přes slzy se na ni usmál. „Ale nepovídej, Becci. Ty jsi ještě krásnější, než si tě pamatuju. Jsem na tebe tak pyšný, Becci. Podívej se, kam ses dostala. To malé děvčátko z Brooklynu má velkou rodinu, o které kdysi snilo."

„Mám velkou rodinu?" znělo to jako otázka.

Jamesovi se sevřelo srdce. „Máš velkou rodinu, Becci, jo..."

„Mám rodinu..." Na nějakou dobu se odmlčela a zřejmě se snažila si vzpomenout. Na Harolda se Sarah, na svá vnoučata. „Pamatuješ si na Steva Rogerse? Byl to tvůj nejlepší přítel."

„Jo, Becci, pamatuju..."

„Vždycky, když jsi ho přivedl k nám domů, chtěla jsem, aby si se mnou hrál," vzpomínala a před očima měla ty vzpomínky naprosto jasné, ostré a barevné. „Vždycky se mi líbil. Doufala jsem, že mě jednou vezme do nějakého tanečního baru, víš?"

Bucky se potichu zasmál a setřel si slzy. „Tak on ti to vynahradí, co říkáš? Přijde si s tebou zatančit nyní."

„Steve je tady? Je naživu?"

„Ano, je naživu..."

„To je dobře, Jamesi, to je dobře... Pořád ti říká Bucky? Pamatuju si, jak ti tehdy řekl poprvé, hrozně jsem se tomu smála..."

„Vlastně mi tak říkají všichni, Becci. Všichni kromě tebe a jedné ženy," prozradil jí.

Usmála se na něj. Víčka jí těžkla. Byla unavená. „To je dobře, Jamesi. Máš moc krásné jméno. Vždycky se mi líbilo. Ta žena... pověz mi o ní něco. Je to tvoje milá? Určitě někoho máš, že ano, Jamesi. Nemůžeš být přece sám, ty ne..."

James potlačil další příval slz. A rozhodl se Becce zalhat. Nebude ji přece zbytečně rozrušovat. „Ano, je to moje milá, Becci. A já ji moc miluji."

„To je dobře, Jamesi, to je dobře... řekni mi o ní víc..."

„Vím, že by se ti moc líbila, Becci," zašeptal jí, když viděl, jak zavřela oči. „Jmenuje se Natasha..."

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Za dvacet minut se vrátil zpět do auta. Vyprávěl Becce o svém životě, o Natashe, povídal jí jen to krásné a doufal, že jí to pronikne do snů. Pozoroval ji, jak spí, a bolelo ho srdce. Jeho křehká, maličká sestřička. Slíbil jí, že se vrátí. Ale věděl, že si to nebude pamatovat. Nebude si pamatovat ani to, že u ní byl...

„Jsi zpět brzy," poznamenala trefně Natasha a ztlumila rádio. Překvapeně se na něj zadívala, když ztěžka dosedl na sedadlo spolujezdce. „Je všechno v pořádku? Vypadáš hrozně."

„Díky za upřímnost," poznamenal s povzdechem a přejel si rukou po tváři. Měl pocit, jako kdyby zestárl o padesát let. „Jeď. Prosím, jeď."

Na chvilku zaváhala a zřejmě válčila sama se sebou, jestli jej má přinutit, aby jí vyklopil všechno, co se stalo, ale nakonec mlčky nastartovala a rozjela se z Westviewu pryč.

Až po půl hodině cesty jí James prozradil, co se stalo. „Má rodinu, Nat. To, po čem vždycky toužila. Ale nemůže si je pořádně užít, když ji dostihl ten hloupej Alzheimer..." zaklel. „Kdybys ji viděla, Nat..."

„To mě moc mrzí, Jamesi," hlesla potichu Natasha a pevně upírala oči na silnici. „Kdybych pro tebe mohla něco udělat..."

„Díky, že jsi mě za ní zavezla, Nat," pověděl jí potichu.

Věnovala mu malý úsměv a pak se zeptala: „Myslíš, že jsi zralej na panáka?"

Povzdechl si a zavrtal se do sedadla. „Jo. Jsem zralej na panáka."