Autobus zastaví na dvoře jiné budovy, ovšem, stejně tak staré, i když nevím, jestli stejně tak šedivé, protože je už docela tma, takže stejně skoro nic nevidím. Co mě ale štve, že Jungkook stále nikde, prostě se mi vypařil. Hmm, a zrovna teď bych ho chtěl u sebe, pořád jsem z toho v šoku, nic podobného jsem ještě nezažil.

„Vyjděte ven a čekejte, věznice se vám musí otevřít." Oznámí jeden z dozorců, zatím, co postupně vycházíme z autobusu. Vypadá to, že ani jeden z dozorců nemá jaksi klíče, už jeden kohosi obvolává, takže to bude ještě na dlouho. Povzdechnu si a opřu se o pletivo, které se tady zdá snad ještě rezavější než tam.

„Taehyungie!" zaslechnu známý hlas a rychle se za ním otočím. Rozzáří se mi oči, když uvidím Jungkooka, jak už ke mně spěchá. Hned se jím nechám obejmout a svůj obličej zavrtám do jeho ramene.

„Mm, kde jsi byl? Myslel jsem, že už se dneska nevrátíš." Jungkook mi ale pozvedne bradu a omluvně na mě koukne.

„Promiň, zvoral jsem to, zase, ale ne úplně. Chtěl bych se teď vrátit k tomu, co jsme řešili v jídelně při ploužáku." Nakloním hlavu na stranu a tázavě na něj pohlédnu.

„Co jsme řešili?" Jungkook se zasměje a chytne mě za ruku. Hned mě začne někam táhnout, a to mě vyleká. „Huh? Kam jdeme? Co to děláš?" Jungkook se se mnou zastaví uprostřed dvorku a odkašle si.

„Ehm, ehm, prosím, mohli byste mi prosím dopřát trochu ticha?" zvolá a ohlédne se kolem sebe. Všichni vězni i dozorci utichnou a zpozorní na nás dva, včetně pana Jeone a Yoongiho, který se ještě lehce pousměje, jako by věděl, co se děje. Já to ale nevím, jsem úplně mimo a teď i celý červený, protože na nás všichni civí, jak na blbé.

„Jungkooku...co to děláš, všichni se dívají."

„No právě, to chci." Zašeptá a chytne moje ruce, na kterých si se mnou proplete prsty. „Musím ti něco říct...tentokrát opravdu." Zadívám se na něj docela zvědavě a čekám, co z něj vypadne, chvíli se na mě jen dívá, ale poté se nadechne a kývne si pro sebe hlavou.

„Víš, chtěl bych se ti ještě jednou omluvit za všechno, co jsem ti udělal, ať už to prodloužení, nebo ten omylný polibek s někým, komu rozhodně nepatřil. Strašně moc mi na tobě záleží, víc než na čímkoliv jiném, a hodně moc pro mě znamenáš. Jak už jsem se snažil říct, jsem spolu skoro dva roky, což je sice málo, ale pro mě dost na to, abych si uvědomil, že ty jsi ten pravý a jediný, komu patří moje srdce." Naslouchám každičkému jeho slovu se zatajeným dechem a nepřestávám upřeně hledět do jeho očí plných malých jiskřiček.

„Slíbil jsem ti, že ti konečně vyjasním ty moje hádanky, až přijde ten správný čas, no, teď přišel, takže bych měl splnit, co jsem slíbil." Zašeptá a pomalu si klekne na koleno. V tuhle chvíli mi najednou dojde, co se mi snaží říct. Leknutím si zakryju pusu dlaní a pohlédnu na něj se slzami v očích. On se ale usmívá a něco vytahuje z kapsy.

„Kime Taehyungu," pronese a otevře přede mnou malou červenou krabičku, ve které se zaleskne zlatý prstýnek, „chtěl by sis mě vzít?"

Dlaněmi si dál zakrývám pusu a z očí se mi derou slzy. Moje srdce najednou bije tak moc, že to musí slyšet ti všichni okolo. Prohlížím si klečícího Jungkook a prstýnek v krabičce, jako bych tomu snad stále nemohl uvěřit, ale poté oddělám své dlaně od pusy a vydám ze sebe to jediné slovíčko, na které se zmůžu, než se úplně rozbrečím.

„Ano!" Jungkook se usměje a vstane, aby mě hned mohl obejmout. Natisknu se na něj a rozvzlykám se mu do ramene. Jen mě pohladí po vlasech, trochu mě od sebe odtáhne a horce mě políbí na rozechvělých rtech.

Uslyším tleskot a jásot všech okolo. Rozhlédnu se a uvidím Yoongiho, Jimina, Hoseoka i pana Jeona, jak nás se slzami v očích sledují a usmívají se takovým tím hrdým úsměvem. I Jungkook má v očích slzy. Pozvedne mi bradu a spojí naše čela.

„Oh~ neplakej, lásko, nebo začnu taky."

„J-Já...já jsem hrozně šťastný, víš? N-není to vtip, že?" Jungkook se zasměje a setře mi palci slzičky.

„Neboj, myslím to smrtelně vážně." Znovu se rozpláču a natisknu se na Jungkooka.

Takhle jsme tam stáli ještě několik minut a jen se k sobě tiskli a pohupovali se ze strany na stranu. Snažil jsem se uklidnit svoje splašené srdíčko, ale nešlo to, ani ty slzy nešlo zastavit. Nevím, jak dlouho jsem brečel, ale brečel jsem,dokud to šlo. Nespouštěl jsem oči z prstýnku na mém prstě, byl nádherný a já byl tak šťastný, jako doslova ještě nikdy předtím.

Konečně jsem se dostala k tomu, na co jsem se tak těšila <3

No, večer vás čeká závěrečná kapitola + informace o nové knize ;)