Tak asi Šťastný nový rok! :)

„Aaach," bylo první, co Castiel vypustil ráno z úst. Usnul na gauči, zase. Neobvyklým překvapením pro něj byla deka, kterou na sobě obvykle nemíval. Taky kniha byla položená na stole, na ní srovnané brýle.

„Dobré ráno, sluníčko," zazněl místností veselý hlas.

„Deane," vydechl. Už se konečně dostatečně probral, aby si spojil detaily.

„Vím, že je sobota, ale to neznamená, že můžete vyspávat až do oběda, pane profesore," roztahoval Dean závěsy, aby odhalil krásné skoro letní slunce.

„Kolik je hodin?" Castiel nahmatal telefon, aby se sám podíval.

9:48

„Deane, odkdy je pro tebe tohle poledne?" zamračil se na svou přeaktivnělou návštěvu.

„To není, vždyť říkám, že tak dlouho spát nemůžeš," vysvětloval Dean. „Zvedni zadek, jdeme běhat."

Včerejší uvědomění o klesající fyzické kondici dohnalo Deana zase k běhání, Castiel ale neběhal nikdy.

„Prosím?" promnul si oči. Ne, že by mu to mohlo pomoc v lepším slyšení, ale byla to jediná činnost, kterou teď mohl vykonat.

„Běhat, klást nohy jednu před druhou rychleji než při chůzi? Pořád nic?" utahoval si z něj Dean. „Myslel jsem, že budeš znát slova, když učíš angličtinu," poslední slabiku Dean protáhl, jak uhýbal před letícím polštářem.

„Fajn, tak já jdu sám," vyklidil místnost. Poslední věcí, kterou Cas z Deana viděl na další hodinu, byl jeho dokonalý zadek. Až bude odjíždět, tohle je pohled, který si musím zopakovat, ušklíbl se pro sebe Cas a pohnul se, aby mohl vstát z gauče. „Auuu."

Dean přiběhl zpátky i se snídaní, což byla výhoda. Cas měl prázdnou ledničku a byl teprve na cestě ze sprchy, když Dean dorazil zpět.

„Ty vážně nejsi ranní ptáče, Casi," Dean vypadal zaplavený endorfiny.

„Běž se osprchovat a mlč," hodil po něm Castiel čistý ručník a nechal ho zmizet v koupelně. On sám se vrhl k jídlu. Dean vzal – dle Casova předpokladu – dva zelené čaje, z jednoho byl cítit citron, z druhého máta. Castiel si vzal svůj s citronem a otevřel první sáček s pečivem, následně i ten druhý, bohatě pocukrované koblihy nechal Deanovi a sám si vzal čokoládové muffiny.

„Divím se, že nemáme koláč," křičel Cas na Deana do sprchy.

„Prý sem přišel pozdě," odpovídal tlumeně muž. Ze sprchy vylezl celkem rychle, jen s ručníkem kolem pasu.

„Deane?" Cas si odkašlal, když si Dean se snídaní sednul vedle něj na gauč.

„Ano?" mladý podnikatel si nacpal do pusy koblihu, cukr měl po celém obličeji.

Castiel se zasmál. „Nemyslíš, že by bylo fajn obléct se víc než jen do ručníku a cukru?" navrhnul.

„Říkal jsem si, že dneska budu sladkej," pokrčil Dean rameny a hodil nohy na konferenční stolek. Bylo zajímavé sledovat ručník, který na něm držel jen silou vůle.

„Tak to se omlouvám, že jsem to nepoznal," Cas rezignoval. Kdyby něco, nebude to poprvé, co uvidí Deana nahého, navíc, kdy se vám po domě jen tak prochází nahý pohledný muž? I když je to Winchester.

Sobota ubíhala velmi rychle. Castiel souhlasil, že vyrazí s Deanem na večeři se Samem a Jessikou, jeho přítelkyní. Kdykoli se profesor snažil připravovat se do práce, Dean ho vyrušil. Vytáhl ho na procházku do parku, koukali spolu na film. Cas už dlouho nezažil tak uvolněný den. Dokonce si ani nevyčítal, že nesáhl na nic do práce. Zápočtové testy ještě jeden den počkají.

„Jsi si jistý, že mám jít s tebou?" ptal se Castiel, když si uvazoval kravatu.

„Samozřejmě," Dean vešel do jeho ložnice, odstrčil jeho ruce a kravatu mu uvázal sám. „Vážně nemáš jinou než modrou kravatu?" ptal se nenápadně zkoumaje jeho skříň.

„Ne, Deane, obvykle kravaty nenosím," Cas se odevzdaně nechal upravit. Nerad nosil formální oblečení, do školy nosil volné košile, Dean ho ale donutil si vzít jeho zkouškovou košili, dokonale padnoucí, bílou. Kalhoty a sako si vzal Cas také lepší, když viděl svého přítele v obleku na zakázku, chtěl vypadat dobře.

Dean své seznámení s Jessikou celkem promyslel. Povedlo se mu reverzovat na poslední chvíli stůl ve slušné restauraci, Sam zněl v telefonu potěšeně a překvapeně. Oba vypadali dobře. Se Samem a Jess se potkali před restaurací, představili se a šli dovnitř.

Jessika byla krásná dívka, vysoká tak akorát pro Sama, světlovlasá a chytrá, budoucí dětská doktorka. Castiel s ní navázal zdvořilý rozhovor a Sam zatáhl na malý okamžik Deana stranou. Dean nevěděl, zda Cas poznal, že to chce bratr udělat, nebo ho vážně zajímala problematika povinného očkování. Sázel na to druhé.

„Vypadáte s Casem jako pár. Stalo se něco, co nevím?" dorážel Sam. Dean na něj zůstal koukat.

„Prosím?" vytáhl obočí a vykulil oči.

„No tak, nějaké novinky?" Sam vypadal nezdravě šťastně a zvědavě. Věděl, Sam věděl, kde je Deanův problém, mluvili o tom, ač to nebyla věc, kterou by Dean chtěl řešit s kýmkoli jiným než je jeho lékař. Sam na tom trval.

„Ne, ne, my dva... Ne, Sammy," Dean kroutil hlavou a ... přemýšlel. „Ne!" vyrazil ze sebe nakonec. Prostě ne!

Večeře byla skvělá. Sam si všiml, že se Cas drží zpět, ale přesto nevypadal odstrčeně. Profesor sledoval všechny rozhovory a držel pozornost, Dean dával svému nejlepšímu příteli stále najevo, že je tam s ním, sem tam do něj drknul, dotkl se ho. Samovi se chtělo smát. Když byl mladší, myslel si, že Cas je bratrův „kluk", ale bylo mu vysvětleno, že to tak není. Najednou to nevydržel a srdečně se usmál. Možná to to tak jednou přeci jen bude. Dolil klukům skleničky, znovu.

Po večeři vezl Case a Deana domů Sam, Jessika jela za ním k profesorovu domu a na kolej jeli společně Samovým autem. Dva přátelé vpadli do domu společně. Dean zastával názor, že není tak opilý, aby nemohl řídit, Cas se hodně smál a mluvil, nemohl trefit klíč do zámku.

„Možná je dobře, že jsi neřídil, Deane," konečně se Casovi povedlo odemknout.

„Dneska ti to sluší," řekl Dean náhle.

„Co?" Cas se zmateně otočil.

„Moc ti to sluší," Dean ztišil podivně hlas, mohl, byl velmi blízko Castiela.

„De-Deane," polkl Castiel. Dean ho chytil za pas kalhot a přitáhl si ho k sobě blíž. „Co-co-co to děláš?" koktal Castiel.

„Nechci o tom přemýšlet," políbil ho. A Castiel ho nechal. Dean ho jemně líbal, mazlil se s jeho rty. Cas mu odpovídal, nevycházel mu vstříc, tak ho tím Dean pomalu přemlouval. Musel si to přeci promyslet, jeho nejlepší přítel dělal něco takového, ale bylo hrozně těžké pod náporem Deanových polibků udržet souvislou myšlenku.

„Deane," chtěl ho zastavit, ale znělo to spíš jako vzdech. Nešlo přemýšlet, nešlo dělat nic, jen... Cas přehodil své ruce přes Deanova ramena a natisknul se k němu. Budou toho litovat, věděl to.