Na světě, jako je ten náš, existuje spousta příběhů. Hrdinové v nich podstupují dobrodružné výpravy, plní smrtelně nebezpečné zkoušky, obětují se jeden pro druhého. Jsou nenávidění mnohými, milováni davy, nacházejí si přátele, potkávají nepřátele. Prožívají lásku. Všichni prožívají lásku, protože bez té příběh postavit nejde. Hrdina vždy miluje – jednu osobu, svou rodinu, lidské pokolení, svět.

V životě je to stejné. Každý milujeme – sebe, své blízké, zvířata, různé druhy počasí, barev, přírodní scenérie. Milujeme pocit štěstí, chceme být šťastní. A být šťastný naplno, to bez lásky nelze.

Dean Winchester by o sobě neřekl, že je šťastný. Když byl malý, měl problémy se zvládáním vzteku. Byl to následek veliké ztráty, kterou prožil. Následek příliš brzké ztráty dětství. Když Deanovi bylo pět let, jeho matka uhořela v jeho rodném domě. Zůstal sám s otcem a svým mladším bratrem, o kterého se od té doby staral. Nebylo to tak, že by to nemohl dělat otec, ten se snažil, co mu síly stačily, se smrtí své ženy se ovšem nedokázal vyrovnat. Stávalo se tak, že pil víc, než bylo potřeba. Nejdřív se o něj staral jeho nejlepší přítel, později, když se nastěhovali do nového domu, staral se při těchto příležitostech o otce Dean. Když bylo chlapci dvanáct, situace se změnila. John Winchester se zavalil prací v autoservisu, který vlastnil. Bylo to lepší, než ho ukládat do postele v podroušeném stavu, ale také to znamenalo, že chlapci svého otce vídali jen zřídka.

Na své syny měl John jen jeden požadavek. Spíš než o jejich školní prospěch mu šlo o to, aby jeho chlapci sportovali. Dean s tím neměl problém, kam ho školní trenéři postavili, tam získával úspěch. Sám se rozhodl zůstat u amerického fotbalu – když nic jiného, mohl tam uvolnit svou skrývanou agresi. Sam, jeho mladší bratr, sportovat nechtěl. Dal se na běhání a plavání, ale nikdy nebyl zrovna nadšeným atletem. Radši trávil hodiny v knihovně, psal své úkoly, dělal práci navíc. Dean byl na svého malého brášku pyšný, žádné tak nadané dítě nikdy neviděl. Dean prošel základní i střední školu v klidu, svým způsobem byl školní hvězda. Nikdo nemůže říct, že by toho nevyužíval, k nohám mu padala každá holka, na kterou se podíval. To byl ovšem jeden ze dvou benefitů jeho popularity. Zbytek jeho života se točil kolem mladšího bratra.

Díky Johnovu pracovnímu vypětí si Dean mohl vysokou školu vybírat. Přesto šel do Wichity, městě zhruba 2 hodiny jízdy vzdálenému od rodného Lawrence, a to zejména proto, aby to měl blízko za bratrem. Na koleji bydlel se svým nejlepším přítelem z dětství – druhým prospěšným bodem popularity. Castiel byl totiž typ nepopulárního šprta, který byl přímo stvořený k šikaně. Díky Deanovi se ho nikdy nikdo nedotkl, nebo si to Dean alespoň myslel.

Castiel Shurley si s ostatními dětmi nikdy nerozuměl. Nebýt Deana, seděl by sám u oběda, ve třídě i v knihovně. Svého přítele považoval doslova za „dar z Nebes". Jak to tak děti mají, Dean a Cas spolu byli téměř pořád a všude, na rozdíl od jiných dětí, jim to ze školky vydrželo až na vysokou. Když měl Dean trénink, seděl Cas na tribuně. Nedával pozor, nesledoval Deana, od toho tam měl chlapec fanynky. Cas tam seděl s knihou a walkmanem na uších, aby si mohl pohodlně číst. Když měl Cas koncert, Dean seděl v první řadě. Nezajímala ho vážná hudba, mnohem víc holdoval klasickému rocku, ale věděl, že jeho přítel ho tam potřebuje a chce.

Cas byl vcelku osamělé dítě, sice pocházel ze tří sourozenců, ale jeho bratři byli už dospělý, když Castiel začal chodit do první třídy. Michael studoval práva v Lawrence, Gabriel tou dobou dokončoval střední školu a chystal se studovat environmentalistiku. Castielův otec byl právník zaměstnaný u OSN. Jeho životním posláním bylo létat po světě a hájit lidská práva. Celá rodina byla duchovně založená a věřili v Boha. Nebyli to náboženští fanatici, to zdaleka ne, ale Castiel, ač jinak byl mnohem uzavřenější, než jeho bratři, vyznával stejnou hodnotu jako jeho rodina – lásku, která dokáže zachránit svět. To byl přesně ten důvod, proč byl Deanovi tak blízký. Způsob, jakým Castiel koukal na všechny, včetně těch, kteří by mu nejradši ublížili, kdyby nestál ve stínu mocného rozehrávače, byl plný milosti a lásky ke všemu živému.

Castielova povaha ho ohromila už při jejich prvním setkání. Tehdy jim oběma bylo necelých šest let. Mary Winchesterová, Deanova matka, tragicky zahynula při požáru. Dean vynesl svého ročního brášku ven z domu, k Mary se John včas nedostal. Týden po téhle události musel Dean do školky, kde nastalo peklo. Dean chápal, že se jeho maminka nikdy nevrátí, ze své zkušenosti s opékáním buřtů věděl, že popálit se bolí. Každou noc od té události usínal se Samem v postýlce, protože nechtěl být sám. A nechtěl, aby Sammy plakal. Ve školce si Dean s dětmi hrát nechtěl, často se schovával a plakal a děti, které to nejdříve přehlížely, protože jim to řekly jejich maminky, začaly být postupně zlé. Říkaly mu Bulánek.

„Ahoj," Dean zrovna seděl schovaný v prolézacím tunelu, když za ním vlezl jiný chlapec. Plakal, takže neodpovídal.

„Ahoj," zopakoval znovu neznámý chlapec.

„Běž pryč," řekl tedy Dean.

„Nechci," usmál se chlapec. „Jsem Castiel. Jak se jmenuješ ty?"

„To je divné jméno," odvětil druhý, neznámý ale neodcházel. „Já jsem Dean," řekl nakonec po chvíli zaváhání.

„A proč tady brečíš, Deane?" ptal se malý modrooký Castiel.

„Umřela mi maminka," prozradil mu Dean. Znova se mu zalily oči slzami.

„Já žádnou nemám," povzdechl si Castiel.

„Jakto?" Deana to zaujalo.

„Nikdy jsem ji neměl," malý chlapec pokrčil rameny.

„To je smutný," Dean natáhl ruku směrem k novému kamarádovi. Když Castiel nemá maminku, možná se mu nebude smát.

„Budeme kamarádi?" Castiel ho chytil za ruku a usmál se na něj.

„Nebudeš se mi smát, že bulím?" zeptal se Dean pro jistotu.

„Ne, budu tě rozesmávat," zazubil se modrooký chlapeček.