~49~
Jungkook P. O. V.
Tancujeme s Taehyungem už nějakou dobu a stejně ho to stále baví. Teď už ale nebereme ohled na nějaké kroky, jen se k sobě tulíme a pohupujeme se ze strany na stranu. Nevím, kdo je DJ, ale nejspíš nám tam schválně pouští ploužáky, no, já si nestěžuju. Taehyung mi hlavou leží na rameni a já tak slyším jeho pravidelný dech. Usměju se a líbnu ho na líčko.
„Neusnul jsi mi tady?" zašeptám a on se tiše zasměje.
„Ne, ale je mi krásně, takhle bych vydržel klidně celou noc." Zašeptá mi na oplátku a víc se na mě natiskne, spokojeně vydechne do mého ucha a líbne mě na krk.
„A nevadí ti, že na nás všichni koukají?" Taehyung zakroutí hlavou a zůstane v objetí.
„Jen ať se dívají. Rád ukážu, jakého mám partnera." Usměju se a víc se s ním začnu pohupovat do rytmu. Čekám, až přestane hrát hudba, chci to udělat teď. Cítím, že teď je ten nejlepší čas, jsou tady všichni, a to jsem přesně chtěl, udělat to přede všemi, ale hlavně v tu nejromantičtější chvíli, a to je teď.
Naštěstí to netrvá dlouho. Hudba začne pomalu utichat a jídelnu opět pohlcovat ticho. Trochu od sebe Taehyunga odtáhnu a zadívám se mu do lesklých očí. Musím se usmát, jsem úplně napjatý, mám docela sevřený žaludek z toho, na co se chystám, ale jsem si jistý, že to udělat chci za každou cenu.
„Taehyungie?" oslovím ho tiše a pozvednu mu bradu. On se na mě tázavě zadívá a já se usměju. „Chtěl bych ti něco říct..." víc se od něj odtáhnu a zhluboka se nadechnu.
„Už jsme spolu skoro dva roky, což není zas tak moc, ale mě to stačilo k tomu, abych zjistil, že ty jsi pro mě ten jediný na světě a-..." sáhnu si do kapsy, ale nepříjemně ve mně hrkne, když ucítím prázdno. Oh, to ne, já to tady nemám. Vytřeštím oči a svraštím obočí, na to se na mě Taehyung trochu starostlivě zadívá.
„Jungkookie? Jsi v pořádku, lásko?" skoro ho nevnímám, začnu si zběsile prohledávat kapsy, ale nikde nic nenajdu. Hned si ale vzpomenu, kam jsem to naposledy pokládal...ve svém bytě.
„Kurva..." hlesnu a prohrábnu si vlasy. Teď už se Taehyung o mě asi začne opravdu bát a chytne moje tváře do dlaní.
„Lásko? Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?" zakroutím hlavou a zklamaně se na něj zadívám.
„ne, ty ne...to já...totiž..." nedořeknu to. Jeden z dozorců zběsile otevře dveře od jídelny a celý uřícený na nás zvolá.
„HOŘÍ! VŠICHNI VEN! HOŘÍ!" šokovaně se na něj podívám, zato ostatní hned začnou panikařit a hrnout se k východu, několik vězňů do nás dokonce vrazí a já taktak stihnu chytit Taehyunga a přitisknout ho k sobě, aby mu nikdo neublížil. Yoongi začne vězně uklidňovat a navigovat je k východu ven. V tu chvíli se rozezní požární siréna, a to začne panika ještě větší.
„Uklidněte se! Všichni se v klidu odeberte k východovým dveřím!" zvolá můj otec, ale vězni na to moc nereagují a dál se po svém hrnou ven z jídelny. Trochu od sebe Taehyunga odtáhnu a všimnu si jeho vyděšeného výrazu.
„Klid, lásko, jsem u tebe." Zašeptám a chytnu ho za ruku, abych se s ním taky mohl prodrat dveřmi a zamířit ven. Jen co ale vejdeme na chodbu, pohltí nás hustý kouř droucí se od schodů, kde už taky začnou jít vidět výrazné plameny.
„Všichni ven! Dělejte!" křiknu na vězně, kteří se jako otupělí motají na chodbě a nejsou schopni vylézt ven ze dveří. Konečně se trochu zorientují a vyběhnou na dvůr, kam mířím i já s Taehyungem. U dveří už stojí Yoongi a popohání nás, abychom co nejrychleji vypadli.
„hasiči už jsou prý na cestě." Oznámí nám, když s Taehyungem vylezeme ven a vykašleme nadýchaný kouř, který se rozlezl snad po celé věznici.
„Yoongi, spočítej vězně, jestli jsou všichni." Yoongi přikývne a otočí se k davu zmatených i vyděšených vězňů. Já chytnu Taehyunga za ruku a odvedu ho až k pletivu, tam ho posadím do trávy a líbnu na líčko.
„Klid, všechno je v pořádku, teď tady počkej, já jen musím zajet domů."
Taehyung P. O. V.
Zmateně na něj pohlédnu, a ještě ho chytnu za rukáv. Nelíbí se mi, že někam odchází a mě chce tady jen tak nechat sedět, teď když jsem úplně mimo a zároveň vyklepaný, co se to tady děje a jak to, že vznikl požár.
„Počkej, to teď prostě odejdeš?"
„Lásko, za chvíli jsem zpátky, nechal jsem doma něco moc důležitého." Řekne a s letmým polibkem se rozeběhne k zadnímu východu na parkoviště. Já ho jen zamračeně sleduju, jak se mi ztrácí z dohledu, a povzdechnu si pro sebe.
„Hmm, tak děkuju za tvou péči." Zamumlám si pro sebe a vezmu ze země kamínek, který naštvaně zahodím daleko ode mě. Dopadne až k Yoongimu, který teď přepočítává vězně. Povzdechnu si a vstanu, abych si pro kamínek zašel zpátky.
Všichni vypadají, že jsou úplně zmatení, stejně tak pan Jeon, který už s někým telefonuje a nechává svůj zamračený výraz. I vězni mezi sebou mluví a já pomalu nikomu nerozumím, ale hrkne ve mně, když moc dobře uslyším Yoongiho vyděšený hlas.
„Jimine? Jimine!" zvolá a začne se rozhlížet všude okolo sebe. I já začnu, ale nikde toho růžovovlasého kluka nevidím. Sevře se mi žaludek, když uvidím Yoongiho paralyzovaný výraz.
„Kurva...kde je Jimin."
večer zase další kapitola ;)
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro