„V? Co to znamená?" optá se mě Jimin, když si vyhrnu rukáv a ukážu mu, co mi ti dva provedli. Jednu dobu to byl Hoseok, komu jsem se svěřoval snad se vším, ale s ním se teď moc často nevídám, protože je vždy někde mimo mě, buď u Yoongiho, nebo u Jimina, když já pracuju, nebo on potom pracuje, když já už mám vše za sebou. Takže teď je můj terapeut Jimin, popravdě, musím mi přiznat, že se mi s ním i líp mluví, nevím, čím to je, jestli tím, že je mi věkově blíž, nebo mě tak nějak povzbuzuje ten jeho humor.

„Já nevím, prý to písmeno vypadá dobře, ale co, nechtěl jsem vůbec nic, sice proti tetování nic nemám, ale na sobě se mi to prostě nelíbí." Povzdechnu si a rukáv si zase shrnu, aby si mého písmenka nikdo nevšiml.

„Pořád nechápu, že o nich neřekneš Jungkookovi. Čeho se bojíš?" pozvednu rameny a opřu se o zeď.

„Ani nevím, asi těch dvou, kdyby zjistili, že jsem je prásknul, tak-..."

„tak co. Co by ti udělali? Naplácali by ti na holou?"

„Přestaň, Jimine, ty je neznáš, já s nimi strávil skoro celou svou pubertu, musel jsem se jim přizpůsobit, jestli jsem chtěl nějaké své „útočiště", a ve svém věku jsem ho potřeboval. Myslím, že by nebylo nejlepší, kdybych je po tom všem prostě podrazil." Jimin se ironicky uchechtne a plácne mě do stehna.

„TY je nechceš podrazit? Ale pokud se nepletu, oni podrazili tebe. Nebo...proč jsi teda ve vězení, hmm?" Raději odvrátím zrak a dál to nekomentuju, jen si Jimina projedu pohledem a poté k němu natáhnu dlaň, tsh, má úplně horké čelo.

„hele, nemáš horečku? Neměl bych to říct Yoongimu, aby zašel pro nějaký...PrÁšEk?" Jimin se na mě zamračí a hodí po mě svůj mokrý hadřík.

„Chápu, kam míříš, fajn, tak už mlčím a ty doufám taky." Uchechtnu se a přikývnu. Stejně si ho Yoongi přijde večer přeměřit, ale Jimin se z toho opět vymluví a řekne, že to vyleží, že mu stačí ten čaj. Heh, s takovou tady bude ležet asi ještě dlouho.

I když jsem tady s marodícím Jiminem, není mi úplně do smíchu. Je přeci jen ještě jedna věc, kterou jsem mu neřekl a...asi to ani neřeknu. To, že musím ukrást tu kartičku. Ani nevím, že něco takového dozorci mají, ale předpokládám, že to budou mít schované ve svých peněženkách. A vlastně...i kdyby nakonec ti dva utekli, bude to snad na škodu? Stejně je tady nechci, takže, když se jim to povede, budu mít od nich pokoj, já se na poslední chvíli vymluvím, a bude po všem.

Ach jo, vždycky mám tak zjednodušené myšlenky. Nemůžu někomu ukrást peněženku, já nejsem zloděj, nemám jediný důvod tady být a nechci si ten důvod teď vytvářet.

„Taehyungie?" uslyším hlas od dveří cely, zvednu hlavu, i když vím, kdo to na mě promluvil. Jungkook je opřený o futra, v ruce má ručník a sprchový gel a usmívá se na mě.

„napadlo mě...nechceš jít se mnou do sprchy? Dozorci mají delší dobu, a navíc tam nejsou žádní jiní vězni." Už jsem chtěl přikývnout a ten dnešek si zpříjemnit, ale na poslední chvíli jsem se zastavil a posmutněle zakroutil hlavou.

„Ummm...ne, to je dobrý, já půjdu potom." Tohle Jungkook udiví a nastaví nejistý výraz.

„Oh...vážně? Já myslel, že bychom tam zase byli spolu..." znovu zakroutím hlavou, i když je mi ho teď docela líto, protože jde na něm vidět, jak jsem ho, tak trochu zklamal. „No...tak dobře, tak...půjdeme jindy." Řekne sklesle a odkráčí pryč z cely. S povzdechnutím si prohrábnu svoje vlasy a prokleju se za to, že jsem ho tak odmítl. I Jimin má oči plné otázek, nedivím se.

„Jimine, já...nemůžu, to tetování...mohl by ho vidět."

„Tae, nechci tě teď nějak stresovat, ale toho tetování se už nezbavíš, takže...nemůžeš to před Jungkookem schovávat věčně." Jo, toho jsem si bohužel vědom. Musím vymyslet argument.