SOUČASNOST

Dean nasedl do svého milovaného auta. Do práce a z práce jezdil hromadnou dopravou, měl ji zadarmo a ještě dostával příplatek za ochranu životního prostředí. Navíc, kdyby do práce jezdil ve své Baby, lidi by mu ji osahávali a vedení by se nelíbila. Bezvěrci! Dovolenou mu po úspěšném auditu firma samozřejmě schválila. Byla to první dovolená, kterou si za poslední dva roky bral, takže mu napařili rovnou dva týdny, aby mu ji nemuseli později proplácet.

„Jedeme na výlet, Baby," pohladil svou Impalu z 67. roku po kožené sedačce. Ano, miloval to auto. Cestou kolem odbočky na Lawrence ho napadlo, že by se mohl stavit za tátou a Bobbym, nakonec se rozhodl, že to udělá až na cestě zpět. Nechtěl se zdržovat moc dlouho od setkání s bráškou a Castielem. Vyjel po brzkém obědě, aby byl ve Wichitě okolo druhé odpoledne. Sam měl mít čas až odsedmi, ale Casovi končila ve dvě jedna hodina, před kterou má tři bloky v kuse. Rozhodl se tedy, že vezme kamaráda na oběd.

Před školou byl trochu problém zaparkovat, očividně si moc studentů nelámalo hlavu s životním prostředím tak moc jako jeho společnost. Bylo to krásné město, vždycky se mu tam líbilo, navíc o dost větší než Topeca. Občas si říkal, jestli nebyla škoda, že povýšil. Nedalo se ovšem svítit, nic jiného než stěhování mu nezbylo.

Ve dvě hodiny a pět minut stál před sálem, ze kterého vycházeli studenti. Zeptal se jedné mladé holky, zda je profesor Shurley ještě uvnitř a ona mu to potvrdila. Proto mu bylo po pěti minutách zavřených dveří divné, že Cas nevychází ven. Znovu se podíval na zprávu od Sammyho, kde bylo napsáno, že má mít teď dvě hodiny volna. Dean si odfrkl a rozhodl se vejít dovnitř. Napadlo ho, že to Cas vzal učitelským východem za katedrou.

Vešel do zhaslého sálu, jediné světlo vycházelo z nyní modré obrazovky, která se promítala na plátno pomocí projektoru. Vzhledem k zapnutému počítači předpokládal, že Cas tam ještě někde bude. Chtěl zavolat přítelovo jméno, když uslyšel zvláštní zvuk. Nějaké štráchání a mumlání?

Přesvědčený, že se plete, scházel Dean schody přednáškového sálu, aby si všimnul dvou na sebe natisknutých mužů. Jeden druhého líbal, ten druhý se snažil vyššího odstrčit, Dean ovšem nedokázal rozeznat, zda to patří k nějaké hře, nebo je to doopravdy.

„Ehm," vypustil z pusy dřív, než se stihl zamyslet. Oba muži zkoprněli, mladý blonďák rychle pustil druhého, sebral ze země svou tašku a teprve potom pohlédl na Deana, který ho nepřátelským pohledem poslal pryč z místnosti. Opravdu stačil jeden pohled. Castiel jednal podobně chaoticky jako blonďák, rovnal si kravatu, sbíral papíry, dokud...

„Deane?" zarazil se. Deanovi se v tu chvíli chtělo smát. Jeho dávný přítel byl rozcuchaný, neupravený, měl opuchlé rty a výraz provinilého štěněte.

„Překvapení?" roztáhl Dean dlaně a zamával jimi ve vzduchu v pubertální potřebě udělat něco. Cokoli.

„Ahoj," Castiel vypadal potěšeně. Vlastně v tu chvíli jednal značně neuváženě a na svou návštěvu se vrhl, aby ji objal. Dean se nechal obejmout, čekal na tuhle chvíli rok, i když si ono setkání představoval trochu jinak.

„Ahoj," zahuhlal do Castielova ramena. „Máš se dobře?" zeptal se. Nevěděl, zda bude chtít přítel rozebírat to, co se před chvilkou odehrálo.

„No, ano, jak se to vezme," mladý profesor ho pustil a tentokrát si začal balit efektivně.

„Je to student," dodal po chvilce. Zněl, jakoby toužil po záchraně.

„Mě vlastně spíš šokovalo, že je to kluk," reagoval na to Dean. Podle něj bylo jedno, zda na vysoké spí student s profesorem, dokud si onen pedagog dokáže udržet profesionální přístup u zkoušek.

„Proč? Vždyť ty..." začal Castiel, ale Dean ho přerušil.

„Jo, já si užívám, kde se dá, ale ty ses nepochlubil, jakým směrem tě to táhne," řekl zvesela.

„No, já..." Castiel jako by nevěděl, co má říct. „Nepřišlo mi to nutné, promiň."

„V pohodě," pokrčil Dean rameny. „Přišel jsem tě pozvat na oběd, ale jestli chceš radši běžet za tím blonďákem, neurazím se," vlastně by ho to zatraceně mrzelo, ale nemohl to říct nahlas.

„V žádném případě," mávl nyní už upravený Castiel rukama. „Jdeme na oběd."

Dean vzal Case do podniku, kam chodili jako studenti. Přešli téma oné události a bavili se zase jako kdysi. Dean vyprávěl o své práci, Cas o té svojí. Bylo to skvělé, ale dvě hodiny byly málo času. Dohodli se, že Dean Case odveze do školy a zůstane na jeho přednášku, aby zabil čas, než bude mít volno Sam.

„Máš vůbec kde bydlet?" napadlo náhle Castiela.

„No, vlastně trochu počítám s tím, že mě Sam propašuje na kolej," pokrčil rameny Dean.

„To asi nepůjde, letos se zpřísnila pravidla, vstup je jen na kartu, všude sedí vrátní," Castiela nenapadlo, že by Sam to bratrovi neřekl, ale jak se ukázalo, Dean se ani nezeptal, prostě s tím počítal.

„Aha, tak to abych si našel hotel," zasmál se Dean. Vypadalo to, že nakonec místo Casovy přednášky bude shánět ubytování.

„Nesmysl," oponoval mu přítel. „Budeš spát u mě, na rozdíl od Sama, já žiju v pronajatém domě, blboune," zakroutil hlavou Castiel. „A dělej, vystupuj, jinak přijdeme pozdě do hodiny."

Nepřišli pozdě, ale i to, že přišli skoro na čas, bylo pro Castiela pozdě. Vypadal nervózní z toho, že zapíná počítač až před studenty, zapojuje flešku, hledá materiály a tak podobně. Navíc ho sledoval Dean. Někdo, kdo sice vůbec nebude rozumět tématu, ale zato zná Castiela líp než ostatní. Někdo, na jehož názoru Casovi záleží.

Dean se snažil celou dobu vypadat povzbudivě. Ze začátku se obával, že při přednášce usne, ale jak se mohl tak mýlit? Castielova přednáška nebyla nic jiného než jeho vyprávění, která znal už z mladých let. Sem tam použil cizí slovo, ale to vlastně také nebyla novinka. Když bylo znát, že se profesor zabral do výkladu a už nevnímá přítomnost vetřelce, přestal se Dean usmívat jako sluníčko na hnoji a rozhlédl se po třídě. Většina posluchačů vypadala velmi zaujatě, ohromeně. Na okamžik Dean zachytil pohled, který ale nepadal na Castiela. Ne, směřoval k němu. Byl to ten kluk z dřívějška, student... Alex. Koukal na Deana děsivě vyčítavým pohledem. Deanovi došlo, že to bude žárlivost, ale nechal Case, ať si vybere. Navíc pořád netušil, co se to  vlastně dělo, když přišel. Bránil se Cas skutečně? Byl si jistý, že kdyby chtěl, mohl by toho kluka odstrčit, jednu mu vrazit. Copak to souviselo s tím, že je to student? Cas se nebránil tak nedostatečně právě proto? Nebo to byla nějaká creepy hra a jeho přítel je jeden z těch, kteří to tak mají rádi? Dean se podíval zpět ke katedře. Neřekl by do Case, že by byl submisivní. Ne s tím blonďatým uchem.