Howdy, everyone!!! 
Tak koukám, že jsme se dopracovali k 16. kapitole!! 
To je podle mě docela dobré, že?? 
No... nebudu vás zdržovat a užijte si kapču!!! 
Jo a pusťte si tu písničku..
je moc pěkná

Už je to dvanáct let, co dívka s modrofialovýma očima utekla od svého přítele. Ne proto, že by na ní byl ošklivý nebo ji bil. Ale proto, aby ho ochránila. Ochránila před ženou, která ji předtím využívala na špinavou práci. Útěku litovala každičký den, ale nemohla dopustit, aby se do toho její milovaný zapletl.

Dvanáct let se stará o svoji dcerku, kterou s ním čekala. Dvanáctiletá Jessica po matce zdědila modrofialové oči, dlouhé hnědé vlasy zčesané na stranu s modrým a fialovým pruhem. Bohužel Jessice nikdy neřekla, kdo je její otec a zžíralo jí to. Cítila se strašně vina za to, že své dceři nedopřála štěstí, které v ní dokázal její otec vyvolat.

Jessice to ale nevadilo. Od malinka byla dost samostatná a nějak na matku netlačila. Zajímalo jí, kdo její otec je, ale když se o tom jen zmínila, v matčiných očích se objevili vodopády slz, tak o tom nikdy nemluvila.

Celý jejich život byl klidný a Grace učila Jessicu čarodějnictví. Jessica si vyvynula silnou léčivou magii, se kterou dokázala vyléčit skoro všechno. Ale je tam to slovo SKORO...

Lékaři Grace diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu a Jessicu to hodně zasáhlo. Chtěla své matce jakkoliv pomoct, ale nedokázala udělat nic. Ve dne se snažila být usměvavá a nedat najevo žádný smutek, ale po nocích, kdy ležela v posteli a nemohla usnout, se jí po tvářích koulely slané slzy, které jí slízávala černá kočka, Luna.

Grace podstupovala chemoterapie, ale neviděla žádnou naději, že by se mohla vyléčit. Začala chudnout v obličeji i na těle. Na pohled vypadala o mnoho starší, než ji doopravdy bylo.
Jednoho dne se ale všechno vyvrcholilo...

Jessica byla v ten den ve škole jako normálně a bavila se s ostatními holkami ve třídě. Najednou si jí zavolala třídní učitelka do kabinetu. ,,Tys něco provedla?" zeptala se jí spolužačka nevěřícně. Jess s nechápavým výrazem pokrčila rameny a šla tedy do učitelského kabinetu.

,,Co se děje, paní učitelko? Udělala jsem něco?" Zeptala se s menším strachem. Paní Millerová zavrtěla hlavou a na tváři se ji objevil starostlivý výraz. ,,Posaď se, Jess.. Mám pro tebe špatnou zprávu," Jessica se se zvednutým obočím posadila do křesla před kabinetní stůl.

Millerová se zhluboka nadechla a vydechla. ,,Volali miz nemocnice ohledně tvé matky..." řekla potichu. Jess se na tváři objevil vyděšený výraz, ale mlčela. ,,Máš moje povolení odejít dnes ze školy, aby ses na ní jela podívat," ,,Děkuji," odpověděla dívka se slzami na krajíčku.

Potichu vyšla z učitelčina kabinetu a použila jednoduché teleportační kouzlo, které ji zavedlo přímo do nemocnice k sesterně. ,,Dobrý den, kde leží Grace Gordnová?" zeptala se zrzavé hlavní sestry. V klidu jí odpověděla a ani nevzhlédla od obrazovky počítače, do kterého něco psala.
,,Na JIPce ve druhém patře,"

Jessica si to nepřítomně šinula do druhého patra do oddělení Jednotky Intenzivní Péče, kde ležela její matka s pokročilým stadiem rakoviny. V hlavě se jí linulo mnoho myšlenek, které ale nedokázala nikam zařadit.

Když stála přede dveřmi pokoje a chtěla chytit za kliku, na chvíli zaváhala. Chtěla svoji matku vidět a být s ní, ale nedokázala se smířit s tím, že to je jejich možná poslední společná chvilka. 
S cvaknutím kliky otevřela dveře a vešla na nemocničný pokoj.

Pohled ji okamžitě sjel na její matku, napojenou na dýchací a vyživovací přístroje, které ji udržovali při životě. Sedla si na židli vedle postele a chytila svoji matku za ruku. Nevěděla, co říct, nebo co si vůbec myslet.

Když Grace ucítila dotek na ruce, pomalu otevřela oči. Hlavu otočila ke své dceři a malinko se usmála. ,,Ahoj,Jess..." řekla slabým hlasem. ,,Ahoj, mami..." odpověděla jí se slzami na krajíčku Jessica.

,,Jess.. Sama víš, že.. mi nezbývá moc času," začala Grace. ,,Takhle nemluv," Jessica měla co dělat, aby se nerozbrečela. ,,Je to pravda.. A proto ti chci něco říct," Grace se konečně rozhodla pro to, co bylo podle ní správné. Nechtěla, aby Jess strávila dětství v dětském domově jako ona.

,,Ve stolku je obálka.. Vezmi si jí.." Jessica ze šuplíku vytáhla bílou obálku, na které byl nápis: 
Pro P. Od G.
Nechápavě se podívala na svou matku. ,,Měla jsem..strach ti to říct dříve, ale.. máš právo.. vědět, kdo je tvůj otec.." Na Jessičine tváři se objevil překvapený výraz a nevěděla, co říct.

,,Najdeš ho v hlavním městě Texasu.. tuhle obálku mu předej a řekni mu... že je mi líto, že jsem utekla... "Jess se stále dívala ze své matky na obálku a z očí ji začaly téct slzy. Její špatný pocit z téhle návštěvy měl pravdu. Tohle je jejich poslední společně strávená chvilka... 

Ale věděla, že je to na jednu stranu dobře. Její matka už nebude trpět a půjde na lepší místo, než je tenhle zkažený svět. Grace zvedla třesoucí se ruku a setřela své dceři slzu, která za sebou nechávala mokrou, slanou cestičku. ,,Neplač.. Nebo začnu taky.." Ale nedokázala udržet své oči suché a po tvářích ji začaly téct slzy.

Chvíli takhle spolu plakali, když Grace s menším úsměvem promluvila. ,,Mohla bys mi ještě naposled zazpívat?"Jess si setřela slzy a přikývla. Nerada zpívala, i když ji všichni říkali, že zpívá nádherně. Sedla si na kraj postele, chytila svoji matku za ruku a palcem ji hladila po jejím hřbetu. Nadechla se a začala zpívat první píseň, která ji v tu chvíli napadla.

You say love is what you put into it
You say that I'm losing my will
Don't you know that you're all that I think about?
You make up a half of the whole

You say that it's hard to commit to it
You say that it's hard standing still
Don't you know that I spend all my nights
Counting backwards the days 'til I'm home?

If only New York wasn't so far away
I promise the city won't get in our way
When you're scared and alone,
Just know that I'm already home

I say that we're right in the heart of it
A love only we understand
I will bend every light in this city
And make sure they're shining on you

If only New York wasn't so far away
I promise the city won't get in our way
When you're scared and alone,
Just know that I'm already home

When life takes it's own course
Sometimes we just don't get to choose
I'd rather be there next to you
Promise you'll wait for me, wait for me
Wait 'til I'm home

All I have is this feeling inside of me
The only thing I've ever known

If only New York wasn't so far away
I promise the city won't get in our way
When you're scared and alone,
Just know that I'm already home

Začala ji zmáhat únava a tak si hlavu položila vedle Graciny ruky, kterou stále držela.

If only New York wasn't so far away

I will be there every step of the way
And when you're scared and alone,
Just know that I'm already home
Just know that I'm already home

Když dozpívala poslední sloku, po tváři ji stekly další slzy. Zavřela oči a pomalu usnula, stále držíc matčinu ruku.

Jess se probudila a doufala, že to co se stalo, byl jenom zlý sen. Teď otevřu oči a budu ve své posteli a mamka je určitě v pohodě, modlila se v duchu. Ale když otevřela oči, ležela na nemocničním lůžku, s hlavou položenou vedle ruky, kterou stále držela.

Pomalu vstávala. ,,Mami..?" zašeptala s nadějí. Ale nikdo ji neodpověděl. Nejdřív si myslela, že její matka spí, ale když si všimla, že má fialové rty, zděsila se. ,,Mami?!" Snažila se jí nahmatat pulz, ale nemohla ho najít. Její zděšení se změnilo na šok. ,,M-mami.." Začaly ji znova vlhnout oči, ale nedovolila slzám si prorazit cestu.

Najednou do pokoje vběhli dva doktoři a sestřička, která Jessicu odtrhla od vychladlého těla. Dívka ji zabořila obličej do pláště a nedokázala udržet slzy na uzdě. Sestřička se jí snažila uklidnit, ale nedařilo se jí to. Když jeden z lékařů prohlásil čas a datum úmrtí, sestřička se sehla na Jessičinu výšku a povzbudivě se usmála. ,,Vím, že si žila s maminkou sama.. máš kam jít?" zeptala se starostlivě.

Jess nevěděla, co odpovědět, ale potom si vzpomněla na obálku. Nejistě kývla. ,,M-můžu už jít domů?" zeptala se dívka roztřeseným hlasem. Sestřička přikývla a postavila se. ,,Mám někomu zavolat?" Zavrtěla hlavou. ,,Ne, mám svoje způsoby," řekla prostě a použila stejné teleportační kouzlo jako předtím.

Za dveřmi se jí podlomila kolena a po zádech se svezla na zem. Zabořila hlavu do kolenou a nevěděla, co má dělat. Jestli brečet, nebo se usmívat. Konečně dostala odpověď na celoživotní tajemství, ale zároveň ztratila nejbližší osobu, která se o ní od malička starala.

Cítila se strašně prázdná. Teď nikoho nemá.. teda kromě pro ni dvanáct let neznámého týpka, co ji zplodil. Luna sek ní přitulila, začala vrnět a Jess to trošku uklidnilo. Vzala si kočku na klín, hladila ji po jemné, jako noc černé srsti a dívala se do fialových očí.

,,Co mám teď dělat?" zeptala se, jako kdyby jí Luna uměla odpovědět. Co najít tvého otce? Ozvalo se jí v hlavě. ,,Kdo to řekl?!" vyděsila se Jess a dívala se okolo sebe. Kam se díváš? Sedím ti celou dobu na klíně, ozvalo se v odpověď.

Jessica se podívala na Lunu, která měla v obličeji pobavený pohled. ,,Ty umíš mluvit?" zeptala se dívka nejistě.
Jo, umím... Ale jenom prostřednictvím tvých myšlenek. A jak vidím i cítím, máš v sobě hodně velkou bolest a hlavně zmatek, Jess přikývla.

,,Luno, já vážně nevím co dělat... Co když mě nebude chtít vidět? Co když je to nějaký zlý člověk? Co když-" Teď není čas na žádné: Co když. Je mi líto, co se stalo, ale musíš se dívat vpřed a neohlížet se na minulost. ,,Máš pravdu, musíme letět do Texasu a najít ho, ale.." Luna nasadila nechápavý pohled. Co ale? ,,Mám strach.." Luna se k ní více přitiskla. Neměj.. Jsem tu, když mě budeš potřebovat...

Jess po chvíli mlčení vstala a Lunu stále držela na rukou. Sedla si za svůj psací stůl a otevřela notebook. Luna sejí uvelebila v klíně a spokojeně chrupčila. Dívka ťukala do vyhledávače lety do Austinu, hlavního města Texasu.

Našla jeden brzo ráno, asi kolem sedmé hodiny. ,,Tak zítra vyrážíme..." řekla potichu, když si zamluvila letenku. Dobře, ale zapomeň na to, že budu čtyři hodiny v přepravce,
Jess se musela uchechtnout. ,,Neboj, to už mám vymyšlený," řekla s menším úsměvem.

Zakručelo jí v břiše. Měla by ses najíst.. upozornila ji Luna. Jenže Jess neměla vůbec chuť k jídlu. Všechno, co strčila do pusy, jí připadalo nechutné. Jakoby se jí všechny chuťové buňky vytratili.  
,,Nemám hlad.." zamručela. Luna si povzdechla.

Jess vstala od stolu a svalila se na postel. Bolela ji hlava a pálili ji oči od stálého pláče. Koukla se na hodiny, na kterých se skvělo pět hodin odpoledne. Pozvdechla si a zavřela oči. V přeplněné mysli ji výřily vzpomínky na společné chvíle se svou matkou.

Jak si spolu zpívaly u krbu a Grace ji česala hnědé vlasy. Jak ji Grace učila první jednoduchá kouzla. Jak spolu jezdily parkem na kolečkových bruslích.. Zatímco se utápěla ve vzpomínkách, začali se jí klížit oči a nakonec usnula.

Místo toho, aby se jí zdál nějaký zmatený sen, v mysli se jí prolínali staré i mladé vzpomínky. 
Když se jí ve spánku zdálo, jak její matka umřela a ona se vzbudila vedle jejího vychladlého těla, s trhnutím se probudila.

Po čele ji stekl čůrek ledově studeného potu.Zabořila obličej do dlaní a slzy ji tekly proudem. 
Bude to dobré... zhluboka dýchej... Snažila se ji uklidnit Luna, která seděla vedle ní.  Jess se snažila, ale bolest ze ztráty byl atak velká, že by nejradši udělala něco pitomého.

Hodiny ukazovali půl šesté ráno a tak si s popotáhnutím sedla na kraj postele a nohy spustila na zem. Mlčky vstala a do sportovní tašky si začala strkat oblečení a všechno pro ni potřebné.  
Jako vzpomínku si do peněženky dala malou fotku její matky. Když se na ní podívala, z jejích úst se znova vydralo povzdechnutí.

Sbalila taky věci pro Lunu a vykašlala se na přepravku. Tak můžeme? Zeptala se Luna a už čekala u dveří. Jess na chvíli zaváhala a ohlédla se po bytě, ve kterém prožila spoustu překrásných zážitků. 
Neohlížej se za minulostí, ale koukej dopředu, přikázala si v duchu.

Stiskla kliku a společně s Lunou vyšli z prázdného bytu. Šinuli si to cestou k letišti a všichni se na Jess ohlíželi a jakoby se jí vyhýbali. Jess? Snaž se trošku uklidnit. Kolem tebe je nepříjemná aura, která lidem nedělá moc dobře...upozornila ji Luna. Jess se uchechtla. Jak může být Luna tak klidná?

Před letištěm Jess použila kouzlo, které dělalo Lunu neviditelnou, ale jenom pro oči okolo ní. Jess ji v pořádku viděla a když si ji Luna vlezla za rameno, společně vyšli k letadlu, které je mělo zavést do Austinu.

V letadle seděla Jess přímo u okénka a s podepřenou bradou se dívala na zem pod sebou.
Z výšky všechno vypadalo maličké a i ty nejvyšší mrakodrapy byli vidět jako malé šedé čtverečky.  (Ne)viditelná Luna ji seděla na klíně a chrupčila.

Jess si do uší nasadila sluchátka a mezitím, co míjeli hranice Texasu, poslouchala nějakou hudbu.
Podívala se na obálku, na které byla i adresa jejího neznámého otce. Hmm? Mt. Ebott? Proč zrovna tam? Divila se. Pokud dobře věděla, tak z Mt. Ebottu vyšla monstra na povrch. 

Že by bydlel někde poblíž tý hory?  Přemýšlela dál. Ne.. zkus přemýšlet dál, ozvala se Luna a Jess se docela lekla. Tohle mi nedělej...Myslela jsem že mi srdce- Pak ji to trklo. Ale chtěla si být jistá. Natáhla ruku a podívala se na svou duši, jak ji to ukazovala Grace. 

Na dlani byla červenobílá duše tvaru obráceného srdce. Tak je to pravda?! Můj otec je ... monstrum?! Cítila se docela vyděšená, ale zároveň měla pocit, že to tak zlé nebude. Její matka by si jen tak s někým dítě neudělala.

Letuška oznamovala přistání v Austinu a tak se Jess připoutala. Se zarachotěním letadlo přistálo na přistávací dráhu a Jess po zastavení i s Lunou na rameni vyšla vstříc novému životu.

Podívala se k obzoru a v záři odpoledního slunce se rýsovala hora Mt. Ebott. Jess se narovnala a rozhodně vyšla směrem k ní. Použila by teleportační kouzlo, ale chtěla si Austin prohlédnout. Ještě nikdy tu nebyla a překvapeně se dívala, jak jsou lidé pohromady s monstry.

Ve městě, kde bydlela žádné monstrum nebylo a udělalo na ní dojem, když se dozvěděla, že monstra ze strašidelných příběhů nejsou vůbec děsivá.

Procházela se ulicemi, ale pak si všimla, že se trošku ztratila. ,,Ugh... to se může stát jenom mě," zašeptala ironicky. Máš pusu, ne? Někoho se zeptej, kudy se jde ke vchodu do Mt. Ebottu.. uchechtla se Luna. Jess přikývla a došla k první osobě, kterou potkala.

Byla to žena s hnědými vlasy pod ramena v modrých šatech, vedoucí za ruku dvě děti. Malého kostíka v bílém tričku a hnědých kraťasech a dívku s černými vlasy a modrým pramenem.
,,Ehmm.. Promiňte, mohla bych se vás na něco zeptat?"oslovila ji nejistě Jess.

Žena se na ní s úsměvem otočila. ,,Samozřejmě," Jess se nadechla. ,,Mohla byste mi prosím říct, kudy se jde ke vchodu do Mt. Ebottu?" Žena zvedla jedno obočí. ,,Stačí jít tímhle směrem k parku a tam vede stezka přímo ke vchodu. Moc lidí tam ale nechodí, proč tam jdeš?" otázala se jí se zájmem.

,,Mám tam sraz s jednou kamarádkou.." zalhala Jess rychle. Nepotřebovala cizím lidem vykládat, že hledá svého otce. Žena jenom pokývla hlavou. ,,Mockrát děkuji, nashle," rozloučila se a začala odcházet.

Lhát si nemusela.. Podle mého šestého smyslu to byly její děti a to i ten malý kostlivec, řekla Luna potichu. Jess si povzdechla. ,,Já vím, ale nikdo cizí to vědět nemusí.." odpověděla potichu. Třeba by ti pomohla, určitě se s monstrama zná, nadhodila černá kočka a uvelebila se na Jessičině rameni.

,,Hm...máš pravdu, ale už ji otravovat nebudu, aby si nemyslela, že jsem nějakej podivín.." přiznala Jess. Myslím, že to si o tobě pár lidí už myslí, uchechtla se Luna. Jess vzhlédla a všimla si, že se za ní pár lidí otáčí. Něco zamručela a schovala si obličej do kapuce fialové mikiny.

Než došli ke vchodu do Mt. Ebottu, obě mlčeli a Jess si v duchu zpívala nějakou písničku. 
,,Tak jsme tady," vzhlédla a viděla obyčejný vchod do jeskyně, který nevypadal ničím vyjímečně. Zrušila kouzlo, které Lunu zneviditelňovalo a položila ji na zem. ,,Teď půjdeš po svých, už mě z tebe bolí záda," usmála se a Luna se jí zahleděla do očí. Vypadáš nervózně, podotkla.

,,Heh, a ty bys nebyla nervózní, kdyby ses měla po dvanácti letech setkat se svým otcem?" 
Nooo možná, přiznala Luna.

Vešli dovnitř a naskytl se jim pohled na staleté stalaktity a stalagmity. Dívka užasle vydechla. Nikdy v životě nebyla v žádné jeskyni a vápenité přírodní útvary v ní vyvolávaly pocit klidu. Začala scházet hlouběji po přírodně vytvořených schodech.

Vzduch začínal být chladnější než na povrchu. Před očima se jim začali tvořit obrovské sloupy, které podepíraly dlouhou chodbu. Po celé délce jedné stěny byla okna, na kterých byl vitráží vytvořen znak královské rodiny. Žlutá a světle hnědá dlažba vytvářela vzor šachovnice.

Kdyby Luna Jessicu nestrčila do nohy, stala by se jedním ze sloupů. Pomalu prošli Hotlandem, Waterfallem, až došli do zasněženého městečka Snowdinu.

Jess se podívala na obálku, kde byla připsána poznámka:
Velký dům, ozdobený vánočními světýlky... 
Vyšla teda dál a kolem zasněžené cesty rostly nějaké jehličnaté stromy. Jak tady můžou růst, když tu nemají slunce?  Divila se. Ale nakonec nad tím pokrčila rameny.

V dáli už viděla veliký dům, který trošku připomínal dřevěný srub, na kterém svítila vánoční světýlka. Chvíli si domek prohlížela. Pohled na něj ji hřál u srdce, ale když se natáhla ruku sepjatou v pěst, aby zaklepala, zaváhala. Teď už není cesty zpět, upozornila ji Luna moudrým hlasem.

,,Já vím.." zašeptala Jess v odpověď. Zhluboka se nadechla a nakonec zaklepala. Srdce ji bušelo jako o závod a měla pocit, že ji vyskočí z hrudi. Uslyšela cvaknutí zámku a dveře otevřel vyšší kostlivec.

Měl nasazené brýle a na tváři menší úsměv. U levého oka se mu skvěla prasklina, která vedla těsně nad ústa. Za to u pravého oka se mu prasklina táhla přes čelo až do týla. Na sobě měl šedý rolák a černé kalhoty. Na nohách měl nazuté modré papuče. Vypadal mile a Jess nějakým způsobem dodal odvahu.

,,Ah, ahoj, maličká... co potřebuješ?" Jess se mírně usmála. ,,Dobrý den, chtěla jsem se zeptat.. bydlí tady nějaký Papyrus?" Kostlivec nasadil menší úsměv. ,,Ano, je to můj syn. Co od něj potřebuješ? Ale na to je čas, pojď dovnitř. Vidím, že nejsi moc vhodně oblečená,"

Jess si uvědomila, že na sobě má jenom sukni a i když byla oblečená do fialové mikiny, začínala ji být zima. Pustil ji dovnitř a zavedl do obývacího pokoje. Dům byl příjemně vyhřátý a dodával pocit bezpečí.

,,Děkuji," poděkovala Jess, když ji kostlivec podal šálek čaje a sám si sedl do křesla naproti ní.
Natáhl k ní ruku a znova se usmál. ,,Mimochodem.. Jmenuji se Gaster. Jak ty?" Jess si s ním potřásla a úsměv mu oplatila. ,,Těší mě. Já jsem Jessica, Jessica Gordnová... Ehh... děje se něco?" zeptala se nejistě, když jí Gaster ruku pustil a v očích se mu mihlo něco, co neznala. Bylo to překvapení? Zděšení? Jess nevěděla o co se jedná. ,,To není možné..." slyšela ho zašeptat.
 ,,Ehmm... řekla jsem něco špatně?" zeptala se už s menším strachem.

Gaster zamrkal a sepjal ruce. ,,Vlastně ne, neřekla,"
Na tváři se mu objevil smutek. ,,Kde... Kde je tvoje matka? Grace?" zeptal se potom. Jess zvedla jedno obočí. ,,Vy jste znal moji mamku?" Gaster nasadil nechápavý výraz. ,,Znal?" Jess se znova do očí začaly hrnout slzy, ale dokázala je zadržet. Popotáhla a utřela si zvlhlé oči. ,,Předevčírem... zemřela.." odpověděla zlomeným hlasem.

Gaster si povzdechl. ,,To je mi líto..." zašeptal, sedl si vedle ní a jednou rukou ji objal. Zabolelo ho, když zjistil, že dvanáct let nezvěstná Grace je po smrti a její dcera teď sedí vedle něj a po tvářích ji tečou slzy.

,,Děkuji.." zašeptala a opřela se o něj. Gaster ji hladil po rameni a za chvilku se uklidnila. 
,,Jestli jsi na to připravená, můžu zavolat Papyruse," nadhodil po chvíli mlčení. Jess s menším úsměvem přikývla.

Ještě jsi nervózní? Zeptala se Luna, která jí seděla na klíně a hlavu měla položenou mezi packami. Jess ji podrbala mezi ušima a usmála se. ,,Teď už ne. Vlastně se docela těším, až ho potkám. Gaster se na ní podíval. ,,S kým to mluvíš?" zeptal se nechápavě.

Jess se malinko zasmála. ,,S mojí kočkou Lunou. Mluví se mnou v myšlenkách," Gaster jenom pokývnul a odešel někam stranou, aby si zavolal. Jessica se opřela zády o pohovku a prohrábla si vlasy. Nemohla uvěřit tomu, že za pár chvil uvidí svého otce. Nevěděla, jak mu ale říct, že je Grace po smrti.

Zkus mu říct jenom křestní a předej mu tu obálku, kterou ti pro něj dala mamka, navrhla Luna.
Jess přikývla. ,,To je celkem dobrý nápad," přiznala. Hladila Lunu po hlavě a po zádech a broukala si nějakou melodii.

,,Tak za chvilku je tady. Zatím o tobě neví, budeš pro něj překvapení," usmál se povzbudivě Gaster, když se vrátil z kuchyně. ,,Ale nevím, jestli příjemný překvapení," uznala Jess. ,,Uvidíš, že tě rád uvidí, ale musíš na něj mírně.. Je trochu citlivý," řekl.

Jess přikývla a když si Gaster sedl zpátky do křesla, začala si hrát s prázdným hrnkem od čaje. Nejdřív ho přeměnila na myš, potom na motýla a nakonec na kolibříka. Malý ptáček se sedl na Gasterův natažený prst.
,,Jsi stejně dobrá jako tvoje matka," usmál se a kolibřík znova vzlétl. 

Jess ho chytila do bubliny, aby neulétl a vrátila ho znovu do podoby šálku. Mírně se usmála. 
,,Všechno mě naučila,"

Uslyšeli cvaknutí zámku a do místnosti vešel vysoký kostlivec. Na sobě měl černou koženou bundu a kolem krku červenou šálu s potrhanými okraji. Měl modré džíny a vysoké červené boty. Na tváři měl sice úsměv, ale v hloubi duše byla zakořeněná velká bolest. Stejná, která pomalu propouštěla kořeny do Jessičiny duše.

,,AHOJ, TATI! VYDÍM, ŽE MÁŠ NÁVŠTĚVU!" řekl rozjařeně. ,,Vlastně... tady Jessica nepřišla za mnou, ale za tebou," Podrbal se za krkem Gaster. Papyrus se překvapeně podíval na dívku v modré sukni a fialové mikině. ,,VÁŽNĚ?" Jess přikývla.

,,Nechám vás tady.." Gaster se s fialovou září vypařil. Papyrus si sedl místo něj do křesla. 
,,CO POTŘEBUJEŠ...JESS, ŽE?" Nádech, výdech... přikazovala si v duchu. ,,Ehm.. chtěla jsem vám předat tenhle dopis. Je určený jenom pro vás,"

Předala Papyrusovi dopis a ten ho s nejistým pohledem otevřel. Už když začal číst první řádky,   v očích se mu objevil smutek a bolest vyplavala na povrch. Očima přelétal z řádku na řádek a musel si to přečíst třikrát, aby vstřebal všechna slova, která dopis obsahoval.

Pohled mu sjel na Jess a po tváři mu stekla slza. Jessica se mírně usmála. 

,,A-Ahoj...tati.." 

Taaaak tu budu oxidovat i na konci .. 
U téhle kapitoly jsem měla nutkání brečet
(a to si nedělám srandu) 
Ale nakonec se Jess setkala se svým otcem.. 
To je celkem dobré zakončení, ne?? 
Noo.. takže příští kapitolu se snad dostanu k hlavní pointě příběhu.. :) 

P.S.

Mooooc děkuju AnytCz
Snad se ti menší příběh o Jess líbil 😘
A

neboj.. po téhle kapitole nezmizí!!