Sevře se mi žaludek, když uvidím Yoongiho paralyzovaný výraz. „Kurva...kde je Jimin." 

Yoongi P. O. V.

Začnu panikařit, když Jimina nikde neuvidím. Bože, jestli tam zůstal, tak nemůžu čekat, až si hasiči ráčí přijet. Sundám si sako, aby se mi lépe hýbalo, a zamířím ke dveřím do věznice. Někdo mě ale chytne za rukáv a já hned zjistím, kdo to je.

„Yoongi, počkej...hasiči už jsou na cestě, nemůžeš tam jít..." Hoseok má úplně uslzený obličej, to proto, že moc dobře ví, že chybí Jimin. Pohladím ho po tváři a políbím na rty.

„Nemůžu čekat, čekej tady, hned jsem zpátky." Přiběhnu ke dveřím, naposled se ohlédnu po Hoseokovi, ke kterému už přispěchal Taehyung, a s pokývnutím vrazím dovnitř. Hned mě pohltí hustý černý kouř, přes který nejde vidět ani na metr. Rychle si zakryju nos košilí a zamířím hlouběji do chodby.

„Jimine! Ozvi se mi, prosím!" zvolám, ale nikdo se mi neozve. První chci zamířit k celám, ale pak mi dojde, že jsem ho naposledy viděl v jídelně, pak si někam odskočil, takže mě jako první napadnou záchody. Přimhouřím oči a vydám se směrem k umývárně.

Jimin P. O. V.

Zakrývám si tričkem nos, ale stejně cítím, že jsem toho kouře nadýchal strašně moc, už se mi z toho motá hlava. Snažím se už po několikáté otevřít ty zatracené dveře, ale už jsem omámený dýmem a nemám sílu. Chvíli jsem nevěděl, co se děje, ale když se ozvala požární siréna, přepadl mě strach, jako ještě nikdy.

„Pomoc! Prosím! P-Pomoc!" vykřiknu, ale pochybuju, že mě někdo slyší. Všichni už jsou jistě venku a čekají, až se požár uhasí, o mě nikdo neví, to, že chybím, si možná uvědomí, až bude po všem. Do očí se mi nahrnou slzy, když ani teď dveře neotevřu. Nemá smysl je zadržovat, slzy pustím ven a schoulím se do klubíčka vedle záchodu. Umřu tady.

Rozkašlu se a víc schovám hlavu do kolen, aby na mě kouř nešel, ale už je to zbytečný, nemám tady jediný kousek vzduchu. Za chvíli asi omdlím, a to už mě opravdu nikdo nenajde.

„Jimine!" zběsile zvednu hlavu, když uslyším známý hlas. „Jimine, ozvi se!" je to Yoongi. Rozzáří se mi oči a zabouchám na dveře od záchodu.

„T-Tady! Tady jsem!"

„Jiminie?" konečně uslyším hlas Yoongiho hned vedle dveří od kabinky. Víc se na dveře nalepím a znovu zabouchám.

„J-Jo...jsem to já...Yoongi, pomoc mi...n-nemůžu se dostat ven, je to zamčené." Vydám ze sebe přidušeně a rozechvělým hlasem, než se znovu rozkašlu.

„Vydrž, zlato, dostanu tě ven." Uslyším a poté leknutím nadskočím, když z druhé strany práskne do dveří, pak znovu a znovu, ale dveře se stále neotvírají a mě znovu vyhrknou ven slzy. Tak strašně špatně se mi dýchá, asi to dlouho nevydržím.

„P-Prosím...honem..." zasípu a opřu si hlavu o zeď, protože už ani tu nedokážu udržet.

„Ustup stranou!" nařídí mi Yoongi, já se odplazím co nejvíc do rohu, poté slyším, jak se Yoongi snaží dveře vykopnout. Jedna velká rána, pak druhá a dveře se konečně rozrazí. Spadne mi kámen ze srdce, když mě Yoongi přitiskne k sobě.

„Jiminie, jsi v pořádku?" optá se mě a já jen matně přikývnu. „musíme se dostat rychle ven, nebo tady uvízneme oba dva." Zašeptá a pomůže mi se zvednout. Nadýchal jsem ale toho tolik, že nemám sílu se udržet na nohou. Podlomí se mi kolena a Yoongi mě taktak stačí včas zachytit.

„Yoongi...j-já už nemůžu..." zasípu, ale to už mě Yoongi bere do náruče a tiskne mě pevně k sobě, abych mu nevyklouznul. Přitom se mnou zamíří někam do neznáma. Hrozně se mi motá hlava, už na sobě cítím, že asi za chvíli úplně přestanu vnímat. Na chvíli se podívám dopředu a raději zavřu oči. Všude je kouř, bože, tohle přece nemůžeme zvládnout.

Taehyung P. O. V.

Tisknu k sobě Hoseoka a snažím se ho uklidnit. Je úplně vystresovaný, ale to já taky. Yoongi už je tam tak dvacet minut. Teď mám o něj opravdu strach a Jungkook taky nikde, zajímalo by mě, co tak strašně důležitého si doma zapomněl, a jestlipak by pro mě taky takhle šel, kdybych zůstal v plamenech. Hmm, ale určitě ano, to musím přiznat, v tomhle bych mu věřil.

„No tak, Hoseoku, klid..." zašeptám, když uslyším, jak začíná víc plakat. Hladím ho po zádech, ale to ho moc neuklidňuje. Zadívám se na dveře od věznice a čekám, kdy se z něj vyřítí Yoongi, ale ač jsem si myslel, že je už neuvidím, z kouře vyběhne Yoongi i s Jiminem v náruči a já se nezmůžu na nic jiného než na radostné vykřiknutí.

„Už jsou tady! Oba dva!" Hoseok se ode mě odtáhne a šokovaně se zadívá na Yoongiho, jak opatrně pokládá na zem omámeného Jimina. Hned se k nim se slzami v očích rozběhne a já s ním.

„Jimine, jsi celý?" optám se ho, když k němu doběhnu, a on se na mě jen zazubí.

„Jo...jsem, heh, Yoongi mi právě zachránil život..." řekne a pohlédne na Yoongiho, který mu odhrne pramínky vlasů z čela a políbí ho na rtech, stejně tak Hoseok. Raději odstoupím a nechám je, aby se tam navzájem přivítali a opusinkovali. Hasiči už jsou taky tady, dokonce i sanitka a autobus, který si nejspíš přijel pro nás.

„Tak jo, teď se všichni seřaďte, pojedeme do náhradní věznice tady kousek odtud, všichni si vlezte do autobusu!" přikáže nám jeden z dozorců a já se nejistě zadívám na Yoongiho, který taky pomáhá Jiminovi vstát a dobelhat se k vozidlu.

„Ale...co Jungkook? Prý se hned vrátí, chci na něj počkat." Yoongi mě ale poplácá po rameni a kývne hlavou směrem k autobusu.

„Běž nasednout, Jungkook dobře ví, kam jedeme, jestli ti to pomůže, tak mu ještě zavolám, aby věděl." Přikývnu a pousměju se na něj.

„Dobře...děkuju."

„Jo, tak už běž, musíme odtud a přenechat to hasičům."

A zítra poslední dvě kapitoly 😭💜