Zhruba před rokem

Hlasitá hudba se odrážela od stěn a rezonovala místností. Castiel v kostýmu anděla procházel davem a snažil se dostat k baru. Věděl, že by tu tak docela neměl být, už nebyl studentem školy, co víc, učil tu. Přesto neodolal a vydal se na halloweenskou party do studentského klubu. Aby nebyl na první pohled poznat, vzal si ke svému kostýmu černou škrabošku. Ta tak ladila s jeho křídly a oblekem, vlasy si rozcuchal a natužil, aby vypadaly jako po šíleném střemhlavém letu. 

"Jedno pivo," objednal si na baru. 

"Už ti bylo osmnáct, že jo?" zamrkala na něj barmanka. 

Castiel se na ní usmál, nechtěl, aby si připadala trapně. "Samozřejmě." 

Žena na něj mrkla a podala mu láhev s pivem. 

Castiel se posunul od baru a usedl k prázdnému stolu. V tu chvíli na něj, ač si to dopředu zakazoval, dopadla tíha celé jeho situace. Je tu sám. Nejen v baru, ale i ve městě. Ve škole moc známých nemá, všichni vyučující si od něj drží odstup, vždyť před dvěma měsíci ještě učili jeho samotného. Sice letos nastupoval do školy Sam, ale bez Deana byla pramalá naděje, že se se s ním bude pravidelně setkávat. Bez Deana... 

Castiel upil ze své lahve. Proč sem chodil? Byl to jejich zvyk, vždycky chodili spolu, Dean ho nikdy nenechal na holičkách, i když to znamenalo přijít o úlovek na halloweenskou noc. Prostě... teď tu neměl co dělat. Přišel si zoufalý a ubohý a...

"Ahoj," opřel se někdo o jeho stůl. 

Castiel vzhlédl a uviděl příjemně vypadajícího kluka, blond vlasy, modré oči, ostré rysy.

"Je to ale náhoda, potkat v takové díře někoho tak... vznešeného," usmíval se na něj kluk. Cas si ho prohlédl víc. Blonďák měl na sobě černé tričko a černé džíny, na hlavě černé rohy. 

"Neříkej, že mám co dočinění s Ďáblem?" zeptal se mile. Neměl bys to zkazit, Casi! říkal si. 

"Ne, to zase ne, jsem jen bezvýznamný démon," protočil kluk očima. "Říkají mi Alex," natáhl k němu ruku. "A tobě, anděli?" 

Castiel zaváhal, ale... Toho kluka určitě nikdy dřív neviděl, navíc vypadal starší než většina studentů tady. "Castiel," potřásl si s ním rukou. 

"Proč tu sedíš tak sám?" zeptal se Alex.

"Nechceš to změnit?" zeptal se místo odpovědi Cas. Slyšel to Deana použít mnohokrát - otázku místo odpovědi. Jeho přítel říkal, že je to nejlepší způsob, jak se vyhnout odpovědi. Měl pravdu, alespoň tentokrát. Alex si přisedl a začali si povídat. A ne jen povídat. 

...

zhruba před rokem mínus jeden den

Ráno se Castiel probudil ve své nové posteli s podivným svíravým pocitem v žaludku. Sám se tomu divil, čekal, že už si zvykl na nový prostor. A pak mu to došlo. Otočil pohled na druhou půlku postele a viděl, že z pod deky vyčuhuje blonďatá kštice. 

"Do hajzlu," ujelo mu tiše. Vylezl z postele a rychle se přesunul do koupelny. Tam se setkal s nepřítelem - tedy zrcadlem. Upřel se rukama o umyvadlo a koukal na sebe. Zíral na sebe. Nebyl nijak otlačený, nikde žádné cucfleky ani modřiny. 

"Fajn, fajn, uklidni se," šeptal. Srdce mu bušilo až v krku, v hlavě mu řádil urakán. "Casi, uklidni se," říkal svému odrazu a jeho odraz zase jemu. Cítil, jako by se mu kolem srdce stahoval ostnatý drát. "Nezradil si ho, to ne," sevřel okraj umyvadla. 

"Nezradil si ho, neměl si proč, nechodili jste spolu, ne! Nezasloužil si, abys na něj čekal, abys byl jeho, když on není tvůj," snažil se přesvědčit sám sebe. Už nekoukal do zrcadla, ale do umyvadla, do nějž padaly jeho slzy. Zhluboka se nadechl a pohlédl si do očí.

"Rozhodně jsem nikoho nepodvedl! A rozhodně ho nemiluju! Nemiluju Deana Winchestera!" Castiel si utřel slzy a prudce vydechl. Tohle popření se stane jeho životním mottem, už se rozhodl. 

... 

současnost 

Castiel se probudil, na svých zádech cítil teplo jiného těla. Trochu se zavrtěl a druhého člověka tím probudil.

"Dobré ráno," zamumlal mu Dean do ramena a poté ho políbil na tričkem zahalenou kůži. 

"Dobré ráno," zahuhlal spokojeně a otočil se ke svému společníkovi čelem. 

"Už mi povíš, o co včera šlo?" Dean se tvářil nezvykle vážně. Jako by snad špatně spal jen kvůli včerejší události.

"Co přesně myslíš?" Castiel se pousmál, snažil se to zlehčit. 

"Co se stalo, když jsem odjel do Topeky?" zeptal se na otázku, která mu vrtala hlavou.

"Nic tak hrozného, byl jsem trochu bezradný, nevěděl jsem, jak se zabavit, ale... Poradil jsem si," odpověděl Castiel jak nejpřesvědčivěji dokázal. 

"Opravdu je to všechno?" Dean se stále mračil. 

"Ano," potvrdil mu Cas. "A teď... Nechceš mě místo toho mluvení třeba," poslední slabiku protáhl, "já nevím, líbat?" 

"Beze všeho," přistoupil Dean na jeho hru a víc neřekl.