Přátelství dvou chlapců, které vzniklo v červenomodré prolézačce, vytrvalo. Dean a Cas byli parťáci. Castiel byl vždy ten milý a nápomocný kluk, se zálibou v literatuře, který dělal domácí úkoly, měl rád pořádek a za vším viděl dobro. Dean byl sportovec, který dokázal poslouchat vyprávění o knížkách celé hodiny, učení mu problém nedělalo a místo do dívek se zamiloval do činnosti, kterou s nimi může provozovat, později zjistil, že k tomu vesměs nepotřebuje vysloveně dívky, s kluky to šlo taky a svým způsobem to bylo mnohem lepší. Spolužákům se Dean určitě nezdál uzavřený, ale jen s Castielem mohl mluvit o všem. A tak spolu kluci prožili téměř 20 let života.

Na vysoké škole Dean pomalu přestával sportovat. Jeho fotbalové stipendium nahradilo prospěchové, studoval marketing a managment a čekala ho slibná kariéra v jakémkoli odvětví obchodu. Castiel zůstal u svých zájmů, vystudoval dějiny literatury a hudby. Výhodou toho oboru bylo, že mohl dál zůstat ve Wichitě, kde začal rovnou učit. Dean na druhou stranu musel odjet za prací do Topeky, hlavního města Kansasu. Nebylo to vysloveně daleko od Wichity, ale kde si manažer v zácviku najde čtyři hodiny na cestu někam a zpět? Oba dva muže zavalovalo postupně víc a víc povinností a dopadlo to tak, že už se více než rok neviděli.

PŘED TÝDNEM

TOPECA

Dean se protáhl na své židli a hlasitě zaskuhral. Ač měl židli vyrobenou na dlouhé sezení, anatomicky tvarovanou a extrémně drahou, nebylo mu to nic platné, po 12 hodinách bez pohybu ho všechno bolelo. Nebyla to jeho denní rutina, snad jen pár posledních dní to tak bylo, protože se jim blížil velký audit a Dean chtěl, aby bylo vše v pořádku. Vždyť za pár let půjde jeho šéf do důchodu, a pokud si povede dobře, nastoupí Dean na jeho místo. Potom to bude on, kdo si najme nějakého chudáka, kterému bude říkat asistent, nechá ho udělat svou práci a sklidí za to bonusy.

Z práce, kterou si naplánoval na dnešní den, ho čekala ještě kontrola dvou složek smluv, asi sto stran. Výborně. Rozhodl se projít se do automatu pro kávu, pil ji jen výjimečně, ale dneska jednu opravdu potřeboval. Cestou vytáhl z kapsy telefon. Měl jeden zmeškaný hovor od bratra.

„Zdravíčko, Sammy," pozdravil, když mu bratr po dvou zazvoněních telefon zvedl.

„Ahoj, Deane," zakřičel bráška. Vypadalo to, že ho vyrušil na nějaké party.

„Ne, ne, ne, Same, jestli si někde s přáteli, víš, že mi nemáš zvedat telefon," kázal mu Dean.

„Ale no tak, víš, že na žádné oslavy moc nejsem," Sam ho odbil a Dean si dokázal představit, jak se bratr v tu chvíli šklebil.

„Tak co je nového?" mladý podnikatel záměrně scházel k automatu po schodech, chtěl si svou pauzu trochu protáhnout.

„Přijali mé téma na závěrečnou práci," oznámil mladší z bratrů vítězoslavně.

„Počkej, ty sériové vrahy?" smál se Dean.

„Chyby v postupu právních zástupců odsouzených sériových vrahů, ale jo, přesně tohle," Sam zněl opravdu nadšeně. Jakby ne, nestává se často, že člověk může uplatnit svou úchylku v odborném životě.

„Výborně, Sammy, gratuluji," Dean byl na svého bratra pyšný. Kdykoli to dával najevo, zněl spíš jako otec, než starší bratr.

„Co ty, kdy váš čeká ten audit?" vyptával se Sam. S Deanem mluvil dost často, měl přehled o tom, co bratr dělá a co ho čeká. Když byl tak daleko, že se nemohli vídat každý den, museli si vystačit s telefonem.

„Kontroloři dorazí pozítří," oznámil mu Dean.

„Kolik si toho za poslední týden naspal, Deane?" v Samově hlase zněla starost. Vždycky se o někoho bál.

„Moc ne, ale držím si své čtyři hodiny, neboj," chlácholil ho starší bratr.

„Čtyři hodiny nejsou zrovna moc," povzdechl si Sam. „Už aby to bylo za tebou."

„Jo, až to přejde, vezmu si dovolenou," zasmál se Dean. Sám tomu moc nevěřil, ale třeba by to poprvé mohl opravdu udělat, no ne?

„Mohl bys přijet do Wichity," chytil se toho Sam. „Vlastně, rád bych ti někoho představil."

„Nekecej, bratříčku, ty máš holku?" Jestli byl s Deanem v budově ještě někdo, musel ho svým veselým výkřikem probudit.

„Jo, mám, je úžasná a..." Sammy se na druhé straně spojení zasmál. „Už je to chvilka, myslím, že bys mi ji mohl přijet schválit."

„Do teď jsem nevěřil tomu, že si tu dovolenou vezmu, ale beze všeho, za týden jsem tak jako na koni," ano, teď Dean věděl, že musí bratra navštívit. Samozřejmě, že si vzpomněl i na starého přítele. Když bude ve Wichitě, musí se stavit za Casem. Rozloučil se s bratrem a chtěl příteli zavolat, ale... Ne, rozhodl se, že ho překvapí. Nebude těžké zjistit, kdy a kde zrovna učí.

WICHITA

„Donne často užívá složité metafory, jeho básně jsou racionální, intelektuální a přitom velmi citové a smyslové, kombinace těchto dvou vlastností je také hlavním znakem Donnovy tvorby," Castiel pohlédl na hodinky a všiml si, že už zase přetahuje hodinu. Studenti ovšem seděli na svých místech a nikdo neprotestoval.

„Na příště si vyberte a přečtěte tři jeho sonety, zkuste si přes facebook nasdílet, co kdo máte, ať se moc neshodujete, jinak nebudeme mít co probírat," teď už část z nich mručela. „Ale kuš," ohradil se Cas. „A už běžte."

Byla to jeho poslední hodina ten den, také bylo už skoro osm večer. Všichni studenti se začali trousit ze třídy, konverzovali mezi sebou a smáli se. Castiel je rád pozoroval, když takhle odchází. Vždy rád pozoroval, ač se zapojoval jen málo. Mimoděk si vzpomněl na Deana, už dlouho se neozval, mohl by mu třeba napsat.

„Doktore Shurley?" vytrhl ho ze zamyšlení známý hlas.

„Co potřebuješ, Alexi?" usmál se na studenta opatrně. Snažil se být přívětivý vždy ke všem, nemohl se na jednoho ze studentů mračit, i když to byl zrovna on.

Alex před něj položil nějaké dokumenty, poznal, že to jsou zápisky z hodin a je to tedy jen zástěrka, než odejdou ostatní studenti.

„Nechceš si dneska vyrazit?" ptal se ho Alex, zatímco hleděl do poznámek, jako by tam viděl závažný problém.

„Víš, že to nejde, jsi můj student," naschvál chytil Cas jeden z papírů. Tahle kamufláž byla tak hrozná, až byla efektivní.

„Tak já se k tobě stavím," nedal se Alex odbít.

„Alexi," povzdechl si Cas. Za posledním studentem se zavřeli dveře přednáškové síně.

„Castieli, no tak," zašeptal mladý muž s náznakem vzteku.

„Ne, to nejde," odvětil Castiel. Proklínal sám sebe. Netušil, že se někdy dostane do takové situace.

„Ani pusu mi nedáš?" ptal se Alex naoko smutně.

„Ne," odmítl ho, tentokrát sebejistěji, starší muž.